Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (1)

V dějinách námořních bojů se válečné zločiny vyskytují opravdu jen ojediněle. Důvodů pro džentlmenské chování námořníků samozřejmě existuje celá řada. Například na oceánech se jen těžko hledají partyzáni, jejichž vesnice se mohou srovnat se zemí, dále na moři neexistuje politická policie a případný zločin může mít vlastně „jen“ podobu vraždění trosečníků. Do takových akcí se však námořníci nikdy zrovna nehrnuli, a pokud to šlo, snažili se poražené spíš zachraňovat. 

Slušně vychovaní hoši

Však pro to měli řadu důvodů. I nejdrsnější mořští vlci totiž do jisté míry trpí na jakýsi druh kolegiální solidarity, protože i protivník zápasí s oceánem a jeho nástrahami. Druhá pohnutka je praktická a dala by se vystihnout aforismem „co sám nerad, nečiň jinému“. Ve válce si totiž každý dobře uvědomuje vlastní nejistou budoucnost a věří, že když se k poraženému nepříteli zachová slušně, příště se mu to vrátí. Třetí příčinou korektního jednání je radost zpravodajců, kteří i ze zdánlivých banalit dokázali poskládat solidní puzzle hodnotných informací.

V ponorkové válce se ale trosečníci dali zachraňovat jen málokdy, protože do ponorek se nevešli. Za slušnost se tedy považovala pouhá ignorance, kdy vítěz nechal trosečníky v záchranných člunech žít. I mezi námořníky se však našly černé ovce. Například kapitán německé ponorky U-852 Heinz-Wilhelm Eck nařídil roku 1944 postřílet posádku řeckého parníku Peleus a po válce za to dostal provaz. Spravedlnost však neměří vždy stejným metrem. Když totéž provedl jeden Američan, propaganda jej ozářila aurou národního hrdiny. 

Naštvali nesprávného chlápka

Dudley Walker Morton (1907–1943) pocházel z amerického středozápadu, což možná pistolnickou náturu tak trochu vysvětluje. Po námořní akademii absolvoval běžné služební kolečko na různých postech, následovala ponorková škola a praxe na ponorce S-37. Pak přestoupil na torpédoborec Fairfax, kde si doplnil představy o ponorkové válce ze strany hladinového plavidla. Jenže na sklonku roku 1940 předala Rooseveltova administrativa Fairfax Britům a Morton zůstal bez práce. Požádal o velení ponorky, a protože žádné kapitánské místo momentálně volné nebylo, dostal se do skupiny důstojníků PCO (Prospective Commanding Officer – budoucí velící důstojník).

Jednalo se o mladší důstojníky s kvalifikací kapitána, kteří čekali, až se nějaké místo uvolní. Teprve v srpnu 1940 se Morton dočkal a stal se velitelem malé pobřežní ponorky R-5. Své místo ovšem poměrně právem považoval za nezaslouženou degradaci, takže když japonské letouny přepadly Pearl Harbor, hodně se rozzuřil. Chtěl se Japoncům postavit, a přitom dobře věděl, že jeho stará R-5 už do moderní války nepatří. Jeho tehdejší náladu později vystihl námořník Sterling: „Japonci naštvali nesprávného chlápka.“

Špatný údržbář

Šance získat velení lepšího člunu se dostavila až po několika měsících. V polovině roku 1942 onemocněl bronchitidou velitel ponorky Dolphin poručík Royal Rutter a jeho místo zaujal právě Morton. Jenže ani Dolphin Morton nepovažoval za výhru, protože člun provázely takové potíže s motory, že si od námořníků vysloužil posměšnou přezdívku „poruchová eskadra č. 1“. Jeden z předchozích kapitánů dokonce uprostřed mise ohlásil 18 těžkých závad, 17 menších a pak se psychicky zhroutil. Morton měl dát vlastně ponorku dohromady, jenže nadřízení vybrali špatného údržbáře.

Nový kapitán byl navíc docela drzý, takže jej velitel ponorkové divize po první zkušební plavbě pro neschopnost vyhodil a chystal se jej převelet. Jenže pak zasáhla náhoda. Záležitost se dostala na stůl zástupce velitele ponorkové flotily admirála Johna Browna, který si vzpomněl, že Morton patřil na námořní akademii k hvězdám fotbalového týmu. A protože i Brown v mládí platil za talentovaného hráče, kolegiálně mu dal ještě jednu šanci a vrátil Mortona do sboru čekatelů v PCO.

V listopadu 1942 Morton v rámci praxe nastoupil na moderní ponorku Wahoo. Jenže ani Wahoo neměla moc dobrou pověst. Mohl za to kapitán Marvin Kennedy, který si na první hlídce nechal upláchnout dvě letadlové lodě, aniž se osmělil zaútočit. Morton dost dlouho nic neříkal, ale když u atolu Truk Wahoo potopila z tříčlenného konvoje jen jednu loď a zbytek nechala na pokoji, postavil se na odpor. V hádce Mortona podpořil první důstojník Richard O'Kane, ale vyšší hodnost zvítězila. Ne nadlouho. Když Wahoo přistála v australském Brisbane, nadřízení dali za pravdu Mortonovi s O'Kanem, vzali do úvahy morální rozklad posádky a Kennedy musel jít. Jeho místo zaujal Morton.

Výpad proti Japoncům

Nový kapitán hned svolal posádku a prohlásil, že od nynějška je jejich úkolem nikoli přežití, ale potápění lodí. Takovou řeč chtěli námořníci slyšet a Wahoo ovládl dosud nepoznaný bojový duch. Změnil se i Morton. Ze zdvořilého džentlmena se vyklubal bodrý chlapík, který celé hodiny vykládal veselé historky, jindy se promenoval po ponorce a jen v trenýrkách a tričku klábosil s námořníky, aby se znenadání zavřel v kajutě, kde o samotě promýšlel a kreslil různé scénáře útoků. První úkol, který Wahoo dostala, byl průzkum japonské základny Wewak na Nové Guineji. Problém byl, že nikdo nevěděl, kde nějaký Wewak je, a teprve strojník Keeter jej našel – v australském školním atlasu! S tím už se ale dalo pracovat.

Dokončení: Za válečný zločin mediální sláva: Mise americké ponorky Wahoo (2)

Dne 24. ledna 1943 se Wahoo objevila před Wewakem a Morton zkoprnělé posádce oznámil, jak si představuje průzkum. Wahoo bez ohledu na možné miny a neznámé mělčiny prostě pronikne dovnitř a potopí vše, na co narazí. Ponorka se pod hladinou opravdu vplížila do zálivu a O'Kane periskopem spatřil torpédoborec. Byl to Harusame, jehož hlídky si ale vystrčeného periskopu všimly. Ze dvou komínů se zakouřilo a loď se vydala plnou parou ke kontaktu.

Morton vypálil tři torpéda, ale Harusame je vymanévroval a stejně úspěšně si počínal při dalším ataku dvou torpéd. Atmosféra v ponorce zhoustla natolik, že námořník Sterling neměl po válce problém s přiznáním, že se strachy málem počural. Morton však s odpalem posledního příďového torpéda počkal, než se protivník přiblížil na půl kilometru a Harusame už nemohl dělat vůbec nic. Těžce poškozené plavidlo se jen s obtížemi doplížilo na mělčinu a do služby se vrátilo až za rok.