Rozhovor o okolnostech Masarykovy smrti: Sebevražda, náhoda, nebo úkladná vražda?

Zorientovat se v tomto tématu je téměř herkulovský úkol. Vždyť rozporuplné výklady smrti Jana Masaryka lze najít nejen na internetu, ale taky v odborné literatuře. O rozhovor na toto téma jsme požádali historika Jana Kalouse, který se jako pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podílel na zatím posledním úředním šetření Masarykovy smrti. 

Ministrův poslední den

Kdo viděl Jana Masaryka prokazatelně naposledy živého?

Při vyšetřováních se rekonstruoval Masarykův poslední den a víme detailně, s kým vším se 9. března 1948 setkal. Po několika pracovních schůzkách a setkání s doktorem, jenž zajišťoval pravidelné zdravotní prohlídky, odjel do Sezimova Ústí do vily prezidenta Beneše, aby se zúčastnil nástupní audience polského velvyslance. Po návratu do Prahy se kolem 16. hodiny viděl s americkým velvyslancem Laurencem Steinhardem a navštívil ho úředník londýnského velvyslanectví Pavel Kavan.

Večer Masarykovou domácností prošel ještě správce Černínského paláce Václav Topinka a Bohumil Příhoda, jenž ministrovi přinesl večeři. Pokud přistoupíme na variantu nenásilné smrti Jana Masaryka, byl Příhoda poslední, kdo ho viděl naživu. Od Masarykových spolupracovníků víme, že měl osobité návyky a pracoval pozdě do noci – upravoval si proslovy, dělal si výpisky a podobně. Z jeho bytu se proto té noci ještě dlouho svítilo.

Hodnotili lidé z Masarykova blízkého okolí jeho chování 9. března 1948 jako normální, nebo se u něj projevovaly náznaky něčeho neobvyklého?

Do určité míry to závisí na tom, jestli byly výpovědi učiněny hned v roce 1948, nebo s odstupem let. Během prvního vyšetřování Masarykovi blízcí spolupracovníci prohlašovali, že si ničeho zvláštního nevšimli.

Za jakých okolností bylo nalezeno ministrovo tělo?

Podle vyšetřovací zprávy našli jeho tělo na nádvoří dva topiči v 5 hodin a 20 minut. Zajímavé je, že podle jejich výpovědi ležel Masaryk na boku, ovšem na dokumentačních fotografiích leží na zádech. Někdo tedy mezitím musel s tělem manipulovat.

Co se dá z odborného hlediska oficiálnímu vyšetřování vytknout? Předpokládám, že související dokumentace se dodnes dochovala.

To ano, a je poměrně obsáhlá. Po nálezu těla prováděla na místě první šetření kriminální ústředna. Ovšem po několika hodinách byla odvolána a dorazili příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Hlavní problém spočívá ve skutečnosti, že vyšetřovací postupy StB neodpovídaly standardům dobové kriminalistiky. O manipulaci s tělem jsem už mluvil, ale navíc například neohradili místo činu a do Masarykova bytu a kanceláře nechali proudit lidi bez jakéhokoliv ověřování. Prováděly se nicméně úkony jako ohledání parapetu v koupelně, analýza kuřiva a alkoholu pro případ, že by šlo o otravu. V bytě vládl velký nepořádek, ovšem podle Masarykových spolupracovníků to bylo zcela normální. 

Pochybnosti později vzbudila skutečnost, že ministr vnitra Václav Nosek vystoupil téhož dne v parlamentu a prohlásil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu v pominutí smyslů. Předznamenal tím totiž závěr vyšetřování.

Hledání alternativ

Myslíte, že tomu veřejnost věřila?

Lidé naklonění Masarykovi tomu věřit odmítali. Už proto, že si nedokázali představit, že by tak otevřený, veselý a společenský člověk hýřící optimismem spáchal sebevraždu. Veřejnost ovšem netušila o jeho dlouhodobých psychických problémech, politické nerozhodnosti a rozporech, do kterých se dostával. 

Hodně spekulací vyvolala kytička sněženek, která byla položena u jeho hlavy při vystavení těla v panteonu Národního muzea. Někteří lidé se domnívali, že měla zakrýt průstřel spánku. Posléze se k tomu vyjádřili lékaři a Masarykovi tajemníci, podle jejichž vyjádření byla kytička použita z kosmetických důvodů, aby zakryla stopy po zákroku provedeném při ohledání těla.

