Výstřednosti nenasytného profesora: Na čem všem si pochutnával William Buckland?

Britský vědec William Buckland (1784–1856) proslul zejména svými úspěchy v oblasti geologie a paleontologie. Dnes je znám především jako muž, který pojmenoval prvního dinosaura. Záhadného plaza ze Stonesfieldu, kterého nazval Megalosaurus, tedy v doslovném překladu velký ještěr, profesor představil 20. února 1824 Londýnské geologické společnosti, čímž v současnosti velmi populární pravěké obratlovce uvedl do povědomí akademického světa. Zájmem „otce dinosaurů“ se staly rovněž fosilie živočichů a pravěkých lidí z dob ledových. Coby jeden z prvních výzkumníků rozpoznal zkamenělý trus, kterému přidělil odborný název koprolit. 

Medvěd univerzitním studentem 

Buckland získal pozornost veřejnosti také kvůli obhajobám církevního učení. Po většinu své vědecké kariéry se snažil nalézt soulad mezi učením Písma svatého a geologickým záznamem, což se však v jeho době již ukázalo jako marný boj. Na začátku 19. století už totiž bylo jasné, že Země je složitější, než bylo možné vydedukovat z jakýchkoliv náboženských textů. 

Buckland byl každopádně značně excentrickou osobností. Po celé Anglii se povídalo o jeho podivném chování a výstřelcích na akademické půdě i mimo ni. Jako přednášející profesor proslul například tím, že na jednu konferenci v roce 1847 přivedl svého medvěda přestrojeného za studenta Oxfordu. Na skutečné posluchače pak rád křičel nečekané otázky a házel přitom po nich lebkou hyeny nebo jinými rekvizitami. Kromě medvěda choval doma také hady, orly, opice nebo hyenu jménem Billy. Právě tu si zrovna neoblíbili Bucklandovi hosté, již si prý stěžovali, že je během rozhovoru rušilo křupání kostí hlodavců, které jeho domácí mazlíček drtil svými čelistmi pod pohovkou. 

Dnes už jsou exotická zvířata chována poměrně běžně, ale před dvěma stoletími se jednalo o skutečně neobvyklý zájem, kterých měl ostatně profesor Buckland celou řadu. Jeho netradiční počínání šlo ruku v ruce s rozsahem aktivit, jimž se během svého života věnoval – byl geologem, paleontologem, zoologem, reverendem anglikánské církve, cestovatelem, lektorem, a zejména vyhlášeným jedlíkem, který okusil snad všechno, co bylo v jeho době považováno za jedlé. Ne nadarmo se o něm vyprávělo, že se doslova „projedl živočišnou říší“. 

Největší gurmán své doby 

V zálibě ochutnávání živočichů Bucklandovi napomohla funkce, kterou zastával ve Společnosti pro aklimatizaci zvířat. Díky ní nechal z různých koutů světa dopravit hotovou menažerii, kterou se hodlal projíst do takové míry, až měl nakonec „ochutnat všechna zvířata na Zemi“, jak se sám nechal slyšet. Na večírcích, které pořádal, byly servírovány sviňuchy (kytovci příbuzní delfínům), levharti a štěňata. To ale Bucklandovi nestačilo a postupně si za účelem gastronomického zážitku opatřil také sumýše (mořské bezobratlé živočichy), klokany a hoko (středoamerické hrabavé ptáky). Brzy byl do menu přidán také koňský jazyk, pštros nebo koláč z veverky. Samotný profesor se vyjádřil, že mezi jeho oblíbené pochoutky se řadily myši na toustu, a k naopak nejodpornějším pokrmům, které kdy jedl, patřil krtek a moucha bzučivka rudohlavá. Ani tyto nevydařené „pochoutky“ ho však neodradily od dalšího experimentování. 

Někteří historikové se kvůli Bucklandově neutuchajícímu apetitu domnívají, že trpěl jakousi poruchou, která ho nutila pojídat i věci běžně nepoživatelné. Při jedné příležitosti totiž ochutnal dokonce i vápenec ve zdech jistého italského kláštera, jehož stěny a podlaha měly být podle tradované legendy prodchnuté krví svatých. Po „koštu“ zdiva prý Buckland prohlásil, že onou posvátnou přísadou je spíše netopýří moč! 

Královská pochoutka 

Asi nejslavnější událostí, která se pojí s Bucklandovými gastronomickými eskapádami, se stala jeho návštěva u Lorda Harcourta v roce 1848. Tehdy čtyřiašedesátiletý vědec, již dobře známý pro své neobvyklé počínání a zvláštní chutě, přijal pozvání na slavnostní hostinu, které se účastnil arcibiskup z Yorku a další v té době velmi významní hosté. Harcourtovi tehdy měli ve svém držení vzácnou relikvii, jíž byla část balzamovaného srdce francouzského krále Ludvíka XIV. (1643–1715).

Podle tradice francouzských králů, táhnoucí se až do 13. století, byly orgány panovníka po smrti odděleny od zbytku těla a uloženy samostatně. Za svého života si přitom samotný vládce určil, kde má jeho srdce spočinout. Ludvík XIV. chtěl mít údajně své srdce pohřbené vedle srdce svého otce, kde mělo být uloženo v křišťálovém obalu na fialovém polštáři jako cenná státní relikvie. Ve zmatku francouzské revoluce ale zájem o životně důležitý orgán někdejšího krále značně poklesl, a jak šel čas, mumifikované srdce se nakonec ocitlo vystavené ve skleněné nádobě na panství Harcourtových. 

Dochovanou část orgánu o velikosti vlašského ořechu nechali majitelé při hostině kolovat, aby si ji vážení hosté mohli lépe prohlédnout. Když přišla řada na profesora Bucklanda, nastalo nevyhnutelné. Svérázný reverend tehdy údajně prohlásil: „V životě jsem snědl již mnoho podivných věcí, ale ještě nikdy předtím jsem neochutnal srdce krále,“ načež tělesný pozůstatek vyndal ze skleněné nádoby a spolkl jej. 

Jablko nepadlo daleko od stromu 

Mohlo by se zdát, že excentrický profesor spolknutím srdce francouzského krále spáchal neodpustitelný prohřešek, za který pak musel zaplatit, ale nebylo tomu tak. Nevíme přesně, jaká byla reakce ostatních hostů, ale někteří možná ani nebyli překvapeni, pokud už o Bucklandovi a jeho libůstkách dříve něco zaslechli. Postavení všestranného muže navíc už bylo v té době značně výsadní. Lidé, kteří na banketu nebyli přítomni, navíc této příhodě ani nevěřili a považovali ji za smyšlenou historku. Když o osm let později, v roce 1856, profesor Buckland zemřel, byl se všemi poctami pochován ve Westminsterském opatství. 

Jeho výstřední záliba, nebo spíše psychická nemoc zvaná zoofagie (chorobná touha pojídat maso různých zvířat), však nezemřela s ním. Zdědil ji totiž jeho syn Frank Buckland (1826–1880), který byl jedním z pěti Bucklandových dětí, jež se dožily dospělosti. Po vzoru otce se stal významným přírodovědcem a lékařem, ale Williama na akademické půdě věhlasem nezastínil. V gastronomických pokusech se mu nicméně nejspíš vyrovnal, protože rád debužíroval na vařeném sloním chobotu, mase z nosorožců, speciálně upravených hlavách sviňuch a v neposlední řadě i na dušeném krtkovi, který nebyl po chuti jeho nenasytnému otci.