Vyhnanství uprostřed oceánu: Strastiplné časy rodiny Karla I. na Madeiře

Zámek Wartegg poblíž městečka Rorschach na břehu Bodamského jezera, kam směřovaly první kroky císařské rodiny, byl majetkem rodu Bourbon-Parma, z nějž pocházela císařovna Zita. Šlo o velice příjemné místo, z jehož oken byly za jasného počasí v dálce vidět rakouské Alpy. Karlovi však nebylo souzeno strávit zde delší čas. Švýcarská vláda totiž podmínila azyl bývalého rakousko-uherského panovníka na svém území tím, že si pro svůj pobyt vybere místo někde na západě země, aby nebyl v bezprostředním sousedství Rakouska. To Wartegg ani v nejmenším nesplňoval. Navíc svou velikostí neumožňoval pohodlný pobyt poměrně početné družiny, která císaře obklopovala. 

Proto se po krátkém odpočinku 20. května 1919 všichni přestěhovali do vily Prangins u Ženevského jezera. Rezidence obklopená nádherným parkem a s okouzlujícím výhledem na Mont Blanc poskytovala pohodlí a dostatek místa pro všechny. 

Cesta do exilu 

Poté, co se Karel I. pokusil v průběhu roku 1921 hned dvakrát převzít moc v Maďarsku, vyvstal pro politické špičky Francie a Velké Británie nesnadný problém: co s bývalým rakouským císařem a uherským králem a jeho rodinou dál podniknout? Že dál ve Švýcarsku zůstat nemohou, bylo jasné. Pobyt v Maďarsku se vzhledem k událostem posledních dnů ukázal vyloučený, stejně jako návrat do Rakouska. Ještě před válkou sice Karel zakoupil zámek a panství Brandýs nad Labem, které se nacházely na území nově vzniklého Československa, to ale všechen majetek příslušníků rodu habsbursko-lotrinského zabavilo, takže ani tam nebylo možné rodinu odsunout. 

Nakonec padlo rozhodnutí internovat Karla Habsburského na ostrově Madeira, podobně jako když před desítkami let v podobném vyhnanství na ostrově Svatá Helena skončil bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte. Po trpkém debaklu na předměstí Budapešti byl Karel Habsburský s chotí Zitou držen v internaci pod dohledem dohodových důstojníků ve starém benediktinském opatství Tihány na břehu Blatenského jezera. Budapešťská vláda se snažila využít situace a tlačila na Karla, aby se vzdal uherského trůnu. Ten vzdor deprimující situaci, v níž se ocitl, něco takového odmítl. 

Z Tihány královští manželé odcestovali 1. listopadu 1921 do Budapešti, kde nastoupili na palubu britského dělového člunu Glowworm, který je z Maďarska odvezl. Cestou se dozvěděli, že maďarský parlament 4. listopadu přijal zákon, jímž zrušil „suverénní práva krále Karla IV.“ a anuloval platnost pragmatické sankce, jejíž respektování uherskými stavy v minulosti zaručovalo právo Habsburků na uherský trůn. Nařízení také proklamovalo právo maďarského národa zvolit si ve svobodných volbách nového panovníka, uskutečnění tohoto aktu však bylo odloženo na pozdější dobu. V rumunském přístavu Sulina nastoupili manželé, k nimž se připojili hrabě a hraběnka Hunyady, 7. listopadu 1921 na palubu britského křižníku Cardiff, který je dopravil na ostrov Madeira. 

Teprve když přistáli u jeho břehů, se bývalý císař Karel dozvěděl, že mu byl pro zbytek života vyměřen pobyt na ostrově „ztraceném“ v Atlantickém oceánu. Z hlediska dohodových vítězů mělo toto místo velkou přednost: nový restaurační pokus by si vyžádal obrovské úsilí a byl prakticky neproveditelný. Možná právě toto Habsburkovi proletělo hlavou, když se díval na přibližující se břeh nového vyhnanství. Zita si naopak do deníku s ulehčením poznamenala: „Zaplať Pán Bůh, dnes to skončilo. Přistáli jsme ve Funchalu.“ 

Z luxusu do bídy 

Ostrov Madeira leží na hranici subtropického a tropického pásma. Od jara do podzimu je zde krásné, horké počasí, zpříjemňované chladivým větrem z oceánu. Ne náhodou jej dnes vyhledávají bohatí důchodci z Německa a dalších západních zemí, aby si zde zpříjemnili závěr života. V zimě se však počasí změní. Právě vítr, který vane od oceánu, způsobuje, že na ostrově panuje vlhké a vlezlé, nepříjemné klima. Není tu samozřejmě zima, na jakou jsme zvyklí ve střední Evropě, přesto zde bývá chladno. 

Karel Habsburský s chotí Zitou a posléze i se zbytkem rodiny, kterou za ním zástupci vítězných mocnosti nechali dopravit, našli zpočátku útočiště ve vile Viktoria, pobočce luxusního hotelu Reids Palace ve Funchalu. Pobyt zde však byl drahý a Karel brzy pocítil, že si jej nemůže dovolit. Nedostávalo se mu peněz, aby svým blízkým takový komfort mohl zajistit. Jakkoli Habsburkové v minulosti patřili k nejbohatším panovnickým rodům v Evropě, prohraná válka a státní převrat v Rakousku je přivedly na mizinu. A tak se Karel Habsburský poměrně brzy ocitl bez prostředků a pobyt v luxusní vile byl nad jeho možnosti.

