Všechny barvy Měsíce: Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami
Málokterý vesmírný objekt tak nechvalně proslul absencí barev jako Měsíc. Zemská atmosféra mu dokáže dodat žlutý, oranžový, sytě červený a vzácně i světle modrý či zelený odstín. Jaká je však jeho „vlastní“ barva? Rozhodně nejde o pouhou nudnou přehlídku šedi!
Měsíc na nočním nebi září bílým světlem, dokonce tak jasným, že starým Řekům připomínal stříbro. Odtud možná pochází i alchymistická značka jeho srpku pro prvek stříbra. S barvou ušlechtilého kovu ovšem nemá měsíční světlo nic společného. Zemský souputník pouze odráží sluneční svit, a to zhruba jen jednu desetinu, přesněji 14 %. Jeho povrch totiž pokrývají horniny podobající se tmavostí spíš zvětralému asfaltu. Odkud se tedy bere „stříbřitá zář luny“? Jde o pouhou iluzi, vznikající díky vysokému kontrastu jasného Měsíce a temné oblohy. Ať se nám tedy zdá jeho světlo jakkoliv třpytivé, kolem úplňku dosahuje náš průvodce zhruba milionkrát menšího jasu než Slunce. Nenechte se proto zmást vlastním zrakem: Měsíc není bílý, ale spíš tmavě šedivý.
V zajetí atmosféry
Vysoko nad obzorem, na bezoblačném nebi, se nám zemský souputník jeví čistě bílý. Jiná situace nastává při horizontu, když vychází či zapadá. Tehdy se již dostává ke slovu vrstva vzduchu mezi námi a vzdáleným sousedem, která jeho svit jednak zeslabuje a také zabarvuje. Vzduch je sice sám o sobě bezbarvý, ale zásluhou rozptylu světla na náhodných shlucích molekul se zdá modrý. Právě proto pohlcuje jasnou denní oblohu blankytná modř. Při průchodu měsíčního světla zemskou atmosférou se nejvíc rozptylují modré čili krátkovlnné paprsky, zatímco červené dlouhovlnné procházejí bez velkých ztrát. Čím víc se však Měsíc blíží k obzoru, tím silnější vrstvou ovzduší se na něj díváme. O to víc se také projevuje rozptyl krátkovlnného záření, obraz zapadajícího či vycházejícího Měsíce postupně „odmodrává“ a připadá nám spíš nažloutlý, oranžový až temně rudý.
Přes den ho na nebi pozorujeme jako až křídově bílý, s nádechem do modra. Tehdy jej totiž vidíme přes vrstvu atmosféry, v níž se zároveň intenzivně rozptyluje modrá složka slunečního světla. Blankytná modř oblohy tedy někdy více a někdy méně zabarvuje i kotouč Měsíce. Namodralý odstín může ovšem jeho tváři dodat rovněž jemný popel vznášející se v ovzduší, jenž účinně rozptyluje především červené světlo. Měsíční disk tak získává modrý nádech například v důsledku popela z rozsáhlých lesních požárů.
Blankytné zabarvení zapadajícího Měsíce bylo patrné i po silné explozi indonéské sopky Krakatoa roku 1883. Loni v únoru u nás zase získal modrý odstín vlivem saharského prachu, jenž doputoval až hluboko nad Evropu. Vzácněji pak může náš souputník nabývat rovněž zeleného nádechu: Stačí, aby jeho kotouč překryla řídká řasová oblačnost, kterou zapadající Slunce zbarví do růžova. Podle mnohých pozorovatelů se pak Měsíc jeví sytě smaragdový.
Krvavý souputník
Možná to zní překvapivě, ale i tzv. krvavý Měsíc, který se na nebi objevuje v době úplného měsíčního zatmění, má na svědomí atmosféra Země. Když se totiž disk našeho průvodce zcela ponoří do plného zemského stínu, zpravidla nezmizí z oblohy úplně, ale většinou získá zvláštní naoranžovělé, rudé až hnědočervené zabarvení. Sluneční paprsky se totiž při průchodu atmosférou lámou, takže pronikají i do plného zemského stínu. A protože se nejvíc rozptyluje modrá část spektra, zůstává – podobně jako u Měsíce nízko na nebi – jen červená složka slunečního světla, jež prochází ovzduším bez citelných ztrát.
TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?
Astronomové už dlouho vědí, že na jas i zbarvení měsíčních zatmění má vliv aktuální stav atmosféry. Odstíny disku zatmělého Měsíce však zůstávají až do samotného úkazu velkou neznámou. Po pravých příčinách popsaných změn se pátralo mezi různými přírodními úkazy. Například astronomové Jiří Bouška a František Link studovali v polovině minulého století data z 33 měsíčních zatmění, jež naznačovala, že by se na změně velikosti a hustoty zemského stínu mohl podílet prach uvolněný ze silných meteorických rojů. Novější a přesnější údaje zde však žádnou souvislost neprokázaly. Nepotvrdila se ani korelace jasu zatmělého Měsíce s proměnami sluneční aktivity, jimž se dřív přisuzoval vliv právě na velikost zemského stínu.
Dokončení: Všechny barvy Měsíce (2): Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami
Růžový a modrý Měsíc
Pokud se mluví o růžovém Měsíci, nejde o žádnou souvislost s jeho zbarvením. Podle starých ročenek amerických farmářů měl totiž každý úplněk své jméno. A ten dubnový se nazýval růžový, dle okrasných plamenek šídlovitých kvetoucích právě ve zmíněném období.
V posledních desetiletích se pak v Americe vžilo i spojení „modrý Měsíc“, které ovšem s barvou zemského průvodce rovněž nijak nesouvisí. Pořekadlo „jednou za modrý Měsíc“ se používá od roku 1946 pro dva úplňky v jednom kalendářním měsíci, a to po nesprávném výkladu amatérského astronoma Jamese Hugha Pruetta. V severoamerických farmářských ročenkách se totiž už od počátku 19. století jako „modrý Měsíc“ označoval třetí úplněk v jednom ročním období, ve kterém nastanou čtyři (obvykle jsou tři).
