Zač je v Pardubicích perník? Historie sladké pochoutky staré 700 let
Jako první ho k nám nechal přivézt Karel IV. Naopak Jan Žižka mu nemohl přijít na chuť a jeho výrobu chtěl nechat zcela zrušit. Perník však přežil a dnes se jeho produkcí může pochlubit především město Pardubice
Až kýčovitě nazdobená srdíčka, kadibudky komentující politickou situaci nebo koňské hlavy se smutným psím pohledem. A samozřejmě obří srdce se jmény a zamilovanými nápisy. Všechny perníkové pochoutky vznikají stejně: smíchá se mouka, cukr, vajíčka, olej, koření a kakao a pak přijde na řadu přísada ze všech nejdůležitější – med, který perník zalepí a zakonzervuje tak, že si na něm můžete pochutnat i po několika měsících. Klášterní mniši navíc do receptu v dávných dobách zahrnovali i pepř, neboť perník pak lahodil jejich chuťovým pohárkům při popíjení mešního vína.
Fantazii se meze nekladou
Perníkové těsto den či dva odpočívá, načež se z něj vykrajují nejrůznější tvary, jež se poté upečou a pomažou máslem. O 24 hodin později si polotovary vezmou do parády malířky a vytvoří na nich své pestrobarevné obrázky. Paní Svobodová krášlí pardubický perník již více než 35 let – od doby, kdy jako cukrářka dala sbohem zdobení dortů. Svého rozhodnutí však nelituje: „U zdobení perníku se člověk může mnohem víc rozvíjet a dávat průchod vlastní fantazii.“
Pochoutka Karla IV.
Perníky u nás prodávali perníkáři (dříve zvaní cáletníci) už za Karla IV., a to nedaleko Staroměstského náměstí, v Celetné ulici (původně se jmenovala Caletná). Tehdy si však mohli sladkou pochoutku dovolit jen bohatší zákazníci – med byl totiž velmi drahý. Janu Žižkovi se ovšem „luxusní“ zboží znelíbilo a rozhodl se jej z královského trhu zcela vymýtit. Naštěstí se mu to nepovedlo a dnes se bez perníku neobejde snad žádná česká pouť, přičemž si jej může koupit každý.
TIP: Co je největší pýchou staročeské kuchyně? Přece poctivý frgál!
Jedna věc se přesto nezměnila – šikovnost mistrů perníkářů. Pokud byste dnes hledali někoho na výpomoc, zjistíte, že z třiceti uchazečů má správný cit pro zdobení perníku pouze jeden. Dříve studoval tovaryš u svého mistra pět let a řemeslu se věnoval až sedmnáct hodin denně. Poté se však mohl stát cechmistrem, načež jej perníkářství velice slušně živilo.