Hledal proto pro svoji rodinu a její spolupracovníky nové ubytování, co možná nejlevnější. Našel je ve vile Quinta do Monte, kterou mu dal k dispozici jeden ze sympatizantů za symbolický poplatek. Nikdo jej ale neupozornil, že rozlehlá, půvabně vyhlížející vila není určena k celoročnímu obývání. Stála na náhorní plošině, vysoko nad mořem a vyhřátými plážemi. Majitelé jí využívali jen v létě, kdy i zde panovalo příjemné počasí. Proto vila například neměla ani komíny (kromě kuchyně samozřejmě), aby se v ní dalo zatopit v kamnech – v létě toho prostě nebylo zapotřebí. 

Místo, na kterém vila stála, rozmary zdejšího počasí ještě zdůrazňovalo – v zimě zde foukal studený vítr, často mrholilo nebo pršelo, bylo tu pořád vlhko. Jedna ze služebných napsala domů: „Zde nahoře jsme měli jen tři teplé dny. Po zbytek času pršelo, ležela tu mlha a bylo stále vlhko. Není tu elektřina, voda jen v prvním patře. Často se díváme závistivě dolů do Funchalu, kde stále svítí slunce. Dům je tak vlhký, že všechno je cítit ztuchlinou. Máme hlad.“ 

Rozlehlý dům sice poskytl útočiště císařské rodině a nepočetnému dvoru, který ji následoval do ciziny, všechny v něm ale trápila zima a s ní spojená nachlazení a rýmy. Každý tyto obtíže snášel jinak – Karel Habsburský, který byl od dětství křehké tělesné konstituce, na ně doplatil nejhůře. 

Předčasná smrt 

Císařův čtvrtý syn Karel Ludvík měl 10. března 1922 oslavit čtvrté narozeniny. Byl posledním z dětí, které se narodily ještě ve vlasti, jeho mladší sourozenci přišli na svět až ve vyhnanství. Otec mu chtěl dát dárek, sportovní vybavení pro košíkovou. Proto se v doprovodu dvou nejstarších potomků – desetiletého Otty a osmileté Adelheid – vydal dolů do Funchalu. Z města sice vedla nahoru na planinu, kde ležela vila Quinta do Monte, lanová dráha, ta však nejezdila každý den. Karel musel i s dětmi sejít serpentinami dolů a po vyřízení všech záležitostí ve městě pak absolvovat namáhavější výstup.

Podcenil přitom počasí a odmítl si vzít plášť, který se mu komorná snažila na cestu dát. Dole ve Funchalu bylo horko a Karel se tam zpotil, což ještě umocnila náročná cesta zpět na planinu, kde stál jejich dům. Tam již byla zima a vlhko a Karel se nachladil, dostal horečku a musel ulehnout. Zpočátku se zdálo, že jde o banální onemocnění, jakých tělesně slabý Karel na Madeiře prodělal několik. Protože rodina trpěla nedostatkem peněz, odmítal si zavolat lékaře – finanční vydání za něj se mu zdálo zbytečné. Choroba se zhoršovala, Karel začal kašlat a horečky nepolevovaly. 

Místní lékař nakonec stejně musel přijít, mohl však už jen konstatovat zápal plic. Antibiotika tehdy ještě neexistovala, a tak doktoři, kterých se ve vile postupně začalo scházet více, zkoušeli, co by nemocnému pomohlo. Vpichovali mu dokonce terpentýnové injekce a svůj postup zdůvodňovali tím, že v těle vytvářejí nové ložisko infekce, které odstraní infekci starou. Ve skutečnosti nemocný organismus jen vysilovali, zvolená „léčba“ navíc Karlovi způsobovala otoky nohou a velké bolesti. Horečka nepolevovala, pohybovala se trvale kolem čtyřiceti stupňů. 

Vzdor trápení, s nímž Karel Habsburský musel bojovat, neztrácel zájem o vývoj ve vlasti, a i na lůžku přijímal krajany, kteří za ním z Rakouska a Uher přijížděli. Jeho stav se nicméně dále zhoršoval. Poslední habsburský císař zemřel 1. dubna 1922 – tiše a klidně, smířen s osudem.

Tak odchází státník 

Karlův syn Otto von Habsburg po letech napsal, že si v den otcovy smrti hrál s ostatními sourozenci na zahradě. „Těsně před devátou hodinou toho dne přišla naše matka. Měla na sobě lehké růžové šaty – bylo to naposledy, co jsem ji viděl v barevném oblečení. Odvedla mne, aniž by řekla proč. Když jsme se pak přibližovali k domu a sourozenci byli mimo doslech, řekla mi, že mě můj otec zavolal, abych byl svědkem, jak se křesťan vrací ke svému Stvořiteli. Po tři hodiny, od 9 do 12 hodin jsem byl při jeho umírání. Většinou jsem klečel vlevo u postele, na jejímž konci byl svatostánek. Nebyl to lehký boj se smrtí.“ 

„Můj otec byl mladý a silný a jeho povaha vzdorovala houževnatě zhoubné nemoci, pomalé smrti zadušením. A přesto nebyl tento konec děsivou podívanou: i když tělo ještě trpělo, duše byla klidná. (…) Přes fyzické bolesti pro něj a duševní otřes pro nás byl jeho pozemský konec pokojným přechodem do lepšího světa.“