Zapomenutí dělníci moře: Předsunuté hlídkové čluny Vorpostenboote

Vorpostenboot se dá do češtiny volně přeložit jako předsunutý hlídkový člun. Úkolem takové lodi bylo v podstatě cokoli, co souviselo s pobřežní službou – od doprovodu konvojů a jednotlivých plavidel přes střežení minových polí až po hledání nepřátelských ponorek a plnění úloh mobilních protiletadlových baterií. Jako lodní kategorie vznikly hlídkové čluny v Německu v první světové válce ozbrojením menších, vesměs rybářských nebo velrybářských lodí. Podobně si počínaly i další země a improvizovaně vyzbrojená civilní plavidla se objevila i u ostatních námořních mocností včetně Velké Británie, Francie nebo Ruska.

Všude se v roli pomocných válečných lodí více či méně osvědčily, a proto s novou mobilizací hlídkových člunů počítalo velení německého válečného loďstva také v mírovém období. To ovšem neznamenalo, že by se v té době potenciální hlídkové čluny speciálně projektovaly nebo stavěly. Jednoduše se kalkulovalo s tím, že v případě války námořnictvo vhodné lodě převezme.

Veteráni v akci

Teprve v roce 1937 dostali výrobci a zákazníci doporučení podpořené státní subvencí, aby se výtlak nových rybářských lodí pohyboval kolem 400 tun. Tak velké plavidlo už totiž dokázalo operovat na volném moři a uneslo tolik výzbroje, že se – jak německé velení věřilo – mohlo pustit do křížku s britskými torpédovými čluny MTB, ponorkami a s trochou štěstí a v patřičném množství i s lehkými jednotkami do velikosti korvet. Přibližně stejná velikost dále zaručovala rychlejší přeměnu na válečnou loď a také výzbroj se dala do určité míry standardizovat. Konkrétně se zpočátku jednalo o 88mm námořní dělo používané na ponorkách (se známou „osmaosmdesátkou“ nemělo nic společného, i munice se používala jiná) a jeden 20mm automatický protiletecký kanon. Časem protiletadlových zbraní přibývalo a od roku 1943 se jich na palubu vměstnalo až pět. 

Větší plavidla od výtlaku 500 tun zpravidla nesla výzbroj v podobě 75mm námořního děla doplněného o jeden nebo dva 37mm protiletecké kanony, až čtyři 20mm „flaky“ a také šest hlubinných náloží ve skluzech na zádi. Každé plavidlo obdrželo coby označení písmeno „V“ s číslem, za něž se připojovalo i původní civilní jméno. Posádky často zůstaly alespoň zčásti stejné, doplnili je jen mladší námořníci se základním výcvikem vedení záložními důstojníky – někdy i veterány z první světové války.

Jedna flotila za druhou

První takzvaná Vp-flotila (nakonec jich bylo 23) vznikla v souvislosti s přípravou invaze do Polska v červnu 1939, kdy námořnictvo zabavilo osm civilních plavidel. Během pouhých tří dnů lodě obdržely palubní výztuhy a nástavby nutné k umístění výzbroje, dalších 10 člunů námořnictvo posílilo o dva měsíce později. Když 3. září 1939 do války vstoupila Velká Británie, Kriegsmarine zmobilizovala další jednotky. Do konce polské kampaně už bylo ve službě devět flotil minimálně po osmi jednotkách se zřejmou snahou, aby každou flotilu tvořila když ne totožná, tak aspoň podobná plavidla. 

Nové posily dostaly za úkol chránit německou pobřežní dopravu v Severním a Baltském moři, což brzy vyústilo v první ztráty. Obávaným protivníkem se ukázaly být především britské ponorky. Několik útoků na ně nevedlo k žádnému výsledku a naopak, podmořský člun Sturgeon u ostrova Helgoland zničil první oběť – V 209 Carl Röver. O další ztráty se zapříčinily námořní miny, a tak se jedna z flotil zaměřila právě na jejich odstraňování. A brzy v tom nezůstala sama.

Stále stejná práce

Zranitelnost hlídkových lodí hraničící s nepoužitelností se ukázala také během invaze do Norska na jaře 1940. Vorpostenbooty kvůli nedostatku torpédoborců víceméně symbolicky střežily konvoje s vojáky a válečným materiálem, ovšem pokud byly napadeny, zmohly jen opravdu málo. Například v dubnu 1940 velitel ponorky Triton, korvetní kapitán Edward Pizey, odpálil salvu šesti torpéd na konvoj 11 nákladních lodí s doprovodem 15 torpédových člunů, stíhačů ponorek a hlídkových člunů. Ke dnu klesly dvě transportní lodě s devíti stovkami vojáků a hlídkový člun V 1507 Rau VI. Odvetný protiútok sice způsobil velký rámus, avšak ponorka vyvázla jen s nepatrnými škodami. 

Po dobytí Norska se práce hlídkových člunů změnila a přizpůsobila se jejich možnostem. Novým primárním úkolem bylo udržovat bez min koridory, kterými vyplouvaly německé ponorky na moře. To znamenalo jak souboje s britskými bombardéry, tak nebezpečnou práci při nekonečném tralování stále stejných úseků, které britské letectvo prozatím ne moc často, avšak v nevyzpytatelných intervalech minami zamořovalo. Protože velení Kriegsmarine považovalo stávající počet hlídkových lodí za naprosto nedostatečný, po obsazení Holandska tamním rybářům bez skrupulí zabavilo na tři stovky plavidel vhodných k úpravě na hlídkové čluny, minolovky a stíhače ponorek. Bylo jich skutečně zapotřebí, protože německou expanzí se těžce hájitelné pobřežní vody rozšířily od severního Norska až ke Španělsku a někdo je musel chránit. Britové si zranitelnost pobřežních tras dobře uvědomovali a s pokládáním min pokračovalo nejen letectvo, ale také ponorky.

