Zamezit smrtící explozi (1): Jaké jsou techniky odminování?

Jeden z hlavních úkolů ženijních vojsk spočívá v podpoře pohybu jednotek odstraňováním zátarasů vytvořených nepřítelem. Mezi ně patří i ty výbušné v čele s minovými poli, a proto během 20. století vzniklo hned několik metod odminování.

27.06.2024 - Miroslav Mašek



Armádní příručky dělí odminování na humanitární a vojenské. V prvním případě je jeho cílem ochránit civilisty před minami rozesetými během války po krajině a zpravidla k němu dochází až po skončení konfliktu. My se budeme věnovat druhému typu odminování přímo během samotných bojů, kdy se ženisté snaží zajistit bezpečnou cestu minovým polem pro mužstvo i techniku. Místo vytváření průchodů se někdy jeví jako snazší „čertovu zahrádku“ obejít, nicméně nepřítel ji občas naklade tak, aby vás všechny okolní cesty zavedly zpět do vražedné zóny. Další riziko pro ženisty představuje fakt, že sami tvoří oblíbený cíl – když je protivník pobije, postup se logicky zastaví. Aby přežili ostřelování, potřebují intenzivní krycí palbu od spolubojovníků, případně pomoc kouřové clony.

S detektorem v ruce

Nejběžnější manuální metoda detekce pozemních min vznikla za druhé světové války a do dnešních dnů prošla jen drobnými úpravami. Ženisté nejprve odstraní z oblasti vegetaci a následně ji rozdělí na pásma. V každém pruhu pak postupuje voják s ručním detektorem kovů neboli minohledačkou. Jakmile dojde k pozitivnímu kontaktu, zapíchne pod objekt sondu a zjistí, zda jde skutečně o minu. Pokud ano, nastupují pyrotechnici. 

Takový proces je zdlouhavý – jedna osoba za den zkontroluje nanejvýš 150 m² terénu. Za špatného počasí či v noci se vše ještě komplikuje. Nejde totiž „jen“ o likvidaci samotných min – ženisté musejí získat zpravodajské informace o typu použité munice a vzoru i hustotě jejího rozmístění, dále alespoň o rámcové rozloze pole a pozicích obránců. Přesto se manuální odminování díky své vysoké spolehlivosti stále používá. 

K jeho urychlení může pomoci nasazení psů speciálně vycvičených pro detekci výbušnin, v některých armádách se uplatňují i jiná zvířata včetně krys. Ty jsou dost chytré na to, aby trénink a úkol zvládly, a zároveň mají menší hmotnost než psi, takže minu vlastní vahou neaktivují. Bez zvířat i s nimi zůstává manuální detekce pro hledače vysoce riziková – když minu přehlédne nebo ji při označování omylem stlačí, hrozí mu okamžitá smrt. Velké množství „falešných poplachů“ kvůli kovovým předmětům v půdě zase může otupovat jeho pozornost a vést k neopatrnosti i únavě – v průměru dochází k nezáměrné detonaci asi u každé tisící až dvoutisící odhalené miny. 

Pokud armáda potřebuje zřídit průchod rychleji, obvykle sází na odminovací prostředky instalované na obrněnou techniku. Ty zavedené do praxe můžeme rozdělit na mechanické a výbušné, konstruktéři pracovali či pracují i na dalších metodách – například elektromagnetických.

Nemotorné stroje

Primitivní mechanické odminovače montované na vozidla se objevily za první světové války. Už tehdy se podle způsobu zřizování průchodů dále členily na pluhové, cepové (s nárazovým či bicím účinkem) a válcové/diskové, jež aktivují miny tlakem. V závislosti na své konstrukci zřizují mechanické odminovače buď kolejové, nebo plné průchody mezi minami. Raná odminovací vozidla představovala podle dobových dokumentů „nemotorná, nespolehlivá a málo výkonná zařízení“, která se teprve během následujících dekád dočkala vylepšení. 

V dobách druhého globálního konfliktu nejvíce pronikl do povědomí americký Sherman Crab – střední tank osazený rotačním bubnem s řetězy, které bičovaly půdu před obrněncem a iniciovaly zasažené miny. Pohon bubnu zajišťoval přímo motor vozidla a „korýš“ vytvářel v minovém poli průchod široký 2,7 metru. Britové si zase oblíbili Bullshorn Plough neboli tank Churchill se sklopným pluhem. 

Fyzika v akci

Z dobových snímků je zjevné, že se tato generace mechanických odminovačů vyznačovala vysokou mohutností, což platilo i pro americké traly z období těsně po druhé světové válce. Bývaly totiž konstruovány tak, aby odolávaly účinkům výbuchů velkého počtu protitankových min. Zatímco některé modely disponovaly třemi sadami diskových válců, jiné dostaly do vínku odminovací válec přes celou šířku mateřského obrněnce. 

Dnes se mechanické prostředky obvykle montují na hlavní bojové tanky, případně na speciální odminovací tanky. Jen výjimečně se lze setkat s jejich instalací na jiné kategorie techniky, například bojová vozidla pěchoty – příkladem může být lehký ruský typ KMT-10. Oproti 40. a 50. letům bývají taková zařízení lehčí, protože většinou slouží k odstraňování min pouze před pásy tanku. Ve vnitřním nevyčištěném pásmu mezi nimi se trhaviny přivádějí k explozi zařízením pro aktivaci protidnových min s takzvanými hůlkovými rozněcovači (prověšené řetězy, rám s mřížkou, tyče a podobně). Případně je likvidují výbušné odminovače, zpravidla vlečené nebo tažené za obrněncem.

