Za svobodou: Strastiplná cesta severokorejských uprchlíků na jih

Loni v srpnu utíkal rybář se ženou a dvěma dětmi ze Severní Koreje: Plavili se přes řeky, cestovali potlučenými autobusy a svezli se i pochybnými taxíky. Během své cesty za svobodou postupně projeli Čínou, Vietnamem, Laosem a Thajskem. Doma si přitom nežili vysloveně zle – alespoň podle standardů severokorejského venkova. Nakonec se však rozhodli, že pro své děti chtějí lepší budoucnost, než jakou jim nabízel Kim Čong-un, a vzali osud do vlastních rukou.  

Vítr v sukni

V březnu – několik týdnů poté, co rodina prošla relokačním programem Jižní Koreje – se děti chystaly do nové školy, kde mají knihy i elektřinu a kde rodiče nemusejí učitele uplácet, aby dělali svou práci. „Ani na chvilku se nezastavím!“ vysvětluje rybářova manželka pár dní před začátkem výuky, zatímco pobíhá po malém bytě. V Koreji se o matkách, které jsou neustále v jednom kole, říká, že mají „vítr v sukni“. A přestože žije žena na kapitalistickém jihu teprve pár týdnů, vítr do sukně nabírá jako rodilá Jihokorejka. 

S rodinou, která své jméno kvůli bezpečí tají, jsem se poprvé setkala na břehu Mekongu loni v srpnu – teprve dvanáct dní poté, co utekli ze Severní Koreje. Rybář si v domovině vydělával slušné peníze, jelikož pomáhal pašovat zboží do Číny a zpět. Obecně si na tamní poměry nežili špatně, ale stav země a jejího vzdělávacího systému jim dlouhodobě nevyhovoval, a naděje na změnu proto kdysi upínali ke Kim Čong-unovi. Když se ovšem teprve 27letý vůdce chopil v roce 2011 moci, vysněný obrat k lepšímu nepřišel. Pro dobro svých dětí se tedy rodiče rozhodli utéct. 

Poprvé v oblacích

Když jsem je viděla naposledy mimo Jižní Koreu, seděli v celách provinční policie v severním Thajsku, odkud se následně přesunuli do imigračního centra v Bangkoku. Tam strávili několik týdnů ve vazbě, než byli zaneseni do systému a mohli absolvovat poslední část své cesty. 

Od té doby zažili spoustu „poprvé“: Drželi v rukou své pasy, stáli ve frontě na letišti a nakonec se ocitli v oblacích. Po přistání nedaleko Soulu byli ubytováni v centru jihokorejské tajné služby. Tam podstoupili výslech, aby se vyloučilo, že se jedná o špiony či etnické Korejce z Číny, jimž by šlo pouze o získání příspěvků na bydlení. Tuto standardní proceduru podstoupilo již přes 30 tisíc Severokorejců prchajících z vlasti. 

Když nás tehdy rozdělili…

V centru nakonec strávili pod palbou otázek 70 dní. Ve chvílích klidu žasli nad jihokorejskou televizí s desítkami kanálů, což byl propastný rozdíl oproti vysílání doma, kde se neustále opakovala pouze propaganda. Syn se zamiloval do akčních filmů a mnoho času trávil u počítačových her. Mladší sestra si oblíbila animáky – označovala je však zastaralým výrazem, který je v Jižní Koreji už několik desetiletí „out“. Mimo jiné se tak ukázal kulturní rozdíl, jenž se mezi zeměmi vytvořil po rozdělení před více než 70 lety.

TIP: Severní Korea: Temnota komunistické země

Z centra se rodina přestěhovala do relokačního ústavu Hanawon, který spravuje Ministerstvo sjednocení a jenž Severokorejcům pomáhá zvyknout si v mnohem rychlejším a modernějším světě. Seznámili se tam s internetem, naučili se používat mobilní telefon, dozvěděli se, jak si založit bankovní účet a posléze jej využít k nákupům. Museli si pročíst zákony Jižní Koreje, pochopit trh práce a mimo jiné se sžít s dosud neznámým konceptem zvaným rovnoprávnost. 