Těžká služba ve sladké Francii

Některé německé Vorpostenboote u pobřeží Francie s trochou nadsázky dál plnily úlohu laciné „potravy pro děla“, a to jak v soubojích s všudypřítomnými minami, tak s britským letectvem. K již tradičním nepřátelům se roku 1942 při nájezdech k pobřeží připojily torpédové čluny a později dokonce i torpédoborce. Tak silný soupeř už byl nad síly hlídkových člunů, nicméně německé velení nic lepšího nasadit nemohlo. Dá se říci, že přes rostoucí ztráty měly ozbrojené rybářské lodě vlastně štěstí, že Britové neútočili častěji. Tak to šlo až do invaze v Normandii, během níž měl šéf námořního velitelství Západ admirál Theodor Krancke pořád k dispozici jen menší jednotky včetně 57 hlídkových člunů. Dva z nich byly ztraceny už v prvních hodinách během boje s britskými výsadkáři o most ve vesnici Bénouville, ostatní se – pokud to šlo – střetu s mocným nepřítelem vyhýbaly.

Někdy se ale boji vyhnout nedalo. Například 5. července 1944 se čtyři kanadské torpédoborce vrhly na stejný počet hlídkových člunů doprovázejících ponorku U-741 vyplouvající z Brestu. Výsledkem byla ztráta jednoho a těžké škody na dvou Vorpostenbootech. Podobných, ze strategického hlediska bezvýznamných, avšak krvavých střetů přibývalo a během srpna 1944 byly německé hlídkové čluny v západní Francii částečně zničeny a částečně uzavřeny v atlantských přístavních pevnostech. Odtud ještě vyplouvaly k občasným krátkým hlídkovým plavbám, ale protože jen spotřebovávaly čím dál vzácnější palivo, i tyto víceméně propagační mise brzy skončily.

Bojová kariéra hlídkových člunů ve Francii se dovršila demontáží zbraní a odchodem posádek k pěším útvarům. Zbývající jednotky v Norsku a severním Německu dál křižovaly kolem pobřeží a snažily se udržet bezpečné plavební koridory, jenže vzhledem k čím dál větší aktivitě RAF se jednalo o beznadějný boj. Britské letouny položily do moře takové množství min, že když v posledních dnech války všechny plavbyschopné ponorky vyrazily z Německa do Norska, celá řada jich do cíle nedorazila.

Boje s rudým loďstvem

Hlídkové čluny operovaly také na východní frontě. Jedna z Vp-flotil nechyběla už v plánech operace Barbarossa a časem se k ní přidávaly další. Spolu s jinými menšími plavidly Vorpostenbooty zajišťovaly námořní dopravu v Rižském zálivu a v několika případech v létě 1941 čelily výpadům sovětských torpédových člunů – jednou dokonce v čele s těžkým křižníkem Kirov.

Po uzavření Baltského loďstva v Leningradě se hlídkové čluny podílely na vytvoření minové blokády ve Finském zálivu, zásobování malých ostrovních posádek a na stíhání nepřátelských ponorek, kterým se do konce roku 1942 tu a tam podařilo uzávěrou proklouznout. Od jara 1943 se blokáda minových polí a protiponorkových sítí stala neprodyšnou i pro ponorky a malé lodě se „jen“ staraly o její údržbu. V červnu 1944 však rudoarmějci zahájili ofenzivu s cílem vyřadit z války Finsko a uzávěra ve Finském zálivu se dostala pod silný tlak sovětského letectva a výsadkových jednotek.

Do hořkého konce

Hlídkové lodě se svou nevalnou výzbrojí snažily obojživelné operace odrážet, někdy i úspěšně, nicméně útočníků bylo příliš mnoho a posádky jednotlivých ostrůvků nakonec musely být staženy do bezpečí. Ani u evakuací hlídkové čluny nechyběly a tato kapitola se uzavřela 5. září 1944, kdy Finsko se Sovětským svazem podepsalo příměří. Přeživší hlídkové čluny se vrátily nejen k východopruskému pobřeží, ale i ke klidnější práci v podobě ochrany námořní dopravy.

Znovu jen dočasně, protože když v zimě 1944–1945 sovětská armáda zahájila podél baltského pobřeží mohutný útok, námořnictvo vyslalo k ostřelování pobřežních pozic všechno, co uneslo aspoň jedno dělo. Hlídkové čluny u zoufalých akcí nesměly chybět a v posledních fázích války se podílely na operaci Hannibal, tedy evakuaci civilistů z Východního Pruska. Ta skončila až s německou kapitulací v květnu 1945.

Vorpostenboote nicméně ve své činnosti pokračovaly i po válce. Někdo musel moře vyčistit od minového nebezpečí a k danému účelu tou dobou v Německu nic lepšího nebylo. Posádky svou práci ukončily teprve v roce 1948, potom – pokud to technický stav umožňoval – se lodě vrátily k pokojnému rybolovu. Celkový počet hlídkových člunů zařazených do služby se vyšplhal k šesti stovkám, z nichž asi každý šestý se konce války nedočkal.