Zabijáci vlastního druhu: Krvavá pravidla zvířecího přežití
Lov představuje běžnou součást potravního řetězce. Někteří živočichové ve volné přírodě však nezabíjejí proto, aby svou oběť pozřeli, a nebojí se sprovodit ze světa ani příslušníky vlastního druhu
Žraloci patří mezi živorodé a embryím některých druhů se již v děloze vyvíjejí zuby. Spolu s nimi přichází také hlad, a „starší“ jedinci tudíž v těle matky přežívají díky tomu, že požírají své mladší sourozence či neoplodněná vajíčka. Situace zachází dokonce tak daleko, že například samice žraloka písečného nakonec porodí pouze dva potomky: Má totiž dvě dělohy a v každé zůstane jen jeden „vítěz“. (foto: Shutterstock)
Vůdce je mrtev
lvi | infanticida
Do lví smečky patří samice vychovávající mláďata a jeden až čtyři dominantní samci, kteří se s lvicemi páří. Dokud se zachovává popsaný rovnovážný stav, nacházejí lvi jen málokdy motivaci se mezi sebou zabíjet. Problémy nastávají, když se ve smečce obmění „velení“: Rovnováhu může rozkolísat odstřelení dominantního samce lovci nebo zkrátka ambiciózní výpad mladších a silnějších jedinců. Jestliže dosavadní vůdce prohraje, postaví se do čela skupiny vítěz šarvátky a s ním přijde také zabíjení.
Koťata v nebezpečí
Nastupující alfa samec nevidí smysl ve výchově drobotiny, jež nenese jeho geny. Zároveň platí, že pokud již lvice mláďata mají a musejí se o ně starat, nereagují zrovna vstřícně na touhu nového samce po páření. Dominantní jedinci tak vyvražděním cizích potomků neboli infanticidou zabijí dvě mouchy jednou ranou: Nejenže vyčistí genofond smečky, ale také přimějí družky k opětovnému styku. Nejčastěji přitom umírají lvíčata, jimž ještě nebylo devět měsíců – o taková totiž musejí matky intenzivněji pečovat, a tudíž v očích lva víc překážejí. Rodičky se navíc samozřejmě pokoušejí své ratolesti bránit a s rostoucím věkem koťat stoupá i jejich šance na přežití. Podařilo se ovšem zdokumentovat i případy, kdy život vlastního potomstva ukončily samotné matky. Hovoří se o tzv. filiální infanticidě a u lvů k ní dochází, pokud samici z nějakého důvodu zbude pouze jedno mládě – načež jedináčka odvrhne a ponechá ho osudu. Následně může znovu zabřeznout, a z dlouhodobého hlediska jí tudíž ztráta jednoho lvíčete umožní přivést jich na svět více. (foto: Shutterstock)
Matka pro všechny
surikaty | infanticida, kanibalismus
Surikaty jsou vůči sobě extrémně brutální: Drobné šelmy žijí ve společenstvích, kde otěže moci pevně svírají v packách vůdčí samice, jež si vyhrazují právo na rozmnožování. Pokud povije konkurentka, vůdkyně její ratolesti zabije a často také sežere. Dotyčná navíc může skončit ve vyhnanství, přičemž mimo bezpečí skupiny většinou zahyne. Jakmile „matka rodu“ zemře, nastupuje do čela smečky nejstarší anebo nejtěžší samice a koloběh tyranie se opakuje. (foto: Shutterstock)
Mravenčí válka
mravenci | nedostatek potravy
Společenství mravenců představují velmi komplikovaný „organismus“, kde v krajním případě není nouze o násilí. Jestliže se například mraveniště přemnoží, započne v něm strategické vyvražďování, s cílem zajistit udržitelnost populace v závislosti na dostupné potravě. Získá-li naopak daná skupina dojem, že ji o zdroje připravuje nedaleká konkurence, může proti sousedům vytáhnout do regulérní války a všechny pozabíjet. (foto: Shutterstock)
Silnější vyhrává
šimpanzi | potrava, právo pářit se
Šimpanzí samci se často spojují do výbojných skupin a podnikají výpady na cizí teritoria. Za sebou přitom nechávají mrtvé či zmrzačené příslušníky vlastního druhu. Vědci dané chování vysvětlují dvěma způsoby: Buď se jedná o důsledek lidské činnosti, která zvířata stresuje a zmenšuje jejich přirozená území, nebo jde o přírodní výběr. Z bojů totiž vyjdou vítězně schopnější samci, a získají tak právo se pářit. Do jisté míry se tím tedy „čistí“ genofond. (foto: Shutterstock)
Smrt vlastní rukou
Zatímco k zabíjení jedinců stejného druhu dochází u zástupců fauny relativně běžně, o jejich schopnosti ukončit vlastní existenci vědci dosud živě debatují – už proto, že chování živočichů zatím dokonale nerozumíme. Podle jednoho myšlenkového proudu představuje sebevražda v přírodě formu antropomorfismu, kdy zvířatům mylně přisuzujeme lidské vlastnosti na základě podobnosti chování. Jiní však upozorňují na prokázané případy jejich zármutku, deprese, úzkostí i duševních problémů, jež se s dobrovolným odchodem ze světa úzce pojí.
Bez ohledu na terminologii známe například příběh delfíní samice Kathy, jež hrála hlavní roli v seriálu Flipper: Po „odchodu do důchodu“ pak upadla do deprese, načež přímo před svým chovatelem Ricem O’Barrym z vlastní vůle klesla ke dnu bazénu a utopila se. Za zmínku stojí také zdokumentovaný osud buvola, kterého napadli lvi. Predátorům sice unikl a vrátil se ke stádu, ale poté se od něj oddělil a nechal se šelmami zabít. Zřejmě utržil tak těžká zranění, že se jednoduše rozhodl dál nebojovat… (foto: Shutterstock)
Utajované nevěry a vraždy novorozenců. Scény jako z filmového dramatu jsou nedílnou součástí života koní. Často ale nejsou na vině klisny ani hřebci, ale spíše lidé