Výstřely před mikrofonem (2): Gliwická tragédie v předvečer války

 „Akce Gliwice“ byla jen jednou z řady provokačních kroků proti Polsku. Vedením samotné operace, pojmenované po říšském vedoucím SS Heinrichu Himmlerovi, byl pověřen Alfred Naujocks, mladý důstojník SS a příslušník SD, který se těšil Himmlerově naprosté důvěře. Před akcí se Naujocks skrýval v Opelnu, malém německém městečku nedaleko tehdejších polských hranic. Už v poledne 31. srpna 1939 dostal Naujocks z Berlína pokyn, aby v noci Operaci Himmler spustil.

Předchozí část: Výstřely před mikrofonem (1): Co předcházelo akci „Gliwice“

Z Opelnu tedy přivezl k německému městu Gliwice (německy Gleiwitz) dvě malé skupiny osob. První tvořili esesmani převlečení do polských vojenských uniforem, druhou 12 vězňů, většinou z německého koncentračního tábora Dachau, kteří dostali označení „polotovary“.

Tragédie v předvečer války

Jeden člen skupiny, Franciszek Honiok, byl však Němec – sympatizoval s místními Poláky a kvůli tomu ho zatklo gestapo. I vězňové měli na sobě polské uniformy. Každý z vězňů však dostal od lékaře SS, vázaného mlčením, omamující injekci. V osm hodin večer dorazili esesmani i s omámenými vězni před budovu německé rozhlasové stanice. Nacisté si Gliwice vybrali pro zahájení velké partie jménem válka.

Příslušníci SS roztahali těla vězňů do prostoru kolem sídla rádia a na místě je zastřelili, aby celek působil jako výsledek vojenské přestřelky. Vzápětí vtrhli esesáci v čele s Naujocksem do budovy rádia. Začali tam střílet do stropu a rozbíjet nábytek. Jeden z nich, který mluvil plynně polsky, křičel do rozhlasového mikrofonu předem dohodnuté věty o dni polské odplaty: „Tady je polský odboj, rozhlasová stanice Gliwice je v našich rukou. Hodina svobody udeřila.“

Celkový pohled na objekty gliwické rozhlasové stanice z roku 2009 (foto: Wikimedia Commons, Andrzej Jarczewski, CC BY 3.0)

Záminka? Zločin!

Celá akce trvala jen několik okamžiků. Esesmani se poté stáhli a zmizeli ve tmě. Ještě v noci ovšem „zpráva“ o události putovala německým sdělovacím prostředkům. Už brzo ráno Němci do Gliwic přivezli novináře a fotoreportéry. O pár hodin později už všechny německé deníky přinášely reportáže. Důležitý „důkaz“ představovaly zprávy a fotografie, zdánlivě zachycující vojáky pravidelné polské armády, údajně zabité v boji. Důvod k válce se tedy našel.

Podle gliwické „legendy“ vlastně útočilo Polsko, takže Německo se muselo bránit a „pomstít“ polské bezpráví spáchané na Říši. Šlo o typickou „false flag“ neboli operaci pod falešnou vlajkou. Ohledně mezinárodní důvěryhodnosti ovšem není optimismus na místě: nikdo zkrátka gliwické lži nevěřil. Zní přitom zajímavě, že Hitler s tím v zásadě počítal. V hovoru s generály 22. srpna na Obersalzbergu totiž řekl: „Je mi jedno, jestli ten důvod bude věrohodný nebo ne. Vítěze se posléze nikdo nebude ptát, zda kdysi mluvil pravdu.“

Když 1. září 1939 začala z moře palba na polskou základnu Westerplatte v Gdaňsku, její velitel major Sucharski odeslal do Varšavy radiotelegram: „Německá řadová loď Schleswig-Holstein zahájila ve 4.45 palbu na náš přístav. Palba trvá. Žádám o rozkazy.“ Po šestiminutové dělostřelecké přípravě zaútočila na základnu pěchota a Wehrmacht zahájil polské tažení. Londýn a Paříž své garance Polsku dodržely a vyhlásily Německu válku, aniž by ovšem Polsku vojensky pomohly. Regionální konflikt nabyl světových rozměrů.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Gliwická provokace ve víru událostí zcela ztratila svůj smysl. Celý svět tak jako tak považoval Hitlera za agresora. V jednom měl však Hitler pravdu: „Vítěze se posléze nikdo nebude ptát, zda kdysi mluvil pravdu.“ Zato v Norimberku se přesvědčivě prokázalo, že pravdu ohledně gliwického incidentu neměl poražený. První oběti druhé světové války, němečtí vězňové v polských uniformách, usvědčovaly Hitlera, že nejen rozpoutání války, ale už samotná její záminka byla zločinem.