Z bezbranné kořisti lovcem: Někteří savci dokázali ulovit i mládě dinosaura

Druhohory se právem nazývají „érou plazů“. Pevninám naší planety tehdy skutečně vládli dinosauři, kteří v období jury a křídy představovali prakticky jediné velké tvory, s výjimkou části ptakoještěrů a krokodýlovitých plazů. Savci svými rozměry nepřesahovali současné potkany, a obvykle byli ještě menší. Skutečnými savčími „giganty“ se pak stali tvorové o velikosti jezevce. I ti největší z nich však posloužili jako kořist dravým dinosaurům – některým by se jich do tlamy vešlo zhruba deset naráz. 

Díky objevu fosilií dravých dinosaurů s pozůstatky malých savců v břišní dutině víme, že tito obři naše dávné příbuzné s gustem pojídali. Nicméně mohlo tomu být i naopak? Dokázali někteří savci ulovit menšího dinosaura, nebo se alespoň přiživit na jeho zdechlině? Určité fascinující paleontologické objevy z posledních let tomu skutečně nasvědčují: Savčí trpaslíci zřejmě nedali svým gigantickým sousedům nic zadarmo.

Rohatá svačinka

Nejvýmluvnější podobný nález oznámili vědci počátkem roku 2005. Jeho hlavním protagonistou se stal na druhohorní poměry obří savec Repenomamus robustus, který spolu s ještě větším druhem Repenomamus giganticus patřil k nejrozměrnějším známým savcům dinosauří éry. V obou případech se jedná o nálezy z čínské provincie Liao-ning, jež proslula také objevy opeřených dinosaurů. 

Giganticus možná mezi ostatními savci vyčníval, jeho délka však pouze lehce přesahovala metr (lebka zkoumaného jedince měřila 16 cm, tělo 52 cm a dochovaná část ocasu 36 cm) a jeho hmotnost se odhaduje na 12–14 kg. Robustus byl zřejmě podstatně menší: Na délku nedorůstal víc než 50 cm a vážil asi 4–6 kg. Přesto byl nejméně desetinásobně těžší než většina ostatních známých savců zmíněné doby.

Lov dinosauřích mláďat

Největší překvapení však neznamenala velikost savce, nýbrž nález jeho poslední svačiny před smrtí. Paleontologové totiž zjistili, že se v břišní dutině zástupce druhu Repenomamus robustus nacházejí pozůstatky mláděte psitakosaura, malého ptakopánvého dinosaura. Potvrdila se tak do té doby jen předpokládaná možnost, že se někteří draví savci mohli živit také přímo malými dinosaury. 

Nešlo o zcela první důkaz podobného druhu: Již v roce 1992 byl v Mongolsku popsán malý teropod, jehož fosilie nesly známky okusu savců, kteří mohli být předky dnešních vačnatců. Zůstává však nejisté, zda se jednalo o pojídání uloveného dinosaura, nebo jen jeho zdechliny. Každopádně čínský cvalík byl přinejmenším dostatečně fyzicky zdatný, aby dokázal dinosauří mládě skolit.

Útok z mechu

Senzační zjištění se dočkalo ohlasu v médiích a o dravém prehistorickém savci vyšla nejedna odborná i populární stať. Víme tak, že se nejspíš jednalo o pomalého a nepříliš svižného lovce, který zřejmě využíval moment překvapení a útočil ze skryté pozice mezi bylinami, mechem a křovím. Měl totiž poměrně krátké končetiny a našlapoval na celá chodidla. Je dokonce možné, že tito robustní tvorové o velikosti jezevce patřili ke specializovaným mrchožroutům. 

Podle většiny paleontologů připomínal repenomamus celkovým vzhledem i způsobem života dnešního dravého vačnatce ďábla medvědovitého z Tasmánie. Malí dinosauři, velikostí podobní třeba kočce, se mu raději obloukem vyhnuli. Nic to však nemění na faktu, že se žáby, ještěři, hadi, praptáci a savci mnohem častěji stávali obětí dravých dinosaurů, kteří se nepochybně na lov obdobné kořisti v mnoha případech specializovali.