Spekulací byla nicméně celá řada, někdy až fantasmagorických, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. A rojily se ještě v dalších desetiletích. V této souvislosti stojí za zmínku podivná aktivita StB, která při výsleších na počátku padesátých let vymlátila z bývalého úředníka ministerstva zahraničí Jana Bydžovského přiznání Masarykova zabití. Vraždu měl provést tak, že ministra nejprve omámil a poté vyhodil z okna. Bydžovský to později odvolal, ale někteří lidé s touto verzí dodnes operují. Velká otázka je, k čemu StB takové přiznání mělo sloužit a co tím sledovala.

Kdo inicioval nové vyšetřování z let 1968 až 1969? 

Iniciátorem byl filozof Ivan Sviták, ovšem podpůrných argumentů se v atmosféře Pražského jara sneslo víc. Generální prokuratura vydala pokyn k novému šetření a dokonce vznikl televizní seriál, který zachycoval také výpovědi pamětníků. Bohužel, některé věci nelze s odstupem dvaceti let zopakovat, a to ani za pomoci rekonstrukce. Pokud bylo v roce 1948 odbyto ohledání místa činu, nešlo to už dohnat a nejde to dodnes. Některé argumenty by mohly mluvit pro zápas s útočníky, ale zároveň je lze interpretovat opačně – to platí třeba o zmiňovaném nepořádku v Masarykově bytě.

Závěr vyšetřování samozřejmě ovlivnil příchod okupačních armád v srpnu 1968. Zněl tak, že se mohlo jednat o sebevraždu, případně nešťastnou náhodu. Podle druhé teorie nemohl Masaryk spát, vzal si polštář a cigarety do okna, kde po nějaké době usnul a vypadl ven.

Ale spekulacím to nezabránilo, zvlášť v kontextu potlačení Pražského jara.

Veřejnost to zcela neakceptovala a další verze Masarykova úmrtí se šířily dál. Jedna třeba uvádí, že osudné noci se ve skříni v Masarykově bytě schoval člověk, který se stal svědkem přestřelky mezi ministrem a skupinou útočníků. V bytě se ale po střelbě nenašly žádné stopy a Masaryk navíc neměl ke zbraním pozitivní vztah. Během druhého vyšetřování se hlásili stále noví svědci s údajně zaručenými informacemi o tom, co prý Jan Masaryk sdělil známé osobě a podobně. Někteří pamětníci nyní tvrdili, že se jim svěřil s plánem odjet na západ a že mu v tom komunisté chtěli zabránit. Po srpnu 1968 se objevila verze, že Sověti a další okupační síly přijeli proto, aby zabránily odhalení podílu komunistické moci nebo samotných Sovětů na Masarykově vraždě. 

Chladnoucí stopy

Sledoval jste nějak třetí, tedy polistopadové vyšetřování z let 1993–1996? Jak na něj reagovala veřejnost?

V té době jsem ještě studoval, takže jsem s kauzou neměl osobně nic společného. Vyšetřování tehdy opět zahájila generální prokuratura, přičemž bylo svěřeno Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (pozdějšímu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu).

Závěrečná zpráva hovořila o tom, že v noci z 9. na 10. března 1948 proběhla v Masarykově bytě nezákonná domovní prohlídka komandem asi pěti osob. Ty se chovaly nestandardním způsobem a nereagovaly na ministrovy výtky. Masaryk se proto rozhodl uprchnout po okenní římse, ovšem v polovině cesty k dalšímu oknu spadl. Velitelem komanda měl být Josef Vávra Stařík, který byl v roce 1953 popraven v politickém procesu. Další údajní členové komanda už byli v devadesátých letech buď po smrti, nebo tuto teorii jednoznačně odmítli.

Byli do tohoto vyšetřování zapojeni i kriminalisté, nebo se postupovalo spíš po linii bádání v archivech?

Pracovalo se po obou liniích, protože Jan Havel, který vyšetřování vedl, byl profesí kriminalista. V této době vznikl rovněž nápad oslovit ohledně materiálů k Masarykově smrti ruské archivy. Prezident Jelcin byl takovým aktivitám poměrně otevřený, ovšem nakonec česká strana z Ruska nedostala žádnou odezvu.

Stojí za zmínku, že v rámci třetího šetření byl objeven a zkoumán dopis adresovaný Stalinovi a napsaný údajně Janem Masarykem krátce před sebevraždou. Dochoval se v písemnostech belgické ambasády v Praze. Jedná se ale o dodatečně zhotovený falzifikát. Dikce dopisu Masarykově stylu neodpovídá a obsah prozrazuje, že jej musel psát někdo mnohem méně informovaný než ministr zahraničí. Kdo ho vytvořil, netušíme.

