Vznešení rukojmí španělského krále: Proč strávili Rudolf a Arnošt dětství v Madridu?

Vídeň, léta Páně 1552: „Toho léta 18. dne července k osmé hodině po půlnoci narodil se ve Vídni Rudolf, toho jména Druhý, římský, císař, uherský a český král, pán náš nejmilostivější, císaře Maxmiliána II. druhý syn.“ Tak praví virtuální Habsburská tisková kancelář. Narodil se vskutku jako druhorozený Maxmiliánův syn. Prvorozený se jmenoval po dědečkovi Ferdinand, ale nežil dlouho – jen do příštího roku. Tatínek a maminka byli bratranec a sestřenice, protože jejich otcové (Ferdinand I. a Karel V.) byli bratři, a tím pádem měli společného dědečka a babičku.

Nepřípustní zlí evangelíci

Jako dědic císařského trůnu se Rudolf měl již připravovat na své pozdější úkoly. Nemohl trávit dětství u rodičů a sourozenců ve Vídni nebo v Innsbrucku, kde se často zdržovali Maxmilián s Marií. Obzvlášť jeho strýc, španělský král Filip II., shledával, že si chlapec musí záhy začít osvojovat vybroušené chování a mravy, především však učení samospasitelné církve. Z Madridu dorazili do Vídně vyslanci, aby s veškerým důrazem poukázali na představy svého pána. To bylo ještě v době, kdy před Rudolfem stála šance, že usedne na madridský trůn.

Filipovo uvažování se ubíralo jasným směrem. Nevládlo snad v Rakousku nebezpečí, že by mohl být budoucí panovník ovlivněn nespolehlivými vychovateli, dokonce možná tajnými protestanty, takže by pak třeba sympatizoval s kacíři? Rudolfův otec Maxmilián se totiž na náboženské smýšlení synkových učitelů moc neohlížel – více ho zajímaly jejich schopnosti. Avšak nikoliv maminka španělského původu. Ta se nemohla vyrovnat s představou, že by následníka mohli „infikovat“ evangelíci a vůbec lidé nepřípustných názorů. Maxmilián Mariiným výčitkám vzdoroval, jenomže za stanoviskem jeho manželky stála přesila – habsburské příbuzenstvo. Rudolfův děda Ferdinand, strýček Filip i maminka Marie vyvinuli na tatínka Maxmiliána ohromný nátlak, aby Rudolfa (a také mladšího syna Arnošta) svěřil do opatrovnictví španělských Habsburků.  

Vyšší zájem

Maxmilián odolával několik let. Měl prince rád a uráželo ho, když se mu dávalo najevo, že není s to poskytnout dokonalou výchovu vlastním dětem. Král Filip dával najevo, že v otázce výchovy potomků není Maxmilián kompetentní. Filip to tak nikdy doslova neformuloval, ale Maxmilián byl pro něj vlastně nesvéprávný. Císař s tímto nátlakem bojoval a bránil se. Ke španělskému prostředí necítil žádné sympatie, jenomže jako mnohokrát v životě prohrál. Ostatní Habsburci ho nakonec ve jménu „vyššího zájmu“ zlomili.

Don Carlos, jediný syn španělského vládce Filipa II., nepřipadal jako jeho nástupce v úvahu, protože byl duševně méněcenný a neschopný vládnout. Naděje na dalšího zdravého následníka trůnu zůstávala malá. To se později změnilo díky Filipovu incestnímu sňatku, ale zatím se rodina shodla na názoru, že pokračování vlády na španělském trůnu musí zajistit některý z Maxmiliánových synů. O cestě arciknížat Rudolfa a Arnošta do Španělska se jednalo celé dva roky. Na sklonku roku 1563 se na ni ti oba chlapci vydali. Princové se měli naučit ve Španělsku dobrým mravům a zdomácnět v habsburských politických kruzích. Rudolfovi bylo jedenáct a Arnoštovi deset. 

