Žákem v 19. století: Učitelé hlídali své svěřence ve škole i doma

Motivy rozhodnutí Marie Terezie souvisely s tehdy rozšířenými osvícenskými zásadami a s praktickými vojenskými, správními a hospodářskými potřebami rozsáhlé říše. Se školskými reformami panovnice i jejího pozdějšího spoluvládce a nástupce Josefa II. nesouhlasila řada odpůrců: počínaje církví, která ztrácela monopol na vzdělání, přes část vrchnosti, jíž reforma ukládala ve vztahu ke škole nové finanční povinnosti, až po rodiče, kteří tímto krokem přišli o možnost využívat své děti k různým pracím doma i v hospodářství.

Metla vyhání z pekla

Školní povinnost přinesla dětem, jejichž rodiče se v této věci nařízení úřadů podrobili, řadu změn v běžném životě. Vyrovnávaly se s novou učitelskou autoritou, která nemusela vždy souznít s rodičovskou. Škola a domácnost představovaly dva světy, ve kterých platila různá pravidla, někdy ovšem stejné donucovací prostředky. Oblíbená zásada „metla vyhání děti z pekla“ měla své přívržence mezi rodiči i učiteli, i když mnozí reformátoři se snažili ve škole podobně jako v armádě, ve službě, v rodině a jinde tělesné tresty zakázat.

Také časově se dětský den rozpoltil. Ve škole, zejména v triviálce, pobývali žáci poměrně krátce, zpočátku většinou tři hodiny dopoledne a jen některé dny odpoledne. Tehdy se často věnovali hudební přípravě nebo jiným, podle dobových představ méně významným předmětům jako třeba počtům. V jedné hodině se tak mohla výuka dělit různě podle věku dětí a představ kantora.

Doba, kterou strávili žáci ve škole, se postupně prodlužovala. Přibývalo předmětů zejména ve vyšších třídách. Dokonce ani v době starých triviálek se však nevracely děti domů příliš brzy. Do školy se docházelo často ze vzdálených obcí, ve kterých vlastní škola chyběla. Podle předpisů byla sice docházková vzdálenost omezená, v praxi se ale často překračovala. Hodina pěší chůze za pěkného počasí se navíc v zimě mohla protáhnout na dvojnásobek.

Už za Marie Terezie upozorňovali někteří lékaři, že přepínat dětské síly zejména časným vstáváním, škodí zdraví. Nedoporučovali zahajovat výuku především mladších žáků před devátou hodinou s tím, že po třech hodinách se měla ukončit. Delší souvislá duševní činnost podle nich škodila mozku. V hlavních školách a na gymnáziích připouštěli, že lze začínat o osmé hodině ranní, ale na tříhodinovém intervalu trvali. Postupně se smířili s delší přestávkou a odpoledním vyučováním.

Prázdniny a volný čas

Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží, pokud se nacházel svatostánek příliš daleko nebo bylo špatné počasí, konala se ranní modlitba ve škole. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání pak většinou měli za úkol zpracovat písemně. Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku.

Všemi očekávané byly prázdniny, jejichž délka se měnila od dvou po šest až osm týdnů, začátek kolísal od srpna po listopad. Prastarý listopadový termín souvisel s vojenským rokem a odvodem branců. Většinou však patřily prázdninám letní měsíce. Pozvolna se jako v případě vyučování sjednocoval i jejich termín, který se v českých zemích ustálil na polovině července.

Zodpovědnost učitelů za žáky většinou nekončila s vyučováním. K učitelským povinnostem patřilo dohlížet na jejich chování i ve volném čase. Podle doby a místa nesměly děti a mládež navštěvovat kavárny, nemluvě o pochybných podnicích – zákazy se vztahovaly mnohde i na divadla, cirkusy a podobné atrakce. Některé školy bránily svým svěřencům ve sportovní činnosti, často se zdůvodněním, že sport přináší rizika úrazu nebo přispívá k úpadku mravů. Ke konci 19. století a později se regulace týkající se volného času dětí a mládeže ukázala jako neúčinná a škola se postupně zbavovala nepopulárního dohledu.