Rozdrtit tlakem 

Podívejme se na jednotlivé druhy mechanických odminovačů detailněji. Ty s tlakovým působením mají obvykle podobu válců sestavených z kotoučových (diskových) sekcí upevněných na rámu, který se montuje na čelní pancíř tanku. Válec přivádí minu k výbuchu vlastní váhou a na jednotlivé disky je rozdělen proto, aby se zvýšil tlak na půdu. Kotouče navíc mívají vnější okraje opatřené hroty nebo vybíhají do úzké hrany, čímž vzniká bodové zatížení dostatečné k iniciaci tlakových rozněcovačů většiny protitankových min. Ty s méně pevným obalem a protipěchotní typy hmotnost válce rozdrtí, novější modely zajištěné proti pohybu/zdvihnutí zkrátka explodují. 

Některé válce konstruktéři vylepšili po obvodu rozmístěnými zářezy, které zabezpečují otáčení i v měkkém terénu a brání nakupení zeminy před odminovačem. Jednotlivé disky mohou dobře kopírovat povrch terénu, protože jsou instalovány na vodicí ose s možností pohybu ve vertikální rovině. Občas se samozřejmě stane, že výbuch miny iniciované přímo pod válcem dokáže kotouče – i přes jejich masivní provedení – poškodit. Uvádí se, že soudobé válcové odminovače přestojí čtyři až šest explozí protitankových min, které představují ekvivalent 8–10 kg TNT.

Vyorat místo brambor

Výhodou válcových prostředků je relativně vysoká rychlost práce: u lehčích modelů jde o 10–16 km/h a u těžších o čtyři až osm. K dalším benefitům patří možnost použít vozidla s těmito odminovači jako průzkumný prostředek a pro vyčištění silnic či jiného terénu s tvrdým povrchem. Velmi dobře se uplatňují při prověřování cest vytvořených jinými metodami a při zřizování průchodů ve spojení s výbušným odminovačem.

Mechanické pluhové odminovače definují armádní příručky jako prostředky pro zřizování průchodů v horninách nižších tříd, kde nedochází k velkému odporu proti pohybu, na nějž není motor tanku (ani samotný pluh) dimenzován. V oblastech s těžkými horninami nebo promrzlou půdou nelze takové pomocníky použít – radlice by zkrátka nepronikla pod povrch a pohonná jednotka obrněnce by se „zavařila“.

Základ pluhových odminovačů tvoří radlice s vyrývacími zuby instalovaná na rámu na čele vozidla. Buď jde o dvojici šikmých radlic umístěných před pásy tanku, nebo o jediný oboustranně zešikmený kus ve tvaru písmene V přes celou šíři vozidla. Za jízdy zuby rozrývají horninu a dostávají miny na povrch, aniž by je přiváděly k výbuchu (s výjimkou modelů zabezpečených proti zdvihnutí). Hornina s odkrytými minami se kupí na vnějších stranách radlice a tank projíždí brázdou uprostřed. Případné exploze min poškozují vyrývací zuby, nicméně odolnost jednotlivých modelů se v praxi liší. 

Rychlost odminování pluhem se pohybuje od pěti do 16 km/h v závislosti na konkrétním zařízení i hornině a pro svou jednoduchost se v současnosti jedná o nejrozšířenější druh odminovacího systému. Sází na něj například ženijní vozidlo britské armády Trojan AVRE (Armoured Vehicle Royal Engineers) na podvozku tanku Challenger 2.

Inspirace krabem?

Do třetice patří mezi mechanická zařízení bubnové odminovače neboli cepové a bicí prostředky. Mají podobu mechanicky poháněných bucharů, které tlučou do země a těmito nárazy přivádějí miny k výbuchu. Anebo je aktivují či odhazují stranou společně s horninou pomocí bicích elementů (ocelových palic, řetězů se závažími a podobně) upevněných na rychle rotující hřídeli – ve stylu zmíněného Shermanu Crab.

Ačkoliv vojáci zprvu hodně sázeli na variantu s buchary, ukázala se jako tak konstrukčně složitá a provozně poruchová, že se od ní v praxi upustilo. Odminovače s bicími prvky jsou mnohem jednodušší a výkonnější, ovšem také mají své mouchy. Udržování hřídele s cepy v konstantním otáčivém pohybu vyžaduje značně výkonný motor tanku. Aby odminování bylo opravdu spolehlivé, praxe ukázala, že se stroj musí sunout hlemýždím tempem: obvykle v rozmezí 0,2–5 km/h. A nevýhodou je i víření velkého množství prachu, jež demaskuje vozidlo a ztěžuje orientaci jeho osádce. K benefitům se naopak řadí vytvoření plného průchodu, kdy odminovač povrchové i zapuštěné miny odhazuje do stran.

Dokončení: Zamezit smrtící explozi (2): Jaké jsou techniky odminování? (vychází ve čtvrtek 4. července)

Další články v sekci