Ohlodáni až na kost

Nedávný objev z jurských sedimentů v severozápadní Číně také ukazuje stopy po okusu na fosilních kostech obřího sauropoda: Dokládají, že se jeho mrtvé tělo stalo potravou pro malé, vývojově primitivní savce. Tvar zubů je nezaměnitelný a velikost pojídané zdechliny rovněž nelze zpochybnit, jiný scénář proto nepřipadá v úvahu. Drobní savci s rozměry potkana by ostatně lovu takových gigantů vůbec nebyli schopni – kolosální tvor by si jich nejspíš ani nevšiml. 

Nález ovšem ukazuje, jak tito převážně hmyzožraví savci dokázali před 160 miliony let oportunisticky využívat i jiné, náhle a přechodně dostupné zdroje potravy. Neuměli sice oběť usmrtit, nečinilo jim však problémy ohlodat dvacetimetrovou zdechlinu doslova na kost.

Dvacet let práce

Jedná se o první doklad savčího hodování na těle dinosaura z období staršího než zhruba 100 milionů let. Dotyčnou fosilii prozkoumala skupina německých a čínských paleontologů, kteří se v roce 2000 účastnili společné expedice do Džungarské pánve. 

Trvalo tedy celé dvě dekády, než vědci nález detailně prostudovali a formálně popsali. Tým vedl německý paleontolog Hans-Ulrich Pfretzschner, jenž s kolegy zmíněné stopy po drobných zoubcích na krčním žebru velkého sauropoda objevil. Identifikoval je jako otisky po chrupu malého savce, jaké by nejspíš zanechal dnešní rejsek.

Zdravotní policie

Nález ukazuje, že i když byli savci před 160 miliony let ještě relativně málo významní a vážili v průměru asi jen 100 g, dosahovali tou dobou již poměrně značné biodiverzity a ekologicky hráli možná důležitější roli, než se jim dosud přisuzovala. Už tehdy vytvořili rozmanitě adaptované formy, zaměřené na klouzavý let, potápění, hrabání nor či život v korunách stromů. 

Přestože se většinou přizpůsobili primárně lovu hmyzu (také rýhy po zubech na fosilii nasvědčují, že se jednalo o přednostně hmyzožravý druh), představovali teplokrevní chlupatí tvorové poměrně zásadní součást svých ekosystémů. Nepochybně se velmi dobře adaptovali na zvládnutí nenadálých klimatických i ekologických změn. A podobně jako třeba mnozí dnešní hlodavci neváhali coby zdroj potravy využít zdechliny podstatně větších dinosaurů. Mohli tak vlastně fungovat i jako určitá pozdnějurská zdravotní policie, pomáhající odklízet rozkládající se těla obřích vládců pevnin, jež by se jinak mohla stát rezervoárem různých nemocí a jejich přenašečů.

Rychle se přizpůsobit

Zatím nevíme, kdy se adaptace na pojídání dinosauřích ostatků objevila u savců poprvé, pravděpodobně k tomu však mohlo dojít už v počátcích jejich existence na začátku jurské periody před dávnými 200 miliony let. Při velkém vymírání na konci křídy před 66 miliony roků se ovšem situace obrátila. 

TIP: Co dělali velcí dinosauři v nouzi? Otisky zubů na kostech vypovídají o kanibalismu

Po dopadu planetky prakticky všichni velcí dinosauři vyhynuli a jejich evoluční pochodeň převzala pouze hrstka přeživších ptačích druhů, z nichž se později vyvinula celá druhová rozmanitost současného opeřeného světa. Také savci tehdy utrpěli ohromné ztráty a podle paleontologů mohl nastat až 90% úbytek jejich biodiverzity. Naštěstí pro naše předky i nás samotné se savci vždy dokázali rychle přizpůsobit i drastickým změnám ekosystémů. Někteří drobní zástupci hromadné vymírání přežili a postupně dali vzniknout větším druhům, jež pak zaplnily vyprázdněné pevniny.