Za lepší výběr daní: Pomohl tereziánský katastr k ekonomické prosperitě?

V očích pravověrného osvíceného ekonoma byli základem zdravého a správně fungujícího systému poddaní, kteří svou prací umožňovali růst celkového blahobytu a vytváření rezerv, z nichž stát mohl v případě potřeby prostřednictvím daní čerpat ke svému prospěchu. Pouze stát, který bezchybně zvládal řídit svou ekonomickou základnu, mohl mít naději konkurovat a vítězit v boji s ostatními mocnostmi. „Ekonomičtí poradci“ císařovny Marie Terezie nebyli jiného názoru. 

Všichni a všechno

Katastr, nám známý pod jménem „tereziánský“, se začal připravovat už v době vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. Stávající katastry se totiž ukázaly jako nedostačující a mezi léty 1715 a 1728 tak do terénu opět vyrazili pověření komisaři, tentokrát však doprovázení i měřiči, aby zjištěné výměry byly pokud možno co nejpřesnější. Došlo k vytvoření několika čtyřčlenných komisí, které „pročesávaly“ jednotlivé kraje Čech (Morava začala být přeměřována až v roce 1749) s tím rozdílem, že nyní je v duchu osvíceneckých idejí skutečně zajímalo „všechno a všichni“. Komisaři také psali svá dobrozdání, která měla sloužit ke spravedlivějšímu vyměření daně.

Po ukončení jejich práce (nazývané vizitací) následovalo „připomínkové řízení“, táhnoucí se dalších téměř dvacet let, v němž se vysvětlovalo, objasňovalo, měřilo a doplňovaly se další potřebné informace. Císařovna dala svůj souhlas v roce 1748 a 1. května 1749 tak konečně spatřil světlo světa katastr nový, který nahradil starou berní rulu a později (v roce 1760) i lánové rejstříky.

Už v době zavedení tohoto katastru, který později vešel do povědomí jako první rustikální katastr, se však ozvaly nejrůznější námitky proti uvedeným údajům. Mezi léty 1751 a 1753 tak kraji prošly komise nové, tentokrát dvoučlenné, které sice především zjišťovaly kvalitu půdy, jejich novým úkolem však bylo zaměřit se také na půdu vrchnostenskou.

V důsledku toho v sobě druhý katastr, zavedený v roce 1757, zahrnoval vedle polností všech poddaných zároveň i půdu patřící jejich vrchnostem. Šlechta a církev tak byly poprvé v novodobých dějinách donuceny nést tíhu přímého zdanění založeného na držbě půdy a ze svých pozemků odvádět pravidelné dávky do státní pokladny.

Sedláci a ti ostatní

Podkladem pro vlastní katastr byly fase, čili přiznání daného stavu. Duchovenská fase obsahovala údaje týkající se kostelů, škol, literátských a náboženských bratrstev, soupis desátku a roboty a také příjmy faráře a ostatního kostelního personálu. Fase vrchnostenská zas kromě půdy zahrnovala mlýny, pily, prachárny, koželužny, papírny a další podniky vlastněné přímo majitelem panství.

Poddaní byli v tereziánském katastru seřazení v pořadí obvykle zachovávajícím posloupnost z berní ruly či lánového rejstříku. Podle nich se uvádí i hospodář či hospodyně sedící na daném gruntě v tehdejší době a hned vedle nich můžeme najít majitele nového. Vedle úplného soupisu jejich polností (společně s názvy tratí, v nichž se tyto polnosti nacházejí) a bonity jimi obdělávané půdy můžeme v poddanské fasi najít i záznamy týkající se zahrad, chmelnic, vinic či lesů. Komisaře opravdu zajímalo všechno, a proto společně s řemesly provozovanými v daných obcích uváděli i stav dobytka a jeho kusy, úrodnost, možnost obdělávání, výdělkové poměry či možnosti odbytu.

Důležitou součástí poddanské fase je i úplný výčet robot. Ty se v této době prováděly s potahem koňským, volským či pěšky. Právě posledně jmenovaná povinnost znamenala, že její vykonavatel pracoval „na panském“ svýma vlastníma rukama jako obyčejný nádeník. Obyvatelé uvedení v katastru se pak podle velikosti svých polností dělili na sedláky, hospodáře, chalupníky, zahradníky, domkáře a bezzemky.