Zajetím boj nekončí: Odvážné útěky ze zajateckých táborů (3)

Felice Benuzzi působil před druhou světovou válkou jako koloniální úředník v Itálií okupované Etiopii. Poté, co v roce 1941 zemi obsadili Britové, poslali jej spolu se stovkami dalších Italů do zajateckého tábora v Keni blízko horského masivu Mount Kenya, tyčícího se do výše přes pět kilometrů. Uprostřed divočiny, na kontinentu kontrolovaném nepřáteli, se zdálo nemožné dostat se na svobodu.

Výlet na Mount Kenya

Tábor ale Britové střežili jen nedbale a Benuzzi, který byl zkušeným horolezcem, začal být posedlý myšlenkou zdolat horu, která se tyčila na dohled. Získal pro tento nápad dva společníky, s nimiž více než půl roku sháněli teplé oblečení, jídlo a vyráběli cepíny a horolezecké mačky ze starého železa, jež našli v táboře.

„Opouštíme tábor a počítáme s návratem do 14 dnů,“ napsal ve zdvořilém dopise italskému důstojníkovi zodpovědnému Britům za zajatce dne 24. ledna 1942. V odhadu se zmýlil jen o čtyři dny. Aby se vůbec dostali k hoře, museli se Italové především vyhnout všem Keňanům, kteří měli za chycení uprchlíků slíbenou odměnu. Pro tři neozbrojené muže také vůbec nebylo snadné projít pralesem plným nástrah.

V ostrém mrazu stoupali na horu, ale kvůli náhlé vánici se museli vrátit a nepodařilo se jim tak dosáhnout nejvyššího ze tří vrcholů, na dalších dvou však dokázali vztyčit italskou vlajku. Pak se vrátili do tábora, kde je čekal trest – čtyři týdny na samotce. Benuzzi své zážitky po válce sepsal a vydal v roce 1953 v knize No Picnic on Mount Kenya, která nesmí chybět v knihovně žádného horolezce.

Zájem o bitevní letouny

Dieter Dengler se narodil v roce 1938 v Německu. Jako šestiletý zažil útok stíhacích bombardérů na svoji vesnici. V devatenácti letech se přestěhoval do USA, získal americké občanství a přijali ho k námořnímu letectvu. Po absolvování výcviku si nevybral žádný proudový letoun, ale vrtulový Douglas A-1 Skyraider, protože mu připomínal P-47 Thunderbolt, který o dvacet let dříve vzbudil jeho zájem o letectví.

Dengler se už během výcviku proslavil mezi námořními letci tím, že vynikal při všech třech týdenních cvičeních „escape and evasion“ (útěk ze zajetí), při kterých vždy dokázal jako jediný instruktory námořní pěchoty obelstít. Všechny naučené dovednosti pak využil poté, co byl během svého prvního bojového letu v roce 1966 sestřelen. Nezraněn přistál s poškozeným letounem v Laosu, kde jej zadrželi příslušníci Phatet Lao, ale rychle se mu podařilo utéct.

Zelené peklo

Znovu jej ale chytili a dokonce mučili, než ho poslali spolu s pilotem vrtulníku Duane Martinem a dalšími pěti letci z Air America do zajateckého tábora ve Vietnamu. Všech sedm uprchlo, když vzali strážným zbraně a několik z nich zabili. Dengler s Martinem se ocitli v džungli uprostřed území nepřítele. Doufali však, že se dostanou do Thajska. Brzy jim však začaly docházet síly, měli jen jedny tenisky, o které se dělili, jedli hmyz a ovoce a klopýtali drsným terénem.

Jedné noci se jim podařilo rozdělat oheň a z pochodní vytvořili písmena S a O, kterými chtěli dát znamení prolétajícímu letounu C-130. Ten vypustil několik světlic a oba muži věřili, že byli spatřeni. Druhého dne ráno však padla mlha a žádné záchranné vrtulníky nepřiletěly. Když se Martin trpící hladem a malárií pokusil dostat do vesnice a ukrást tam jídlo, jeden z vesničanů jej spatřil a sekl ho mačetou do hlavy. Pak běžel do vesnice pro ostatní. Dengler zul mrtvému druhovi tenisky a rychle zmizel.

Vrátil se do opuštěné vesnice, kde dříve signalizovali letounu C-130, a když jedné noci znovu uslyšel hluk motorů, zapálil celou vesnici. Osádka nahlásila spatření požáru, ale zpravodajci to nevyhodnotili jako signál sestřelených letců. Denglerovi se pak podařilo najít jeden z padáčků se světlicí a o několik dní později jím na sebe upozornil pilota kolem letícího skyraideru máváním padáčkem. Pilot přesvědčil nadřízené, aby vyslali na místo záchranný vrtulník, ačkoliv v oblasti nebyl hlášen žádný sestřel amerického letadla.