Zábava za hranicí sadismu: Extrémní podoby japonských reality show

Navzdory svému názvu nemají reality show se skutečným světem příliš společného. Právě naopak – zachycují uměle vykonstruované situace, s nimiž si účastníci často nevědí rady. Ze zákulisí je navíc producenti ponoukají k co největší kontroverzi. Pro účinkující se nicméně i faleš stává realitou, protože od ní nemají odstup jako diváci u obrazovek, a může na nich tudíž zanechat hluboké mentální šrámy.

Utrpení navíc přitahuje masy jako magnet a sledovanost hraje klíčovou roli, takže krutost i bizarnost pořadů stále vzrůstá: V „The Moment of Truth“ museli lidé napojení na detektor lži prozrazovat o sobě a svých blízkých intimní informace. „Survivor“ zase soutěžící nutí konzumovat pochybné věci, včetně živého hmyzu. A „Born in the Wild“ zachycuje porody uprostřed divoké přírody bez dohledu lékařů, čímž otevřeně hazarduje se životy maminek i dětí.

Utrpení za odměnu

Uvedené příklady nicméně spadají do západní tvorby, a nepředstavují tak to nejpodivnější či nejdrsnější, co se kdy na obrazovkách vysílalo. Skutečnými „mistry“ na daném poli se stali Japonci, jejichž reality show nezřídka překračovaly hranice sadismu. A nejlepší ukázku nabízí pořad „Susunu! Denpa Šónen“, volně přeloženo jako „Brzdi, šílenče!“, vysílaný od roku 1998.

Jeho náplň se v závislosti na účastnících měnila, ale dramaturgové se nebáli opravdu extrémních pokusů. Ve vysílání se například objevovali skalní fanoušci baseballových týmů japonské ligy: Vtip tkvěl v tom, že vybraný jedinec seděl sám a potmě v izolované místnosti a jídlo či osvětlení mu tvůrci dopřáli, jen když jeho oblíbené mužstvo vyhrálo zápas. Klání probíhala denně, pokud se však dotyčným sportovcům nedařilo, mohl účastník prosedět na samotce, v temnotě a hladový i desítky hodin. V jiných sezonách zase štáb vysadil dva soutěžící na opuštěném ostrově a nechal je doslova napospas divočině. Dvojice si pak musela postavit vor a vrátit se na něm na pevninu.

Zdaleka nejvíc však pořad proslavila loterijní výzva a účastník Tomoaki Hamacu, přezdívaný Nasubi neboli „lilek“ (viz Lilek místo hlavy). Neúspěšný komik, jemuž se nedařilo získat pozornost diváků, se přihlásil do loterie, jejíž vítěz se poté mohl zapojit právě do pořadu „Susunu! Denpa Šónen“. Háček spočíval v tom, že výherce netušil, co ho čeká a že svůj život zcela odevzdal do rukou náhody…

Závod s časem

Producenti zavřeli Nasubiho do jednopokojového bytu, vzali mu všechno včetně oblečení a oznámili mu, že odteď bude žít pouze z vlastních výher v časopisových loteriích: Jeho úkolem bylo získat ceny v hodnotě milionu jenů, v přepočtu přes dvě stě tisíc korun. V bytě měl světlo, elektřinu, vodu a nechyběla ani toaleta s malým koupacím koutem. Nábytek ovšem zahrnoval pouze stolek s hromadami obálek a papírů a nástěnný stojan obtěžkaný japonským tiskem. Nasubimu tudíž nezbylo než se vypořádat se svou nahotou, kterou navíc zachycovaly kamery, a vyplňovat přihlášky do slosování.

Pro komika tím začal nekončící závod s časem, neboť producenti dotáhli jeho závislost na loteriích do sadistických detailů: I pokud chtěl jíst, musel si jídlo vyhrát. První dny tak strávil o hladu a výrazně zhubnul. Zlom přišel, když se mu podařilo získat balík želé – plnohodnotnou stravu sice nenahradilo, ale aspoň ho zasytilo. Další jídelní průlom znamenal pětikilový pytel rýže, kterou si však Nasubi neměl jak uvařit, protože v bytě chyběly hrnce. Zpočátku ji proto jedl syrovou, což se ovšem neukázalo jako příliš vhodná taktika. Na vrcholu zoufalství pak zjistil, že když rýži smíchá s vodou v obalu od želé a umístí ji blízko zdroje tepla, obilnina vodu nasaje a stane se relativně poživatelnou.

Co nevyhraješ, to nemáš

Nicméně jídelní položky představovaly pouhé kapky v moři z celkové sumy, kterou Nasubi potřeboval vyhrát, a tak se musel soustředit i na hodnotnější ceny. Ačkoliv během prvního měsíce vyplnil 5 748 tiketů, výhry se dostavovaly jen pomalu. Život v osamělosti, bez oblečení a pořádného jídla si vybíral krutou daň. Kdysi upovídaný mladík ztrácel sociální dovednosti, jeho řečový projev se zpomaloval a každý den pro něj znamenal utrpení. Sadističtí producenti však odmítali z podmínek slevit a divácká odezva je utvrzovala v tom, že objevili zlatou žílu.

Nasubiho zoufalství se zprvu objevovalo na obrazovkách každou neděli v sestříhaných epizodách. Popularita pořadu však rostla a od určitého okamžiku bylo jasné, že jeden díl týdně krvelačnému publiku nestačí. Přestože tedy byla internetová technologie koncem 90. let na hony vzdálená současným standardům, začal se Nasubiho každodenní zápas s loteriemi ve velmi jednoduché formě vysílat online. Nedělní souhrnné epizody ovšem zůstávaly a na vrcholu oblíbenosti k nim usedalo zhruba sedmnáct milionů diváků.

