Výkyvné tankové věže: Revoluce v náměru a odměru

Koncept tanků s plně otočnou hlavní věží, z níž ční kanon s nastavitelnou elevací, vychází na jedné straně z dědictví po bitevních lodích. Na druhé straně jde o logický následek úspěchu prvního masově vyráběného tanku s touto koncepcí – prvoválečného Renaultu FT-17. Čas od času se ale objevily pokusy, jak takovouto konstrukci vylepšit. Tím patrně nejzajímavějším je tzv. oscilační (výkyvná) věž, kterou do konečné fáze dotáhli především francouzští konstruktéři.

Hrozba z Východu

V padesátých letech to vypadalo, že Sověti našli s jejich věžemi tvaru obrácené mísy recept na konstrukci těžkých a středních tanků, které se při vhodném krytí korby nedaly ani přímou palbou snadno zničit. Osádkám obrněnců západních armád se ale takové vnitřní prostory jevily jako extrémně stísněné a nepříliš ergonomické. Efektivní bojová činnost by těmito nedostatky trpěla. Západní vývojové týmy proto reagovaly hledáním nových materiálů pro pasivní obranu vozidel a rovněž rozpracováním konceptu výkyvné věže.

Hmotnost tanků se nedala zvyšovat do nekonečna a o slovo se navíc hlásil právě vznikající model hlavního bojového tanku – tedy velmi pohyblivého stroje, který měl přitom mít vysokou úroveň pancéřové ochrany a dostatečně silnou výzbroj na ničení všech obrněných vozidel nepřítele. Velká zbraň vyžadovala velkou věž, což znamenalo vyšší hmotnost a horší manévrovací schopnosti – cílem konstruktérů výkyvné věže se tedy stalo celou věž zmenšit a učinit odolnější, přitom ale zachovat prostor pro osádku, která by tak mohla pracovat s plným výkonem.

Šetření místem i pancířem

Výkyvná věž se na rozdíl od běžné skládá ze dvou částí, navzájem spojených kloubem. Velmi nízká spodní část připojená do tradičního prstence zajišťuje rotaci v úhlu 360°. Po stranách je ovšem protažena do výše a tvoří tak základ pro lože kloubového spoje. Horní část má menší průměr než spodní, do níž bývá vložena, což umožňuje její vertikální naklápění ve zmíněném kloubu.

Kanon se lafetací liší od klasické konstrukce – zůstává stabilně spojený s horní částí věže bez možnosti nezávislé změny náměru a při jeho zaměřování se naklápí celá pancéřová skořepina. Spojení může být dokonce pevné a celá horní část tak při výstřelu funguje jako setrvačná hmotnost proti zákluzu děla. V takovém případě musí dojít k patřičnému vyřešení spojů s dolní částí a výkon hlavní zbraně nemůže být příliš velký. Pevně dané umístění kanonu vůči pancíři znamená, že vnitřek věže nemusí obsahovat prostor pro pohyb závěru ve vertikálním směru, a to umožňuje umístit zbraň téměř do jedné linie s horní plochou věže.

Dané řešení přináší následující výhody: pokud tank dokáže za nějakou terénní překážkou skrýt svou spodní část, vystavuje nepříteli jen silně pancéřovanou a navíc těžko zasažitelnou horní část věže, přičemž si zachovává plnou schopnost palby. Vzhledem k umístění zbraně na horní hraně mají navíc takovéto tanky skvělé předpoklady pro dostatečný rozsah negativní elevace, a tedy schopnost útočit se skrytou korbou přes terénní nerovnosti s větším sklonem.

Další výhodu pevného umístění představuje možnost využít relativně jednoduchého a přitom rychlého systému automatického nabíjení. Závěr děla se vždy nachází ve stejné poloze vůči všem zařízením ve věži, a tak není potřeba vracet elevaci děla do neutrální polohy. Automatické či poloautomatické nabíjecí zařízení tak jen jednoduše posune další náboj za závěr a vsune jej dovnitř, nemusí řešit nic dalšího.

Francouzská cesta 50. let

Vývoji vlastní konstrukce výkyvné věže se věnovaly armády a továrny na obou stranách oceánu. Z počátku navíc vůbec nebylo jasné, pro jakou kategorii tanků se takováto věž nejlépe hodí. Vývojáři se proto soustředili především na těžší stroje, protože se předpokládalo, že právě ty se v případném konfliktu postaví sovětským strojům řady IS, případně T-54/55. Jako typický příklad může sloužit vývoj francouzského stroje AMX 50.

Ten měl původně patřit mezi střední tanky, stále se zvyšující požadavky na pancéřování i hlavní zbraň nakonec vedly k tanku s hmotností přes 55 tun. Požadavek na osazení výkyvné věže přitom plynul právě z nároků na snížení hmotnosti. První verze přišla s 90mm kanonem, který ale rychle nahradila 100mm ráže. Zároveň měly vzniknout „podpůrné“ tanky osazené kvůli pancéřování potenciálních soupeřů 120mm dělem.

Konstruktéři původně uvažovali o osvědčené klasické věži, nakonec se ale odvážili sestrojit věž výkyvnou i s takto výkonným dělem. Přesto projekt v polovině 50. let skončil, vysoká hmotnost značně limitovala jeho mobilitu a celý vývoj se navíc neúnosně prodražoval. Jako konkurenční projekt vznikal i stroj Char SOMUA SM, který měl taktéž dostat výkyvnou věž, skončil ale ze stejných důvodů jako AMX 50.

Pokračování: Francouzský AMX-13: Nejúspěšnější tank s výkyvnou věží

Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že AMX nezvládne nabídnout v této kategorii lehčí stroj, se do vývoje pustili i v továrně Lorraine, kde umístili výkyvnou věž se 100mm kanonem na podvozek samohybného děla, zajímavého mimo jiné použitím pneumatik a pásů. I tento projekt ale rychle skončil. Stranou nezůstala ani továrna Batignolles-Châtillon s projektem 25tunového Char 25T. Představila dokonce dva funkční prototypy s 90mm dělem a maximální rychlostí okolo 65 km/h, ale ani pro tento stroj se nenašlo uplatnění.