Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků
Staří Řekové, Keltové i Aztékové – princip lidské oběti najdeme snad ve všech velkých náboženských systémech, křesťanství nevyjímaje. Co vedlo naše předky k tomu, aby si bohy usmiřovali lidskými životy?
Aztékové, stejně jako ostatní staré mezoamerické kultury, ztotožňovali své nejvyšší božstvo se sluncem. Jejich legendy o stvoření světa převzaté od původních Toltéků vyprávějí příběh boha slunce a války Huitzilipochtli. Tento patron Tenochtitlánu měl kdysi zvítězit nad svými sourozenci – měsícem a hvězdami – a díky sebeobětování ostatních bohů získat úplnou nadvládu. Aztékové věřili, že aby měl nejvyšší sluneční bůh dostatek energie pro každý nový den, vyžaduje i nadále pravidelné oběti. Roli u nich hrál rovněž neustálý strach z konce světa, který mohl nastat prakticky kdykoliv, a také proto věnovali výběru oběti mimořádnou pozornost.
Božstvo na zemi
Aztékové nade vše vyzdvihovali válečné umění a jejich bojovníci stáli ve společenské hierarchii velmi vysoko. Pro oběť samotnou, pocházející nejčastěji z řad válečných zajatců či otroků, měl násilný konec znamenat čest: Rituální smrt jí totiž údajně umožnila podílet se na uchování božského řádu světa. Před samotným aktem se proto s nešťastníky nakládalo s patřičnou úctou.
Během přípravy na rituál, která nezřídka trvala i několik měsíců, docházelo k postupnému ztotožnění „vyvolených“ se samotným bohem. Oběť zvanou ixiptla Aztékové oblékali do slavnostních oděvů, uctívali ji jako pozemského představitele božstva a dávali jí dary v podobě lahodných jídel či žen pro sexuální potěšení. Vlastní obřad se však řídil přísnými pravidly: Odehrál se v předem stanovený čas a pod vedením nejvyšších kněží, kteří jako jediní mohli s božskou obětí nakládat.
Smrt na denním pořádku
Rituál se konal na vrcholu kamenné pyramidy. Oběť přidržovali čtyři kněží, pátý jí obsidiánovým nožem otevřel hruď a vyňal ještě tlukoucí srdce. Jakožto sídlo živoucí síly mělo poskytnout energii slunci. Následně duchovní uťali oběti hlavu a prýštící krví pak symbolicky napojili zemi. Poté přišli na řadu běžní Aztékové a z těla slavnostně pojedli. Nehledě na náročné přípravy a složité doprovodné rituály bylo obětování lidí poměrně časté a běžné. Vědci odhadují, že v dobách největšího rozmachu říše na přelomu 15. a 16. století zemřelo tímto způsobem ročně až 15 tisíc lidí. Rostoucí nedostatek pracovních sil pak nejspíš přispěl k úpadku impéria a krizi následně využili španělští dobyvatelé.
Příliš málo bílkovin?
Existují ovšem i další vědecká vysvětlení, proč Aztékové přikládali lidským obětem takový význam. Známou, byť v odborných kruzích spíš vlažně přijímanou „bílkovinnou hypotézu“ prezentoval v roce 1970 americký antropolog Michael Harner. Podle ní se Aztékové uchylovali ke zmíněným rituálům nikoliv z náboženských, nýbrž z čistě prozaických důvodů. V jejich jídelníčku totiž údajně chyběly bílkoviny a jednu z možností, jak je doplnit, představovala právě konzumace lidského masa.
Podobně se k otázce rituálních obětí nedávno postavil tým italských vědců pod vedením Michela Ernandese. Badatelé předpokládali, že Aztékové v důsledku složení své stravy založené primárně na kukuřici trpěli dlouhodobým nedostatkem serotoninu – „hormonu štěstí a dobré nálady“. Při jeho deficitu se objevují psychické potíže, a může dojít dokonce k jistému „odlidštění chování“. A právě to se mohlo podle autorů studie stát skutečnou příčinou masového kanibalismu.
Hlavními zdroji našich současných znalostí o průběhu aztéckých rituálů ovšem zůstávají svědectví Španělů, kteří si říši na počátku 16. století podmanili. Snažili se mimo jiné ospravedlnit v očích Starého světa dobývání Ameriky čili „conquistu“, jež si ovšem svou krutostí s tou aztéckou nijak nezadala.
