Zamezit smrtící explozi (2): Jaké jsou techniky odminování?
Jeden z hlavních úkolů ženijních vojsk spočívá v podpoře pohybu jednotek odstraňováním zátarasů vytvořených nepřítelem. Mezi ně patří i ty výbušné v čele s minovými poli, a proto během 20. století vzniklo hned několik metod odminování.
Použití výbušnin při ničení min a zřizování cest v jejich polích rozhodně není novinkou. Zpočátku se tak dělo velmi pracně – ručně nebo vysouváním táhlých náloží do minového pole. V současnosti hrají prim různé technické prostředky. Rozvoj výbušných odminovacích zařízení souvisí se snahou nahradit mechanické typy dokonalejším řešením, které si lépe poradí jak s masově pokládanými minami, tak s jejich moderními verzemi s vysokou odolností vůči nežádoucí manipulaci.
Explozí proti explozi
Prostředky spadající do této kategorie využívají k odminování nálože, které se do „čertovy zahrádky“ vystřelují, vytlačují nebo zatahují. Fungují tak, že energie tlakové vlny generované při explozi vyvolá detonační impulz v rozněcovačích min. Velikost používané nálože bývá dimenzována tak, aby aktivovala veškeré miny v požadované šířce průchodu.
Odminovací nálože přitom můžeme rozdělit na táhlé v pevném obalu (zpravidla jde o kovovou trubku plněnou výbušninou ve stylu torpéda Bangalore), táhlé ohebné (výbušnina se nachází v pružném obalu), táhlé víceramenné (složené z několika náloží umístěných vedle sebe v jedné rovině), síťové (tvoří je síť zhotovená z bleskovice nebo táhlých náloží) a soustředěné neboli odminovací střely.
Místo ručního přenesení náloží do minového pole se osvědčilo jejich mechanické vlečení či vysouvání pomocí bojového vozidla, transport tažnou raketou odpálenou z mobilních i statických zařízení nebo vystřelování odminovacích projektilů z děl. Nejčastěji mají výbušné systémy podobu speciálních kontejnerů instalovaných na přívěsech. Jmenovat můžeme britský Python tažený za zmíněným obrněncem Trojan AVRE. Pracuje s táhlou náloží ve formě tkané hadice naplněné plastickou trhavinou, kterou pomocí nosné rakety dopraví do hloubi minového pole. Po dopadu na zem trhavina exploduje, čímž uvolní průchod o šířce sedm a délce 200 metrů.
Raketou proti minám
Koncepčně podobný systém vyvíjela v 60. letech pod označením ROD-200 také ČSLA. Čtyřkolový přívěs vezl tažnou raketu, skříň s gyroskopem, zásobník táhlých náloží, dvě časové rozbušky a baterii. Obsluha přivezla ROD-200 na palebné stanoviště vzdálené 90 metrů od minového pole a natočila jej bokem k cíli. Raketa s dostřelem 185 metrů přetáhla vzduchem soustavu táhlých náloží, které se pak automaticky odpálily. Vzniklý průchod měl délku až 95 metrů při šířce 3,7–4,5 metru. Sériová výroba se rozeběhla v roce 1963, jenže zakrátko byla z neznámých důvodů zastavena a vzniklo jen několik kusů.
Popsané metody nejsou dostatečně účinné vůči některým pokročilým typům min – zejména nekontaktním s elektrickými rozněcovači. Proto konstruktéři mezi mechanické odminovací prvky (třeba válce a poloviny radlice) v minulosti instalovali různá zařízení k aktivaci protidnových min, která však obvykle dokázala přivést k explozi jen starší typy. Dalším krokem se proto stala instalace prostředků, jež byly schopny iniciovat i nekontaktní modely – šlo kupříkladu o válcová zařízení IDA (Improved Dogbone Assembly) nebo improvizovaně zavěšovanou ochranu v podobě řetězů a lan.
Elektromagnetický puls
Systematicky se tento problém začal řešit teprve v 80. letech. Generálové si totiž uvědomili, že protitankové miny s magnetickými rozněcovači, které k iniciaci využívají magnetické pole vytvářené kovovým trupem vozidla, výrazně zvyšují pravděpodobnost jeho zničení v porovnání s klasickými tlakovými minami. Protiopatření měla podobu takzvaných elektromagnetických tralů, které by tank opět vezl namontované na čelním pancíři. Generovaný puls by odpaloval miny dříve, než se k nim stroj přiblíží. Ve zdrojích se nejčastěji zmiňuje ruský EMT-7, testovaný na vozidlech T-72 a T-90, případně izraelský AMMAD (Anti Magnetic Mines Actuating Device) od společnosti ELTA Systems. O reálném nasazení takových systémů je dostupné minimum informací – vylepšený AMMAD Mk 2 se zřejmě používá v některých silně zaminovaných regionech Afriky.
V různé fázi výzkumu a vývoje se dnes nacházejí i další inovativní způsoby samotné detekce min. Akustické metody dokážou odhalit dutinu uvnitř jejich pouzder, inženýři pracují na senzorech zaznamenávajících výpary unikající z použitých trhavin. Výbušniny v pozemních minách lze objevit také pomocí neutronových sond nebo nukleární magnetické rezonance. Přes futuristické koncepty zůstává většina ozbrojených sil u mechanických metod odminování – s tím, že v posledních letech příslušná zařízení místo klasických tanků instaluje spíše na dálkově ovládaná vozidla. Ačkoliv na první pohled už na funkčním principu mechanických odminovačů není co vymýšlet, jistý prostor pro vývoj existuje. Konstruktéři usilují o implementaci nových materiálů, které by zařízení odlehčily, aniž by snížily jejich účinnost. Důraz se klade i na vyšší spolehlivost a rychlost odminování při zlepšení manévrovacích schopností nosného obrněnce.
Když je málo času
Právě tempo odhalování a ničení min dělá generálům nejvíce vrásek – jejich snem je vytvářet průchody tak svižně, aby se postup vojsk výrazněji nezpomalil. Dále mezi soudobé trendy spadá snaha o zřizování průchodů na větší vzdálenosti od předního okraje minového pole (jeden až pět km) a o větší délce průchodu (alespoň 300 metrů). Objevuje se též poptávka po univerzálnějších prostředcích, které „čertovu zahrádku“ odhalí a následně v ní samy vybudují průchod.
Někdy nicméně nezbývá než se i v 21. století uchýlit k čisté improvizaci. Ruská armáda při invazi na Ukrajinu používá miny v masovém měřítku a neváhá jimi zaplavovat i zemědělskou půdu včetně polí a luk. Nedostatek odminovacích prostředků, jichž obránci ze zahraničí obdrželi jen asi 15 % oproti přislíbeným počtům, výrazně brzdí ukrajinskou protiofenzivu. Putinova vojska totiž na některých úsecích fronty zaminovala až 16 km široké pásy země a Ukrajinci musejí zkoušet, co se dá. Kupříkladu vypalují trávu a křoví ve směru k ruským pozicím a žár ohně nutí miny explodovat.
Rýsuje se též další možnost, jak odminovací systémy suplovat, a to v poslední době často skloňovanou kazetovou municí. Dokáže jediným projektilem saturovat velkou plochu a ničit na ní nejen živou sílu a techniku, ale i miny. Možná proto moskevská propaganda spustila tak masivní informační kampaň proti dodávkám kazetové munice z USA – hustá minová pole jsou mnohdy tím jediným, co v některých směrech drží ruské linie pohromadě.
