Za penězokazectví hrozilo ve středověku upálení nebo i uvaření ve vroucím oleji

Dá se říct, že tak dlouho, jak jsou na světě peníze, existují i jejich padělky. Už před více než 2 500 lety trestaly Solónovy zákony v Athénách padělání mince smrtí. Ve středověkých Čechách spadalo právo razit mince (latinsky ius regale) pod svrchovaná práva panovníka. Měnu směl vydávat pouze on nebo ten, kdo k tomu dostal od knížete či krále výslovné povolení.

V počátcích českého státu sice spolu s vládnoucími Přemyslovci vydávali za nevyjasněných podmínek vlastní mince i Slavníkovci, ale po jejich vyvraždění na Libici roku 995 už do přemyslovského panovnického práva neboli regálu nikdo nezasahoval. Tedy až na penězokazy.

Tento pojem označuje všechny osoby, které se pokoušejí nelegálně vydávat platidla do oběhu, popřípadě nějak upravují platidla stávající. Tím „kazí peníze“, protože obecně zmenšují důvěru v měnu, což vede k poškozování ekonomiky, inflaci a s ní spojenému růstu cen. Kdyby se v oběhu objevilo více falešných peněz, mohlo by to ublížit nejen obchodu a panovnickým zájmům, ale i běžnému obyvateli, jemuž by následná drahota mohla připravit krutý hladomor.

Trest? Upálení!

Kvůli nebezpečí, které mohlo penězokazectví přinést, provázely tento přečin od počátku tvrdé tresty. Již ve výsadách prvního českého krále Vratislava z druhé poloviny 11. století najdeme zmínku o tom, že majitel domu nenese zodpovědnost za padělky, které mu někdo zlomyslný vhodí do dvora nebo do pokladnice.

Za vlády Přemysla Otakara II. stanovil český sněm pro padělatele mince trest smrti a zabavení veškerého majetku. Trest smrti přisuzoval padělatelům a znehodnocovatelům měny i mincovní řád vydaný Karlem IV. a jeho synem Václavem roku 1378, stejně jako usnesení zemského sněmu z roku 1453. Král Jiří z Poděbrad stanovil jako trest pro každého, kdo by peníze „přepaloval“ trest „hrdla ztracení“.

Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 vše ještě upřesnilo, když za padělání mince a její rozšiřování stanovilo trest, „jakož na falešníka sluší“. A falešníkovi neboli podvodníkovi tehdy příslušel jen jeden trest – upálení zaživa. Upálení se užívalo i v městském právu. Asi nejtvrdší trest navrhoval pro penězokazy Karel IV. ve svém nepřijatém zákoníku Majestas Carolina, kde stanovil jako možné potrestání chamtivých padělatelů uvaření ve vroucím oleji.

Podobně tvrdé tresty platily také v okolí Českého království. V Drážďanech například provinilcům vypichovali oči, případně useknutou ruku padělatele přibíjeli na mincovnu. Maxmiliánův zákoník z roku 1499 zase znal pro penězokazy vedle trestu ohněm rovněž smrt škrcením nebo smýkáním.

V praxi se však nejspíš postupovalo odlišně, pokud byl pachatelem šlechtic toužící po přilepšení, nebo tlupa neurozených loupežníků. Jan Kníže z Načeradce tak například roku 1466 za to, že „peníze falešné nosil a jim kupčil a je po zemi rozsíval a roznášel“, obdržel jen trest konfiskace všeho majetku, jehož se ochotně ujal sám král Jiří z Poděbrad.

Jak se padělalo

Penězokazectví mohlo mít různé formy. Za zvláštní případ můžeme označit „oficiální“ penězokazectví, což znamenalo, že vydávaná mince se oslabila už v mincovně (typicky přimícháváním většího množství mědi na úkor stříbra nebo zlata), čímž docházelo k devalvaci. Dělo se tak na přímý příkaz panovníka nebo alespoň s jeho vědomím. Kromě toho se dopouštěli penězokazectví nepoctiví královští mincmistři a další zaměstnanci mincoven, když si „bokem“ vyrazili mince sice pravé, ale neoprávněně. A do třetice kazili peníze všichni padělatelé nebo ti, kteří padělanou měnu rozšiřovali.

Nejobvyklejší padělanou mincí českého středověku se stal silný a rozšířený pražský groš. Padělal se nejen u nás, ale také v cizině, například v Polsku či Rakousku. Nekvalitní polské napodobeniny grošů z 14. století, ze kterých měď přímo září, byly nalezeny například ve Slezské Středě. Falešné groše se nejčastěji vyráběly tak, že se vyseknutý měděný kroužek potahoval amalgámem stříbra. Amalgám získali padělatelé smíšením roztaveného stříbra z pravých grošů se sulfidy rtuti. Měděný kroužek potápěli v takto vzniklé lázni, a nakonec vyžíháním nad plamenem odstranili přebytečnou rtuť.

Proces to nebyl jednoduchý, ale zřejmě se vyplatil. Vzniklý groš se totiž na první pohled podobal pravému. Padělek šlo zjistit až při vrypu do hrany mince nebo při váhové zkoušce. Časem se také setřela tenká vrstva stříbra a měď se zvnitřku groše prodrala na povrch. Tím se podvod jasně projevil, ale penězokazi se náležitě starali, aby byli v ten moment od falešné mince hodně daleko.

Výroba padělku znamenala jen první krok. Dále bylo nutné se peněz, pokud možno nenápadně, zbavit, rozšířit je do oběhu a nejlépe je vyměnit za pravé. K tomu pěnezokazům sloužili různí komplicové, často lidé, kteří se hodně pohybovali, a přitom zacházeli s penězi – vozkové, kupci, pivovarníci, mlynáři a podobně.

