Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (1)

Mnozí konstruktéři si v letech 1914 až 1918 uvědomovali, že při ztečích zákopů by vojáci ocenili kompaktní a pohotovou zbraň nového typu. Její dostřel by nehrál příliš velkou roli, zato palebná síla nablízko měla být smrtící. Mezi takové vizionáře se zařadil i americký plukovník John Thompson, toho času šéf malé zbrojovky Auto-Ordnance Company. Ten v závěru války dokončil prototypy pokrokového automatu s kadencí až 1 500 ran za minutu. Zrodil se předchůdce slavného samopalu, jenž se díky náboji .45 ACP (11,43 mm) mohl oproti devítimilimetrovým konkurentům chlubit vyšší zastavovací schopností. 

Vražedný Annihilator

Dostatek střeliva zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran nebo rozměrné bubnové na 50 či 100 nábojů. Samopal postrádal pažbu, zato měl vpředu i vzadu pistolovou rukojeť. V listopadu 1918 nechal Thompson odeslat první kusy zbraně nazvané Annihilator (ničitel) k americkým divizím v Evropě, nicméně příměří zavedení novinky do jejich výzbroje zabránilo. Konstruktér se nevzdal a pokračoval ve vývoji, jenž dal vzniknout řadě mírně odlišných variant.

Roku 1920 předvedl Model 1919 zástupcům armády, které výkony samopalu nadchly – střelec dokázal vyprázdnit storanný buben za pouhé čtyři vteřiny. Thompson očekával okamžité objednávky, jenže rozpočtové škrty přijetí neověřeného typu do výzbroje nepřály. Z linek tak sjížděly jen minimální počty samopalů určených pro komerční trh a přejmenovaných z „annihilátoru“ na mírumilovněji znějící samopal Thompson.

V rukou mafie

Malosériová výroba se ale značně prodražovala – už proto, že autor nechával nejsložitější součástky stavět u renomovaných podniků v čele s Coltem. První produkční verze M1921 obdržela od novinářů přezdívku Tommy Gun a místo podfinancovaných armád si samopal zprvu našel cestu do rukou zločinců. Byl navržen jako robustní a precizní zbraň dle mírových standardů – používalo se ořechové dřevo, třískové obrábění kovových dílů a luxusní povrchová úprava. A tomu odpovídala i vysoká cena.

Mafiáni na rozdíl od vojáků nehleděli na náklady a při vyřizování účtů či střetech se strážci zákona si pochvalovali kvalitní zpracování, kadenci a jednoduchou obsluhu. Ve 20. letech si thompson v jejich rukou vysloužil přezdívku „chicagský psací stroj“ a stal se postrachem bezpečnostních složek, obvykle vyzbrojených jen revolvery či pistolemi. Pět stovek kusů si dokonce pořídila Irská republikánská armáda pro boj s Brity. Postupně si automat přece jen našel cestu i ke strážcům zákona, kteří se potýkali s organizovaným zločinem a rozhodli se bojovat proti ohni ohněm.

Složité brzdění závěru

Další masově vyráběnou variantu představoval M1928, který se „jednadvacítce“ velmi podobal. Vyznačoval se dřevěnou pažbou, pistolovou rukojetí a přední pažbičkou pod hlavní. Páčka manuální pojistky našla své místo na levé straně pouzdra závěru, přičemž střelec mohl thompson zajistit výhradně se závěrem v zadní poloze. Přepínač režimu střelby se nacházel dále vpředu a umožňoval pálit jednotlivými ranami i dávkou. Záchyt zásobníku se ovládal stiskem tlačítka umístěného bezprostředně za spouští na levé straně rukojeti.

Na mohutné pouzdro závěru upevnil Thompson objímku zásobníku a poměrně dlouhou hlaveň. Ta nesla v zadní části výrazná chladicí žebra, zatímco na ústí byl nasazen kompenzátor. Zbraň využívala princip tlaku plynů na dynamický závěr, nicméně doplněný o neobvyklý způsob opožděného otevírání známý jako Blishův systém. Natahovala se napínacím knoflíkem na horní ploše závěru, který konstruktér opatřil výřezem, aby při míření nezakrýval mušku.

Pokračování: Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)

Dále se na závěru nacházela sedlová součástka (bronzový klín ve tvaru písmena H), jež se pohybovala v šikmé drážce. V přední poloze závěru spodní část klínu zapadala do vybrání v pouzdře. Po výstřelu musel tlak plynů nejprve vytlačit klín nahoru, teprve poté se uvolnil závěr. Brzdění tak vlastně vycházelo z principu zvýšeného tření dvou šikmých ploch vyrobených z různých kovů.