Z paluby přímo do smrtícího boje: Sovětská námořní pěchota u Stalingradu

Oddíly námořní pěchoty vždy tvořily součást jednotlivých sovětských flotil, měly dlouhou tradici a tvrdý výcvik. Během války však měly jen málo příležitostí k provedení obojživelných útoků. Na rozdíl od Spojenců neměli Sověti k dispozici speciální obojživelná plavidla a vrchní velení nepočítalo s rozsáhlými vyloďovacími operacemi, ale spíše s diverzními útoky na pobřeží a bojem v týlu nepřítele. Mnoho námořníků proto prošlo výsadkářským výcvikem, umělo zacházet s výbušninami a ovládalo i zbraně nepřítele.

Rudá elita

Během prvního roku bojů utrpěla Rudá armáda těžké ztráty a chyběla jí především pěchota, takže museli do akce na souši jít i námořníci, aniž by byla jakkoli využita jejich specializace. Rozhodně to však neznamenalo, že šlo o špatné vojáky. Německý průzkum se vždy zajímal o přítomnost námořníků na bojišti, protože se vyznačovali odvahou a houževnatostí. Do roku 1945 obdrželo pět brigád námořní pěchoty čestný název „gardová“ a 122 námořníků si vysloužilo titul Hrdina Sovětského svazu.

V sestavě Rudé armády sloužilo během války asi 350 000 příslušníků námořní pěchoty. Tato složka nevytvářela divize, ale byla organizována do samostatných brigád nebo pluků, které se pak dále dělily na roty a čety. Jako lehké útočné jednotky měly málo dělostřelectva a slabé týlové zabezpečení, které většinou musely zajišťovat nadřízené armádní formace. Brigády často sloužily jako strategická záloha a velení je nasazovalo tam, kde boj vyžadoval spíše menší úderné jednotky než mohutné vlny pěchoty. Námořníci se proto osvědčili v pouličních bojích a kolem velkých řek. Nejvíce se proslavili při obraně Oděsy, Sevastopolu a také Stalingradu. 

Sovětům docházejí síly 

Zatímco se 62. armáda připravovala na boje přímo ve Stalingradu, 64. armáda generála Šumilova bránila německým tankům v postupu jižně od města. V jejím rámci sloužila i 154. brigáda námořní pěchoty, která bojovala jako pěchotní jednotka a zúčastnila se kromě zadržovacích bojů i proti útoku na pravé křídlo německých postavení v říjnu 1942 a poté i obklíčení Paulusových vojsk ve Stalingradu. Námořníci se tak svým dílem zasloužili o přejmenování 64. armády na 7. gardovou.

Do historie však vstoupila námořní pěchota na jiném místě. Jedním z důležitých objektů, který měly na mapách výrazně vyznačené velitelské štáby na obou stranách fronty, bylo betonové silo s přepravníky obilí tyčící se na břehu Volhy v jižní části města. Obrovské několikapatrové monstrum představovalo nejvyšší stavbu v okolí a jeho dobytí nebo udržení se stalo klíčem k ovládnutí přilehlých oblastí. Vyloděná brigáda námořní pěchoty měla k dispozici pouze ruční zbraně, ale jedna z jejích čet spolu s vojáky z různých rozbitých jednotek obsadila obilné silo a trosky v jeho okolí.

Německá 24. tanková a 94. pěší divize se snažily obsadit celou oblast z chodu, ale s oslabenými údernými prapory se jim proti dobře ukrytým obráncům nedařilo prorazit a postoupit k Volze. Boje o každý dům zpomalily dynamiku útoku a Sovětům se 16. září 1942 podařilo přepravit do Stalingradu zálohy narychlo uvolněné vrchním velením, které se okamžitě zapojily do obrany – 114. tankovou brigádu a 92. brigádu námořní pěchoty. 

Námořníci v obilném silu

Němečtí velitelé nechtěli, aby jejich pěchota krvácela v dalších nesmyslných útocích, a rozhodli se využít vzdušné převahy Luftwaffe a divizního dělostřelectva. Během několika dní palba poškodila konstrukci sila a začalo hořet uskladněné obilí, takže se celá patra naplnila kouřem. Požáry se nedaly uhasit, protože obránci neměli žádnou vodu. Polní láhve se brzy vyprázdnily, bojovníci je dali raněným, nebo z nich museli naplnit chladiče hlavní těžkých kulometů.

I s Volhou na dohled trpěli všichni obrovskou žízní, a co bylo horší, Němci postřelovali koridor vedoucí k řece, kudy přicházely zásoby. Jediná radiostanice se porouchala, a tak námořní pěšáci ztratili i spojení s velitelstvím. Němci obsadili nedaleké nádraží a začali postupovat podél břehu směrem k silu, takže hrozilo obklíčení, ale ani to obránce nezlomilo. Přesvědčili se o tom dva němečtí vyjednavači, kteří se je s bílou vlajkou 18. září pokoušeli přesvědčit, že odpor je marný.

Zarputilý odpor

Sověti výzvu nepřijali, ještě toho dne odrazili deset útoků a bojovali dalších 48 hodin, kdy byly z boje vyřazeny všechny kulomety a docházely jim i náboje do ručních zbraní. Obranu obilného sila zpečetil až úder dalšího svazku ze severozápadu podél řeky. Nyní už nemělo smysl dál budovu držet, protože břeh Volhy stejně ovládl nepřítel. Dne 22. září obsadili němečtí pěšáci obilné silo a kromě jednoho těžce zraněného našli pouze mrtvá těla. Asi dvacet z nich mělo na sobě námořnické uniformy.

Sověti, kteří se udrželi na nohou, ustoupili podél řeky dál na sever, kde byli znovu obklíčeni a ostřelováni z těžkých zbraní. Nakonec se podařilo přeživším z 92. námořní brigády a 35. gardové střelecké divize stáhnout za Volhu. Probít se do posledního obranného perimetru v severní části města se totiž ukázalo jako nemožné.

TIP: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

I když obránci obilného sila nejsou tak známi jako vojáci bojující o traktorový závod Dzeržinskij nebo ocelárnu Rudý říjen, jejich výkon si zaslouží stejný obdiv. Námořníci i jejich spolubojovníci přinesli obrovské oběti, ale umožnili sovětskému vrchnímu velení zvrátit průběh bitvy ve svůj prospěch a poprvé od začátku války zničit celou německou armádu.