Zlatý věk penězokazů

Do počátku 15. století zůstávaly problémy s penězokazy relativně okrajovou záležitostí. S nástupem chaosu husitských válek se však padělání peněz nebezpečně rozšířilo. Husité v Praze i v Táboře dokonce začali razit mince z čisté mědi a pokoušeli se je vydávat za regulérní měnu. Pochopitelně neúspěšně, protože po celý středověk se hodnota každé mince udávala především obsahem drahého kovu. Za měděné mince nikdo nechtěl své zboží prodávat.

V průběhu válek se padělání chopili jednotliví feudálové a města. Situací se musel roku 1433 zabývat svatomartinský sněm, který ustanovil, že se má opět razit groš staré kvality v Kutné Hoře, jako tomu bylo za panování krále Václava IV., a že všechny falešné mince se mají okamžitě zničit a jejich tvůrci potrestat jako „zjevní falešníci“. Nařízení nicméně příliš nefungovala, a tak mohl v druhé polovině 15. století přijít zlatý věk českého penězokazectví. Za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského vzniklo v Čechách i na Moravě hned několik padělatelských dílen.

Koněpruská dílna v podzemí

Penězokazi kvůli vlastnímu bezpečí vždy úzkostlivě dbali na to, aby o jejich práci neměl nikdo ani ponětí. Základ tvořila konspirace mezi členy padělatelského spolku, ale také vhodně vybrané místo pro dílnu. Musela být umístěna na odlehlém místě, kam se nikdo nepovolaný nedostal, a kde navíc nikdo nemohl zaslechnout práci mincovnických kladiv.

Mimořádně úspěšný byl výběr dílny v Koněpruských jeskyních nedaleko Berouna – tamní nekalá činnost totiž zůstala utajená po více než 500 let. Teprve v roce 1950 byl při odstřelu v lomu objeven systém Koněpruských jeskyní a spolu s ním i tajemství, jež se v něm po více než půl tisíciletí skrývalo. 

Nejprve se našly měděné plíšky, pak i dřevěné nádoby se stopami po měděnce. Těm znalejším už začínalo svítat. Když se odvážlivci vyšplhali osmnáct metrů dlouhým jeskynním komínem, objevili prostoru plnou pozůstatků po pokoutní mincovnické činnosti.

Archeologové posléze potvrdili existenci penězokazecké dílny z let 1469–1471, a tak jeskyně získala název Mincovna. Badatelé v ní nalezli měděné plechy s vysekanými kroužky, kousky cínu, kahánek či sadu mincovnických závaží z mastku. V jeskyni nezůstala ani stopa po tavicí peci, takže se zdá, že penězokazi na místo dopravovali už hotový plech, se kterým dále pracovali.

Napodobeniny drobných mincí

Za nejzajímavější nález z Koněprus můžeme označit samotné padělané mince. Nešlo o groše, ale drobné, takzvané penízy, které zřejmě nacházely lepší odbyt. Takových jednostranně ražených mincí bez opisu se počítalo 7 do groše. Odhaduje se, že s jedním razidlem penězokazi zvládli vyrobit asi pět tisíc penízů, což by stačilo pro obživu jedné osoby na dva roky. Padělatelé v jeskyni přebývali a přespávali, o čemž svědčí nálezy ohnišť a nádob i různé terénní úpravy. Podle všeho koněpruští penězokazi patřili k těm úspěšným. Jeskyni opustili nejspíš v klidu, protože si stihli odnést raznici i kovadlinku. 

Dodnes se neví, kdo za tajemnou výrobou padělků v Koněpruských jeskyních stál. Letmý pohled do dějin okolní šlechty by však mohl přece jen něco napovědět. V době, kdy zde fungovala padělatelská dílna, sídlil v okolí Koněprus rod Kořenských, chudých nižších šlechticů. Za Petra Kořenského z Terešova však rod zázračně zbohatl, a to tak, že nakonec půjčoval i Rožmberkům. Pocházelo Petrovo bohatství z hlubin Koněpruských jeskyní? To se už dnes těžko dozvíme, ale je to docela dobře možné.

Kde se všude padělalo?

Falešné mince se v oněch časech nevyráběly pouze v Koněprusech, ale i v Brně na Špilberku. Další rozsáhlá falzátorská dílna byla objevena už v 19. století v jeskyni Čertova díra u Šternberku. Tam se našly měděné pláty s vyraženými kroužky a tavicí kelímky. K neúspěšným padělatelům patřili asi penězokazi ze Žofína u Prahy. Při bagrování Vltavy zde bylo nalezeno jednačtyřicet nedokončených padělků grošů a penízů. Pokoutní mincovnu zřejmě někdo odhalil dřív, než falzátoři svoje dílo dokončili.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Někdy se povede zločin objasnit až po mnoha letech, v archeologii občas po celých staletích. Roku 1476 zažaloval Jan Malovec z Pacova svého souseda Oldřicha Fifku z Vydří, že na hradě Kámen vyrábí falešné peníze. Ale Oldřich Fifka všechna obvinění odmítal, a když Malovec nepředložil konkrétní důkazy, celá věc skončila smírem. Malovec se musel dokonce Fifkovi omluvit. O 400 let později však pravda přece jen vyšla najevo! Když v roce 1886 tehdejší majitel hradu Kámen uskutečňoval přestavbu, dělníci v zasypaných sklepích objevili kleště a klešťovité stroje k ražení mincí, pláty vykrojené na způsob penízů a hromady uhlí. To vše představuje nesporný důkaz, že se na hradě Kámen v 15. století mince skutečně padělaly.