Potíže s koňskou nevěrou: Proč hřebci zabíjejí cizí mláďata

Meeghan Grayová projížděla v terénním autě horami Virginia Mountain Range nedaleko nevadského města Rena a okénkem vyhlížela divoké mustangy. Koně před ní neprchali. Místní populace čítající asi tisíc mustangů je totiž už několik let předmětem intenzivního výzkumu a zvířata jsou na návštěvy vědců a studentů zvyklá. I proto mohla Meeghan spatřit výjev, který sice k životu koní neodmyslitelně patří, ale rozhodně není možné pozorovat jej často.

Útok do vlastních řad

Meeghan míjela malou skupinku koní – dospělého hřebce, dvě klisny a tři hříbata. Pak si všimla, že skupinka má přírůstek. Na nejisté nožky se snažila postavit právě narozená klisnička. V tom se objevil cizí hřebec ze sousední skupiny. Zaržál a zamířil ke klisně, která před chvílí porodila. To vytrhlo z letargie odpočívajícího „domácího“ hřebce. Vyrazil kupředu a Meeghan Grayová čekala, že se stane svědkem bitky mezi oběma samci. Domácí pán se však nevrhl na vetřelce, ale na novorozené hříbě. Kousl ho do krku a pak ho sevřel do zubů a zvedl do výšky. Zatřepal s malým tělíčkem a mrštil jím o zem. Ještě několikrát hříbě kousl a kopl přední nohou, ale to už musel couvnout před rozzuřenou matkou.

Klisna si stoupla nad hříbě a neohroženě jej bránila. Domácí hřebec se otočil na vetřelce a chvíli s ním zápolil. Pak se pokusil znovu zaútočit na hříbě. Boj o hříbě mezi hřebcem a jeho matkou trval hodinu a hříbě jako zázrakem neutrpělo větší újmu na zdraví. Nakonec se dokázalo postavit a poprvé se napilo mléka. Mělo vyhráno. Útok na novorozeného člena vlastního stáda se zdá být na první pohled zcela nesmyslný. Dodatečné genetické analýzy ovšem odhalily, že útočící hřebec nebyl otcem hříběte. To byl zřejmě také důvod, proč chtěl hříbě zabít.

Chmurná logika vybíjení mláďat

Zabíjení mláďat vlastního druhu čili infanticida není v přírodě nijak vzácné. Dopouštějí se ho malí hlodavci i velké šelmy, primáti i kopytníci. Obvykle je útočníkem samec, který se právě chopil nadvlády nad stádem samic. Samice jsou buď březí, nebo mají malá mláďata. Jejich pohlavní cyklus se zastavil a v této chvíli nejsou s to zabřeznout. Samec sáhne po brutálním řešení. Mláďata zabije a březí samice donutí potratit. Samicím se tak záhy obnoví pohlavní cyklus a mohou zplodit potomky nového vůdce.

Mezi lichokopytníky je infanticida celkem běžná. Vědci ji pozorovali nejen u zdivočelých domácích koní – mustangů, ale také u koně Převalského nebo u zeber. Je to důsledek organizace stád těchto zvířat.

Divocí i zdivočelí koně žijí ve skupinkách, které tvoří dospělé klisny a jejich mláďata. V čele skupinky stojí obvykle nejsilnější zvíře – klisna, která už nasbírala bohaté životní zkušenosti, ale stále ještě se drží při síle. Vodí ostatní koně skupiny za nejlepší pastvou, ke skrytým napajedlům a hlídá stádo před šelmami. Několik skupin sdílí jeden areál, o nějž se dělí. V tomto areálu žije i vůdčí hřebec, který je otcem drtivé většiny hříbat narozených ve stádě. Podstatně vzácnější „nemanželské“ potomky mohou s klisnami zplodit i cizí hřebci, pokud se jim podaří využít chvilkové nepozornosti pána harému. Někdy se zatoulají do stáda k cizímu hřebci samy klisny.

Pokud vůdčí hřebec ztratí výsadní postavení, nový vůdce stáda se pokusí pobít potomky svého předchůdce. Vůdčí hřebec se snaží likvidovat i mláďata, u nichž si z nějakého důvodu není jist svým otcovstvím. To byl zřejmě i případ napadení hříběte, jehož svědkem se stala Meeghan Grayová.

Vynucená nevěra domácích koní

V pozadí zvířecí infanticidy někdy stojí člověk. Například odstřelem samce pumy americké se uvolní nadvláda nad jeho revírem. Teritoria se může snadno zmocnit nový samec. Po zastřeleném samci často zbude v revíru „vdova“ s mláďaty a nový vládce provede s koťaty předchůdce krátký proces. U domácích koní mají zvýšená rizika infanticidy často na svědomí chovatelé. O toto poznání se významnou měrou přičinil tým českých vědců vedený profesorem Luďkem Bartošem z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Výsledky jejich výzkumu publikoval vědecký časopis Behavioral Ecology and Sociobiology.

V chovech koní je celkem běžnou praxí, když se říjná klisna veze k připuštění s cizím hřebcem. Po spáření se klisna vrací zpátky domů. Březost však bezmála ve třetině případů končí zmetáním (veterinární termín označující vypuzení plodu a placenty z dělohy před ukončením období březosti, potrat). Klisna tedy hříbě nedonosí, přičemž riziko je výrazně vyšší, pokud se klisna po návratu ocitá v blízkosti domácího hřebce. Naproti tomu klisny, které se páří s domácími hřebci, zmetají jen výjimečně. Na příčinu tohoto rozdílu vrhlo světlo další podivné chování klisen, jež se pářily mimo domov. Po návratu se usilovně snaží o spáření s domácím hřebcem. Pokud se jim to podaří, riziko ztráty plodu klesne. V případě, že se klisna k domácímu hřebci nedostane, je riziko zmetání vysoké.

TIP: Úřady v USA rozhodly, že kvůli úsporám usmrtí 45 tisíc divokých koní

Luděk Bartoš je přesvědčen, že odvozem klisny k cizímu hřebci navodí chovatel stejnou situaci, jako když se ve skupině divokých koní vydá klisna na zálety. Pokud zabřezne, hrozí jejímu mláděti smrt. Jak ukázalo pozorování Meeghan Grayové, vůdčí hřebec cizí „levobočky“ nesnáší. Klisna donucená chovatelem k nevěře, se snaží po návratu ošálit domácího hřebce. Páří se s ním, aby ho přesvědčila, že je otcem jejího budoucího mláděte a že na něj nemá důvod útočit. Pokud k tomuto triku nedostane příležitost, například proto, že hřebec je v jiné ohradě, pak organismus klisny ukončí probíhající březost. Potrat je jakousi prevencí proti infanticidě. Klisna raději neinvestuje síly a živiny do vývoje plodu, kterému by brzy po narození stejně hrozila smrt.