Vševidoucí oči: Dělostřelečtí pozorovatelé v časech 2. světové války (2)

Při správné koordinaci s prvním sledem držela artilerie protivníka v krytech až do okamžiku, kdy se útočící svazky přiblížily na pár stovek metrů k jeho pozicím. Pozorovatelé rozmístění za vlastní linií pak museli dát včas pokyn k zastavení palby. Správné načasování přitom mohlo rozhodnout o úspěchu či selhání celé ofenzivy. Kdyby pozorovatelé nařídili dělům zmlknout pozdě, granáty by způsobily krvavé ztráty v řadách německé pěchoty. Pokud by ticho naopak zavládlo moc brzy, nepřítel by získal čas ke konsolidaci obrany a znovuobsazení vyklizených bodů.

Podpora útoku

Zatímco začínal boj zblízka a pěchota s podporou tanků usilovala o průlom, kanonýři přenesli palbu na vytipované cíle v zázemí. I tentokrát výsledek závisel především na schopnostech předsunutých pozorovatelů – z větší vzdálenosti se už nedalo přesně určit, kudy fronta zrovna probíhá. Velitelé měli předem určeny další pozice, do nichž se baterie přesunou, jakmile infanterie a Panzerwaffe dosáhnou počátečních cílů ofenzivy. 

Předchozí část: Vševidoucí oči: Dělostřelečtí pozorovatelé v časech 2. světové války (1)

Servis zajišťovaly tahače a muniční autokolony. Houfnice připojené k tahačům se nemohly bránit, a tak jim v kritické chvíli poskytovala podporu samohybná děla. Jakmile tažené kusy artilerie dorazily do nových postavení a obsluhy je přenastavily z transportní do palebné konfigurace, velitelé ihned začali zbraně znovu zaměřovat. Jen tak mohla divizní artilerie zahájit podpůrnou palbu ve prospěch prvního sledu při jeho úderu na konečný cíl. Palebné prvky bateriím opět dodávali předsunutí pozorovatelé nebo osádky mobilních pozorovatelen v obrněných transportérech.

Nejlepší přítel pěšáka 

Pozorovatelé Wehrmachtu hráli významnou roli i při obraně. Její úspěch totiž nezávisel jen na počtu nasazených jednotek, ale i na organizaci palebné podpory. Nezaujímala-li divize obranu z chodu, vyslal štáb průzkumníky do vybrané oblasti – s úkolem prověřit shodu terénu s mapou. Informace putovaly na plánovací oddělení, které podle nich rozmístilo síly. 

Dělostřelci zaujali pozice umožňující pokrýt palbou co nejvíce přístupových směrů. Obsluhy si stanovily orientační body a zaměřily si jejich vzdálenosti i azimuty. O tyto údaje, které jim umožňovaly rychle přenášet palbu mezi cíli, se obratem podělily s pozorovateli. Ti při nepřátelském úderu řídili dopad vlastních salv tak, aby těžká děla odřízla čelo postupujících vojsk od druhého sledu, zatímco minomety a lehké houfnice s menším dostřelem zpomalovaly protivníka a nutily jeho vojáky zalehnout. Pokud koordinace fungovala bez potíží, býval útok odražen a přední nepřátelské oddíly utrpěly krvavé ztráty. 

Němci pro své dělostřelce vydávali měsíčník Artilleristische Rundschau a v jednom z čísel z roku 1943 se objevilo pojednání právě o pozorovatelích, jimž Wehrmacht říkal Vorgeschobene Beobachter. Hned v úvodu článek konstatuje, že se jedná o klíčovou roli pro úspěšné nasazení infanterie. Dále uvádí: „Za ofenzivy pozorovatel postupuje vpřed s pěchotou v doprovodu radisty. Když tuhá obrana ofenzivu zastaví, spočívá pozorovatelův úkol v navedení palby na její nejodolnější body a v obnovení postupu. Při statickém boji pozorovatel řídí ničivou palbu proti nepříteli a organizuje krycí palbu, aby pomohl spolubojovníkům. Také nařizuje kanonádu proti nepřátelské pěchotě, která by se chystala udeřit na vlastní linii. Výsledky se projevují nejen v efektivní spolupráci, ale i existencí ducha bratrství v boji – předsunutý dělostřelecký pozorovatel se stává nejlepším kamarádem pěšáka.“

Výkonní Američané... 

Ani dělostřelečtí pozorovatelé ostatních armád se nenechali zahanbit. Přestože Američané jednu z prvních bitev v Africe (v únoru 1943 v průsmyku Kaserín) prohráli, kvalita řízení jejich artilerie udělala na polního maršála Erwina Rommela dojem: „Dokázali koordinovat palbu mnoha baterií na všechny hodnotné cíle v celé bitevní zóně.“ Od dob Velké války prošlo nasazení pozorovatelů strýčka Sama dlouhým vývojem a místo jednotlivých baterií řídili palbu na úrovni praporu. 

Polní telefony považovali Američané za příliš zranitelné a omezující pohyb i na statických pozorovatelnách. Preferovali rádio, jenže tehdy užívané přístroje využívající střední vlny bývaly nespolehlivé. Iniciativy se chopil major Anthony McAuliffe, který věděl, že connecticutská policie má dobré zkušenosti s velmi krátkými vlnami. Dokázal v US Army prosadit vývoj podobných přístrojů, které šly montovat do terénních vozidel a nabízely čistý signál do 60 km. Vojenská rádia Wehrmachtu pracovala s vysokofrekvenčním kmitočtem, přesto se těm americkým do konce války nevyrovnala. Strýček Sam také do dělostřeleckého pozorování masově zapojil lehké letouny, jež tuto disciplínu posunuly na novou úroveň.

…i Sověti 

Také Rudá armáda měla už v roce 1941 velmi kvalitní pozorovatele. Dokázali se flexibilně přizpůsobovat změnám podmínek na bojišti a pracovali jak s dobře fungující telefonní sítí, tak se světelnými signály. Během obkličovacích operací Wehrmachtu se však nemohli naplno uplatnit. Němci pronikali do sovětských linií tak rychle, že už nebylo možné palbu navádět, aniž by pokosila vlastní mužstvo. Do konce roku 1941 ztratili rudoarmějci tolik pozorovatelů, že jich v následujících bitvách panoval nedostatek. 

Jediný muž nezřídka koordinoval činnost 80 a 120mm minometů, 75mm kanonů i 122mm houfnic. Postupně specialistů přibývalo a pro Němce se stali noční můrou – dokázali nepozorovaně pronikat za linie Wehrmachtu a podíleli se též na průzkumu. S rostoucí silou sovětského dělostřelectva Němcům mnohdy nezbylo než na vyhledání a likvidaci pozorovatelů nasadit pátrací oddíly.