Zabíjení pilotů na padácích (2): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Nejvyšší velitel spojeneckých vojsk v Evropě generál Dwight Eisenhower výslovně zakázal střelbu do pilotů zachraňujících se na padácích. Zákaz stanovený směrnicí z 2. června 1944 platil jak pro americké letectvo, tak pro RAF. Je tedy zřejmé, že se o takovém počínání vědělo i na nejvyšších místech.

Předchozí část: Zabíjení pilotů na padácích (1): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Je nutné ještě zmínit zvyk amerických letců filmovat sestřeleného nepřítele na padáku svým fotokulometem jako důkaz pro oficiální potvrzení sestřelu. Při tom musel namířit příď svého stroje k cíli a několik vteřin na něj nalétat, aby jej dokázal nafotit. To mohlo zdálky vypadat jako útok na padák. Určitě se také někdy muselo stát, že se stíhač jednoduše přehmátl a omylem zmáčkl spoušť palubních zbraní. 

Zoufalí Němcí

Na samém konci války se situace u Luftwaffe vyhrotila. Německá města zažívala kobercové bombardování, civilní obyvatelstvo trpělo a německá propaganda stále agresivněji hovořila o spojeneckých letcích jako o teroristech. Stále častěji docházelo k jejich lynčování i střelbě na padáky ze země od mužů domobrany a různých pomocných polovojenských útvarů.

Existuje i několik svědectví popisujících střelbu německého pilota na padák. Zvláště u mladých, nacistickou ideologií důkladně indoktrinovaných, pilotů, navíc frustrovaných z průběhu války, by nešlo o nic nemožného. 

Krvavý východ

Ještě horší situace panovala na východní frontě. Německá ideologie prezentovala nepřátele jako podlidi, na které platí jen hrubá síla. Sověti zase svou vlast bránili se zuřivostí často vedoucí až k sebeobětování. Ve vzduchu poměrně často docházelo i ke sražení nepřítele vlastním letounem a sovětská propaganda takové činy opěvovala a vyzývala k napodobování. V takovém duchu vedení války pro nějaké ohledy k nepříteli nebylo místo a boje ve vzduchu se vedly se stupňující brutalitou.

Přesto se střelba do padáků nestala něčím běžným, pronikala občas do oficiálních hlášení. V jednom se například píše: ,,Dne 21. července 1941 soudruh Onufrienko zaútočil na Ju 88 a sestřelil ho. Vyskočili z něho čtyři parašutisté, ale vítr je unášel na stranu nepřítele. Onufrienko je nechtěl nechat vyváznout živé, a tak je všechny postřílel ve vzduchu.“ Podobné zmínky lze nalézt občas i v memoárech sovětských letců.

Mnohem hodnověrnější však jsou záznamy v takzvaných Nagradnych listech, které mapují vojenskou kariéru každého letce. Nedávno se ruskému historikovi M. J. Bykovovi podařilo v těchto záznamech dohledat více než dvacet případů zmiňujících střelbu sovětských letců na Němce visící pod kopulí padáku. Zajímavé je, že k tomu docházelo s přibližně stejnou intenzitou od začátku operace Barbarossa až do samého konce války na východě.

Opovrhující Japonci

Úplně jiný pohled na válku měli také v Japonsku. Válečníci ze země vycházejícího slunce nikdy nedokázali pochopit, že se nezraněný a ozbrojený voják může vzdát, což vedlo k mnoha zvěrstvům a vraždění zajatců. Samurajský kodex bojovníka také o nějaké úctě k poraženému nehovoří, a tak není divu, že ke střelbě do padáků docházelo i během války v Asii.

Ani zde však nešlo o běžnou věc, ale spíš o ojedinělé případy. K prvnímu došlo zřejmě už 23. prosince 1941 a cílem útoku se stal jeden z pilotů stíhací skupiny Létajících tygrů. V souboji šel k zemi Curtiss P-40 Tomahawk Paula Greeneho a ten musel vyskočit. Při sestupu na něj zaútočil japonský stíhač a jeho padák schytal několik průstřelů. Hedvábí však vydrželo a doneslo Greena bezpečně na zem. Mohl tak o pár dnů později historku vyprávět reportérovi Daily Expressu.

Pistolí proti stíhačce

K podobné události došlo u stejné jednotky přesně o měsíc později. Bert Christman už neměl tolik štěstí a zahynul. O tom, že na jejich sestřelené druhy Japonci střílejí, referovali i muži z posádek těžkých bombardérů v Barmě. Dne 31. března 1943 japonští stíhači od 64. pluku sestřelili čtyřmotorový B-24 a pak začali pobíjet jeho posádku. Ppor. Owen Baggett schytal kulku do ruky a pak předstíral, že je mrtvý. Když japonská stíhačka Ki-43 začala kroužit kolem, vytasil svůj Colt ráže 9mm a prý Japonce poslal k zemi čtyřmi výstřely do kabiny. Japonské záznamy však žádnou ztrátu z tohoto boje nepotvrzují.

K dalšímu známému incidentu došlo 7. června 1943, kdy se na padáku zachraňoval ppor. Samuel Logan od perutě námořní pěchoty VMF-112. Japonský stíhač na něj nalétal celkem třikrát a při poslední zteči mu vrtulí odsekl kus chodidla. Tyto a podobné excesy vedly k tomu, že se k této problematice po válce opět vrátili právníci tvořící ženevské úmluvy.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Teprve v roce 1977 však vstoupil v platnost článek I/42, ve kterém se píše: „1. Žádná osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, nesmí být během sestupu předmětem útoku. 2. Po dopadu na zem na území ovládaném nepřítelem má mít osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, možnost se vzdát, pokud není zřejmé, že se účastní nepřátelské akce.“