Z původních sedmi divů světa mohou dnes cestovatelé obdivovat už jen pyramidy v Gíze

Seznamy divů světa starověkých civilizací Středomoří a Blízkého východu vznikaly z pera helénských průzkumníků už v 5. století př. n. l. Architektonické a sochařské výtvory tak figurovaly v cestovatelských průvodcích či uměleckých dílech. Nejznámějším pojednáním o sedmi výjimečných objektech antických civilizací se nicméně stala až oslavná báseň od řeckého umělce Antipatera ze Sidonu z 2. století př. n. l.

Velká pyramida v Gíze

Nejstarším divem světa jsou egyptské pyramidy v Gíze postavené mezi lety 2700 až 2500 př. n. l. Pozůstatky těchto královských hrobek se jako jediné dochovaly do současnosti a řadí se k nejnavštěvovanějším místům planety. Podle oficiálního webu této kulturní památky za pyramidami do Gízy každoročně přicestuje přes 14 milionů turistů. 

Nejvyšší Chufuova pyramida, známá též pod názvem Cheopsova nebo Velká, v současnosti měří okolo 138 metrů a sestává z více než 2 milionů kamenných bloků, z nichž každý váží od 2 do 30 tun. Po dobu téměř 4 000 let se jednalo o nejvyšší stavbu zhotovenou člověkem, dokud ji ve 13. století nepřekonal katedrální kostel Panny Marie v Lincolnu s centrální věží o výšce asi 160 metrů.

Visuté zahrady Semiramidiny

Kvetoucí květiny, šťavnaté ovoce, exotický porost a obdivuhodné vodopády měly tvořit zázrak Babylonie, jenž údajně nechal zbudovat Nebukadnesar II. (605–562 př. n. l.) okolo roku 600 př. n. l., aby potěšil svou ženu Amytis. Té totiž scházela zelená krajina její rodné země Médie. Své jméno visuté zahrady nicméně získaly podle legendární královny Semiramis, která je podle jedné z pověstí měla nechat postavit o dvě století dříve. 

Ačkoliv monumentální stavbu v oblasti dnešního Iráku nedaleko řeky Eufrat údajně spatřili řečtí historici Diodóros Sicilský nebo Strabón, neexistuje mnoho přímých důkazů o její existenci. Zatímco v literatuře starověkého Řecka a Říma je o visutých zahradách napsáno mnohé, na dobových babylonských klínopisných nápisech o této perle plné zeleně není ani zmínka.

Feidiův Zeus v Olympii 

Bájný bůh Zeus seděl s holou hrudí na dřevěném trůnu, jehož opěradla svíraly sfingy. V pravé ruce držel bohyni vítězství Niké a v levé ruce třímal žezlo, na němž seděl orel. Socha řeckého krále bohů Dia se tyčila v místě konání starověkých olympijských her asi od roku 430 př. n. l. Slavné dílo zdobené zlatem, slonovinou, ebenem a drahými kameny zhotovil athénský umělec Feidiás, který dle pověsti požádal samotného Dia o znamení, zda s touto formou oslavy božského majestátu souhlasí. Nedlouho poté měl do Diova chrámu v Olympii udeřit blesk, který byl považován za potvrzení jeho vůle. 

Socha umístěná uvnitř honosné stavby dosahovala skoro 12 metrů, přičemž hlava boha hromu se měla téměř dotýkat stropu. Ve 4. století n. l. byl chrám důsledkem vlivu křesťanských kněží uzavřen, načež se socha dostala do chrámu v Konstantinopoli, kde ji v následujícím století zřejmě zničil požár.

Artemidin chrám v Efesu 

„Kromě Olympu se Slunce nikdy nedívalo na něco tak velkolepého,“ napsal Antipater ze Sidonu o Artemidině chrámu v Efesu. Místo kultu řecké bohyně lovu a divokých zvířat ve starověkém městě na území dnešního Turecka bylo několikrát zničeno a přestavěno. Nejproslulejší podoby, jejíž součástí bylo 127 sloupů iónského stylu a spousta soch či maleb, dosáhlo okolo roku 550 př. n. l. 

K destrukci původního chrámu došlo podle legendy 21. července 356 př. n. l., v den narození Alexandra Velikého. Tehdy ho měl zapálil Řek Herostrates, jenž chtěl tímto aktem dosáhnout slávy. Žhářský skutek vstoupil do dějin jako herostratovský čin a stal se frazémem, který se ve významu touhy stát se známým pomocí jednání nebezpečného pro ostatní vepsal do řady uměleckých děl.

Mauzoleum v Halikarnassu

Stavbu monumentální hrobky v Halikarnassu iniciovala Artemisie II. z Kárie, manželka a sestra zesnulého perského satrapy Mausóla (377–353 př. n. l.), po němž byl budoucí div světa pojmenován. Vdova byla údajně úmrtím svého chotě natolik zarmoucena, že měla podle pověsti smíchat jeho zpopelněné ostatky s vodou a vypít je. 

Mauzoleum z bílého mramoru navrhli v letech 353–351 př. n. l. architekti Satyros a Pýtheos, dosahovalo výšky asi 41 metrů a přežilo staletí plná nástrah. Budovu nepokořil ani nájezd Alexandra Velikého. Devastující událostí se pro ni nejspíš stalo až zemětřesení mezi 11. a 15. století. Dnes najdeme v přístavním městě Bodrum na jihovýchodě Turecka pouze pár kusů ze základů stavby.

Rhodský kolos 

Perla ostrova Rhodos ve východní části Egejského moře uchvacovala svou velkolepostí necelých 60 let. Socha řeckého boha Hélia vítala návštěvníky Rhodu přibližně mezi lety 280–226 př. n. l. Bronzový kolos navrhl Chares z Lindosu jako připomínku porážky makedonských obléhatelů (305–304 př. n. l.), jeho stavba trvala 12 let a ve své době tvořil nejvyšší sochu antického světa dosahující okolo 33 metrů. 

Stovky let poté, co monumentální objekt zničilo zemětřesení, na Rhodos vtrhli Arabové (654 n. l.), kteří měli ukořistit a prodat zbylé trosky sochy. Tím pádem se archeologové v dnešní době mohou pouze dohadovat, kde přesně se ztělesnění boha slunce nacházelo a jakou mělo podobu. Většina badatelů se shoduje, že Hélius byl vyobrazen nahý, v jedné ruce svíral pochodeň, v druhé kopí a jeho nohy byly postaveny blízko u sebe z důvodu obrovské váhy, kterou musely nést.

Maják na ostrově Faros 

Ve 3. století př. n. l. bylo v alexandrijském přístavu malého ostrova Faros dokončeno mistrovské dílo, které se svým technickým zpracováním stalo archetypem pro budoucí stavby majáků. Budova sestávala ze tří stupňů – čtvercové kamenné základny, střední osmiboké části a válce na samotném vrcholku, kam se ve dne umísťovalo zrcadlo odrážející sluneční světlo a v noci zde plál oheň. Navigační bod, který dosahoval výšky okolo 110 metrů, sloužil k orientaci námořních cestovatelů projíždějících podél egyptského pobřeží. Pozůstatky antické budovy se zachovaly až do dob středověku, kdy ji zřejmě zdevastovala série zemětřesení.