Výuka mladých princů

Uprostřed března 1564 přivítal v barcelonském přístavu po čtyřměsíční cestě oba synovce osobně král Filip. V Madridu, v blízkosti všemocného strýčka, strávil Rudolf s bratrem Arnoštem sedm let – do svých osmnácti. Vyučování trvalo pět hodin denně. Učili ho základům státnické abecedy, diplomatickému protokolu, důkladně probrali složitou dvorní etiketu, proběhla výuka jazyka latinského, španělského, francouzského a italského, takže spolu s němčinou teď Rudolf rozuměl pěti řečem.

Orientoval se i ve vědách, zejména pak v dějepisu, a cvičil se rovněž ve slohu. Dnes působí poněkud kuriózním dojmem, když se dovídáme, že Rudolf v útlém věku sepsal traktát o nebezpečenství divoké lásky a o požehnání stavu manželského, protože v dospělosti zastával zcela protichůdný názor. Ani umění princ Rudolf nezanedbával, orientoval se v církevních otázkách, s jistou nevolí se ten zádumčivý mladík podrobil i cvičení v rytířských dovednostech: jízdě na koni, lovu, zacházení s chladnými i palnými zbraněmi, turnajových a míčových hrách a tanci. I když nakonec Rudolfovi z toho všeho zůstaly akorát dvě disciplíny – lov a hlavně všechny druhy umění. 

Z perspektivy Madridu

Co všecko zažil Rudolf ve Španělsku? Bylo toho dost, aby si to zapamatoval na celý život. Například byl svědkem ponurých autodafé, při kterých se za davové účasti obecenstva mučily a upalovaly zaživa desítky kacířů současně. Sledoval výstavbu Escorialu, nejhonosnější královské rezidence na evropském světadíle. Zažil hysterii, kterou u dvora vyvolal výbuch nizozemské revoluce. K jeho uchu se doneslo šuškání o zhoršujících se záchvatech šíleného dona Carlose, o jeho záhadné internaci a brzké smrti. I jeho překvapilo, že ztrátu jediného syna přijal strýc Filip doslova s úlevou. 

Pár týdnů po této tajemné aféře spatřil Rudolf strýce psychicky zhrouceného. Při porodu dalšího nedonošeného a mrtvého dítěte zemřela jeho třetí manželka – teprve třiadvacetiletá Alžběta z Valois. Ovdovělý král byl zoufalý a Španělsko bez dědice. Evropou v té době proskočily zprávy, že Filip zamýšlí zasnoubit synovce Rudolfa se svou starší dcerou Isabelou Klárou, tehdy tříletou, což byl začátek nejdelšího, nejzávažnějšího a taky nejskandálnějšího pokusu o Rudolfovo oženění. Celá záležitost se vyřešila až po Isabelině třicítce, kdy si ji vzal Rudolfův bratr Albert.

Neteř manželkou strýce

Nástupnickou otázku vyřešil král Filip po svém. Vyhlédl si za nevěstu Rudolfovu nejstarší sestru, dvacetiletou Annu, tedy vlastní neteř. Opět se měla mísit rodová krev. Vídeňští Habsburci se tomu nebránili. Císař neměl nic proti tomu, že si švagr vezme jeho dceru, pouze skloubil jednání o podmínkách svatby s nátlakem na Madrid – žádal, aby se jeho synové konečně vrátili domů. 

Smlouvalo se dlouho a během těch zadrhávajících se jednání se princové Rudolf a Arnošt ocitli v roli jakýchsi vznešených rukojmí. Maxmilián o ně bojoval, potřeboval je doma. Od smrti svého otce Ferdinanda I. měl na starosti trůn v říši i všechny královské a knížecí stolce středoevropské monarchie. Po sérii kyselostí se Habsburkové konečně dohodli na kompromisu, který poněkud připomínal výměnu zajatců při uzavření míru.

Rudolf a Arnošt byli zproštěni další výchovy, jejich místa však měli zaujmout jiní dva vídeňští Habsburci, jedenáctiletý Albrecht a devítiletý Václav, Maxmiliánovi nejmladší synové. Ústředním bodem transakce se stal ovšem sňatek Filipa II. s vlastní neteří Annou Habsburskou. Rudolf s Arnoštem si museli na „strejčkovu veselku“ počkat celého půl roku, teprve potom je Filip milostivě propustil. Zpět do Vídně dorazili v létě roku 1571.