Statisíce do života

V únoru bylo „přeučování“ u konce, načež dostali dvoupokojový byt na okraji Soulu. Když jsem je tam navštívila poprvé, teprve se zabydlovali a s novým životem stále ještě trochu bojovali. Překážkou pro ně byl třeba jen elektrický zámek na venkovních dveřích a místnosti měli kromě televize v podstatě prázdné. „Říkají tady, že je Severní Korea socialistická a Jižní zase kapitalistická. V sevření kapitalismu se ale zrovna necítím,“ poznamenal rybář, když se rozhlížel po přiděleném bytě. 

Ministerstvo sjednocení darovalo čtyřčlenné rodině v přepočtu 140 tisíc korun na nákup základního vybavení a začlenění do společnosti. Na příští tři čtvrtiny roku dostali ještě dodatečných 88 tisíc korun plus 40tisícový příspěvek na bydlení. Peníze jim umožnily zažít mnoho dalších premiér: Rybář se naučil řídit auto a koupili si také pračku. 

Stýská se mi

Během mé druhé návštěvy, jen pár dní před začátkem školy, byla rodina již zabydlená a děti měly počítač: Na rozdíl od domoviny teď může syn na internet, kde s oblibou poslouchá hudbu, sleduje filmy či hraje hry. Přiznává ale, že si také občas prohlíží satelitní snímky rodného města, protože postrádá prarodiče. 

Rybář začal nosit brýle, jeho ženě se na krku houpal nový zlatý křížek. Jejich náctiletý syn měl dokonce na sobě džíny, které jsou v Severní Koreji zakázány coby oblíbené kalhoty amerických imperialistů. Holčička si hrála se smartphonem a zároveň „se patlala“ s plechovkou umělého slizu. 

Strach ze systému

Jejich „cizost“ stále ještě prozrazoval severokorejský akcent, i ten však časem zmizí – minimálně u dětí. „Lidé jsou tu velmi milí. Když jdete něco vyřizovat na úřady, neptají se vás, co chcete, ale jak vám mohou pomoct,“ pochvaluje si rybář. „A také mi nehrozí problémy, když projevím svůj názor. Kdybych si třeba stěžoval na prezidenta, nemusím se bát, že skončím ve vězení.“

Jejich další životní fáze jde ovšem ruku v ruce i s obavami o peníze. Jen nákup uniformy, učebnic a školních potřeb pro jejich syna vyšel v přepočtu na 20 tisíc korun. Je to však zanedbatelná cena za jeho nadšení: Novou školu už si byl dokonce prohlédnout a pochvaloval si, že je větší a modernější než ta v rodné vlasti. „Trochu se bojím, že nezapadnu do nového systému,“ svěřil se mi, „ale pomalu si na všechno zvykám.“

Sjednocení na dohled?

Za útěk z Koreje rodina stále dluží přes 600 tisíc korun pašerákům, kteří na svých penězích výrazně trvají. Jejich práce je nyní nebezpečnější než dřív, protože Kim Čong-un nechal posílit ostrahu na hranicích. 

TIP: Konec štiplavých poznámek: Kim Čong-un zakázal v KLDR sarkasmus

Rybář proto čelí otázce, jak se v nové zemi uživí – chtěl by pracovat jako uklízeč nebo elektrikář. Druhá profese by víc vynášela, musel by však projít půlroční rekvalifikací. Pokud naopak ve svých 46 letech začne pracovat coby noční uklízeč, může nastoupit v podstatě hned. „Pak už bych na své pozici mohl zůstat až do důchodu,“ dodává. „Vím, že to bude náročná a často velice nepříjemná práce, ale člověk mého věku si nemůže moc vybírat.“ 

Rodinu překvapilo i potěšilo, že Severní Korea vyslala na olympijské hry na jih zhruba 500 sportovců. Otec s matkou se pak zamýšleli, co asi budou o své návštěvě vyprávět doma. „Na severu je ‚šeptanda‘ velice mocná,“ vysvětluje rybář, který by svým bývalým spoluobčanům přál stejný svět bez útlaku, v jakém nyní žije sám. „Doufám, že Kim Čong-un odstoupí a obě země se spojí,“ zasnila se matka. „Severní Korea by se pak mohla přiblížit jižní a všichni by byli svobodní,“ dodala, načež se vrátila ke svým povinnostem.