Proč bylo i toto svobodné vyšetřování shledáno nedostatečným a o pouhých pět let později začalo další? 

U každého nedořešeného případu se uvádí, že v případě objevení nových skutečností lze šetření obnovit. A přesně to se stalo. Při sbírání informací pro televizní seriál a knihu Karla Pacnera Československo ve zvláštních službách prohlásila bývalá sovětská zpravodajka Jelizabeta Paršina, že zná identitu osoby zodpovědné za Masarykovu smrt. Mělo jít o generála Michaila Iljiče Bělkina, který z Vídně řídil sovětské zpravodajské operace ve střední Evropě. Vyšetřovatel proto prostřednictvím ruského velvyslanectví požádal, aby ji ruské úřady vyslechly. Po několika měsících čekání přišlo z ruské strany oznámení, že paní Paršina zemřela, a výslech tudíž není možný. A protože výrok před kamerou nemá stejnou váhu jako svědecká výpověď před soudním orgánem, skončilo to bohužel opět do ztracena.

Znovu byla taky odeslána oficiální žádost Ruské federaci, aby dodala související archivní dokumenty. Dodány nebyly, ale tentokrát přišlo vyjádření, že tyto archiválie stále podléhají určitému stupni utajení a není v zájmu Ruska je zveřejnit.

Úředně potvrzená vražda

Přesto se v roce 2003 dospělo k odlišnému závěru než v roce 1996.

Stalo se tak díky znaleckému posudku z oboru forenzní biomechaniky, který vytvořil profesor Jiří Straus. Na základě vzdálenosti těla od okna, jeho poloze a zraněním je přesvědčen, že se na Masarykově pádu musela podílet vnější síla. Jinak řečeno, že se na jeho smrti podílela jedna nebo více osob. Profesor Straus ale pochopitelně nedokázal říct, kdo a proč. Vyšetřování skončilo opět bez určení pachatele.

Jako dokumentarista ÚDV jsem se tehdy podílel na dohledávání archivních materiálů a později jsme s kolegy připravili k vydání knihu, která shrnuje výsledky všech čtyř vyšetřování (Jan Masaryk: Úvahy o jeho smrti) a dala různým badatelům příležitost vyjádřit svůj názor. Je zajímavé, že se stejnými podklady dospěli někteří z nich k tezi o vraždě, zatímco jiní jsou přesvědčeni o bilanční sebevraždě. 

Snad je tedy na místě ptát se „Cui bono?“, tedy komu by Masarykova smrt prospěla. Byla vůbec Masarykova smrt pro KSČ a Sověty užitečná?

Komunistům to evidentně nevyhovovalo, důvod sprovodit ho ze světa tehdy neměli. Naopak byli šťastní, že v únoru nepodal demisi, takže jim posloužil jako důkaz, že postupovali v intencích ústavy a že se Jan Masaryk ztotožňuje s jejich politikou. Fyzická likvidace v tomto kontextu nedává smysl. Podobné to bylo i na sovětské straně. 

Takže jsme opět u tápání a nemáme se čeho chytit?

Samozřejmě je otázka, co přesně se nachází v ruských archivech. Sovětské služby u nás působily už od roku 1945. Dělo se to prostřednictvím ambasády, byl zde vliv zasahující z Rakouska (onen zmíněný generál Bělkin) a celá řada dalších aktérů. Ve všech silových resortech československé správy měli Sověti někoho „podchyceného“, a tito lidé k nim pravidelně docházeli a poskytovali informace. Jestli se ještě někdy dobereme odpovědi na konec Masarykova života, bude to nejspíš zde – tedy pokud ruské archivy opravdu obsahují relevantní informace.

TIP: Jan Masaryk post mortem: Co následovalo po záhadné smrti ministra zahraničí?

Za Jelcinovy éry se zahraničním historikům nějaké citlivé materiály zpřístupňovaly, ale v současnosti jsou v podstatě nedostupné. Dnešní Prezidentský archiv (bývalý Archiv generálních tajemníků Sovětského svazu) a archivy KGB jsou fakticky uzavřené jak pro zahraniční, tak pro ruské badatele. Putin si jako někdejší zpravodajec jistě dokáže představit, jak citlivé údaje tamní složky obsahují. Možnosti bádání se nabízejí v bývalých svazových republikách, jako je Litva, Lotyšsko nebo Ukrajina, ale centrum, do kterého se sbíhaly všechny nitky, je nedostupné.