Zábava vyšších vrstev: Jak probíhal lov a kdo se ho účastnil?
Pro šlechtice ve středověku byly hony a hostiny skvělou příležitostí, jak se prezentovat před svými obdobně postavenými přáteli, utvrdit nějaké ty mocenské dohody a přitom se navíc dobře pobavit
Hon se dal označit za štvanici, při které se zvíře s pomocí loveckých psů a pacholků pronásledovalo, dokud se nezastavilo vyčerpáním a lovec ho mohl zastřelit nebo proklát loveckým oštěpem. Tato významná společenská událost byla ve středověku mezi šlechtou stejně oblíbená jako s ní spojené sokolnictví. Tomu se s oblibou věnovaly také ženy a přes četné církevní zákazy i klerici.
Lov není jen kratochvílí
Lovecké umění se stalo důležitou složkou výchovy mladého šlechtice, protože utužovalo jeho fyzickou kondici a mladík při něm mohl osvědčit dovednosti, které potřeboval na válečném poli. O tomto umění vzniklo i několik literárních děl.
Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, který propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času mohli les vlastnit dokonce i měšťané, ale právo lovu měl obvykle vyhrazeno majitel města, tedy většinou opět šlechtic, král či církev.
Zvěřina se stávala také vhodným darem. Lovili se divočáci, jeleni, srny, lišky, zajíci, koroptve, křepelky, kachny či medvědi, ze kterých se připravovaly vařené paznehty s omáčkou. Stranou zájmu lovců nezůstávalo ani lesní a luční ptactvo a dokonce ani veverky. S honem se nerozlučně pojila hostina, která zpravidla následovala po něm. Na ní se připravovala panstvem ulovená zvěřina, jež se obvykle opékala ve větších kusech na rožních. Menší lovná zvířata dodávaná lovčími se pak konzumovala běžně v ostatních dnech.
Zbraně, pasti, nástroje
Profesionálně se lovu věnovali lovčí, kteří dodávali předem určenou zvěřinu do hradních kuchyní. Kromě loveckých oštěpů si dovedně osvojili i užívání sítí a nejrůznějších nástrah v podobě jam s naostřenými kůly a nejrůznějších plotů a plůtků, které měly zvíře nahnat potřebným směrem.
TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců
Lovecké zbraně byly velice podobné bojovým a lišily se pouze v drobnostech. Lovecké oštěpy, jejichž délka nepřesahovala dva metry, měly širší hrot a silnější ratiště, delší pak bývala lovecká kopí. Kuše se používaly především k lovu ptáků, mohly se ale využít také k zasazení smrtelné rány místo oštěpu či loveckého kopí. K signalizaci v průběhu honu se užívalo loveckého rohu, který se tak stal jeho symbolem.
