Vynálezy, které lidé nechtěli: Příliš revoluční geny Mendela a McClinctockové
Podvádějící mnich a „stará, zaprášená škatule“, taková označení ve své době si vysloužili Gregor Johann Mendel a Barbara McClinctocková. Zatímco Mendelův přínos pro biologii byl rozpoznán až po jeho smrti, McClinctocková získala v 81 letech Nobelovu cenu
Existují dědičné faktory, které vypovídají o určitých vývojových znacích. K tomuto závěru dospěl Gregor Johann Mendel (1822–1884), mnich pěstující hrách v augustiniánském klášteře v Brně. A to aniž tušil, že právě objevil existenci genů. Zjištěná fakta formuloval v pravidlech známých jako Mendelovy zákony dědičnosti. Ty se dostaly pod palbu kritiky tehdejších odborníků, kterým se jeho výzkumné pokusy zdály až příliš přesné a navíc badatele obvinili z podvádění.
Mendel zemřel v roce 1884 a rok před svou smrtí prohlásil: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho celý svět uzná.“ A stalo se. Pro vědeckou obec byl ovšem znovu objeven až ve 20. století, a to především zásluhou zakladatele genetiky, britského vědce Williama Batesona, který nechal Mendelovu práci přeložit do angličtiny.
Příliš revoluční geny
V roce 1947 odhalila bioložka Barbara McClinctocková skutečnost, že určité geny se mohou uvnitř genomu pohybovat a dokonce „přeskakovat“ mezi jednotlivými chromozomy. Své závěry představila na sympoziu v Cold Spring Harboru v roce 1954. A začaly se dít věci. Někteří kolegové se vědkyni hlasitě vysmáli, zatímco u jiných si vysloužila přízvisko „staré zaprášené škatule“. Vědkyni tyto reakce zpočátku velmi tížily a dočasně se stáhla z veřejného života.
TIP: Pokrok lemovaný omyly: Nejnověji vyvrácené vědecké teorie
V šedesátých letech se znova pokusila objasnit svůj revoluční objev, znovu neúspěšně. Teprve v polovině sedmdesátých let se její objev dostává do popředí širšího vědeckého zájmu. A v roce 1983 byla tehdy již jednaosmdesátiletá bioložka vyznamenána Nobelovou cenou. Zůstaly v ní pocity trpkosti? Nikoli. „Moje chápání tohoto fenoménu … bylo na tu dobu příliš revoluční,“ podotkla k tomu a dodala, že jí výzkum v ústraní přinesl naprostou svobodu v bádání spojenou s pocity dokonalého štěstí.