Zatímco fanoušci se nemohli Nasubiho boje o duševní zdraví nabažit, on sám si jej pochopitelně příliš neužíval. V jedné ze soutěží vyhrál plyšovou hračku a dlouze s ní pak rozmlouval, neboť šlo o jeho jedinou sociální interakci. Před kamerami přitom neustále chodil nahý, protože se mu podařilo získat pouze dámské kalhotky, jež mu navíc byly malé. Neměl si čím zkracovat vlasy, vousy ani nehty a dlouhé měsíce se musel obejít i bez kartáčku na zuby. Kromě toho mu spousta cen v jeho strádání příliš nepomohla – jako třeba jízdní kolo.

Znovu, a korejsky!

Nasubiho sláva mezitím vystoupala do takových výšin, že se bulvární novináři začali pídit po místě jeho pobytu, a nakonec jej skutečně vypátrali. Přítomnost slídilů však chod reality show ohrožovala, a tak jednou v noci vtrhli dovnitř členové štábu, zavázali dočasnému nájemníkovi oči a pod rouškou tmy ho převezli jinam. Vše mu přitom odůvodnili tvrzením, že se přesunem pokoušejí obnovit jeho štěstí. Pověrčiví diváci by však nejspíš namítli, že se dostavil přesný opak: V novém domově se Nasubimu zcela přestalo dařit a jeho smůla byla natolik drtivá, že ho produkce přemístila ještě jednou.

Jeho vysvobozením se stala výhra v podobě drahých pneumatik a přes hranici milionu jenů ho přenesl pytel rýže. Po trýznivých 335 dnech tak produkční tým vrátil Nasubimu oblečení a za odměnu mohl na výlet do zábavního parku v Jižní Koreji. Jenže netušil, že ho čeká další zrada: Po celém dni na atrakcích mu tvůrci zase zavázali oči a odvedli ho do jednopokojového bytu. Překvapenému soutěžícímu pak řekli, že na letenku domů si musí opět vydělat v loteriích, tentokrát ovšem korejských. Nasubi cizí jazyk neuměl, takže dostal slovník a zůstal odkázaný sám na sebe. S novou situací si nicméně poradil překvapivě rychle a zaskočení autoři show mu tak začali podmínky ztěžovat: Původně mu stačila nejlevnější letenka, potom potřeboval ekonomickou třídu, a nakonec první.

Smích skrz slzy

Ani zvyšovaná obtížnost však komika nezastavila, a produkci tak nezbylo než mu znovu zavázat oči a dopravit ho domů. Jakmile mu pak sundali masku, zjistil, že se opět nachází v jednotvárné místnosti. Myslel si proto, že hra pokračuje, svlékl si šaty a chtěl začít vyplňovat lístky – od začátku show jich přitom bylo už 75 tisíc. Jenže vtom stěny spadly, odhalily velké studio s obecenstvem a nahý Nasubi více než po roce izolace zažil tvrdý šok. Až do zmíněného okamžiku navíc netušil, že se jeho trampoty vysílají: Celou dobu žil v představě, že se jedná o časosběr, který se bude stříhat a teprve poté půjde na obrazovky.

Trauma, které si z reality show odnesl, bylo obrovské. „Každý den jsem si připadal jako v pekle,“ svěřil se později v jednom z rozhovorů. „Nejhorší byla osamělost. Neustále mě trýznila otázka, proč vybrali zrovna mě a jenom mě. Proč musím zažívat všechno tohle utrpení. Tehdy jsem si říkal, že raději umřu, než abych to musel podstoupit znovu. Ačkoliv jsem na obrazovkách vypadal, že se vlastně docela bavím, byl jsem zoufalý.“ Poslední poznámkou narážel na fakt, že produkční tým jeho příkoří usilovně zlehčoval.

Sestříhané záběry jej ukazovaly usměvavého nebo třeba tančícího, zvlášť když se mu podařilo vyhrát. Kdykoliv se však jeho veselá fasáda začala hroutit a na povrch vystupovala realita, přidávali tvůrci k videu vtipné zvuky, nahrávky potlesku či smíchu a další efekty. Vzbuzovali tak v divácích pocit, že rozhodně nesledují člověka, který už řadu měsíců prožívá zásadní krizi.

Zpátky v obleku

Ani Nasubiho návrat do běžného světa nebyl zrovna ideální: Reality show ho sice proslavila, ale ne tak, jak si nejspíš představoval. Najednou se ocitl ve světě, který se posledních patnáct měsíců bavil nikoliv s ním, nýbrž na jeho účet. Začleňování do společnosti bylo značně komplikované, protože empaticky otupěl a utrpěly i jeho další sociální dovednosti. Po tolika týdnech bez oblečení mu navíc dělalo značný problém nosit jakýkoliv oděv, protože se nepřiměřeně potil a látka ho škrábala. Přesto se nevzdával a po letech intenzivní terapie jde zase o stejně veselého a společenského vtipálka jako kdysi. Za pandemie koronaviru navíc čerpal ze svých zkušeností v izolaci a předával je strádajícím Japoncům.

Už v roce 2016 také po několika nezdarech stanul na vrcholu Everestu. Dodnes se přitom objevuje ve vedlejších televizních rolích, případně vystupuje v klubech jako stand-up komik. Pořad „Susunu! Denpa Šónen“ se vysílal až do roku 2002. Tehdy už ovšem sadistické japonské reality show znamenaly takový problém, že proti nim musela zasáhnout vláda. A seriál, který Nasubiho proslavil, tak z obrazovek zmizel.