Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind (2)

Iráckými soupeři íránských AH-1J nebylo nic jiného než známé stroje Mil Mi-24, jimž se v kódovém systému NATO přidělilo označení „Hind“ (Laň). Vzhledem k designu, který rozhodně není štíhlý a elegantní jako laň, je však daleko přiléhavější přezdívka od ruských pilotů, kteří svému stroji většinou říkají „Krokodýl“.

Zlepšování možností „Krokodýla“ 

Koncept Mi-24 byl vymyšlen do značné míry coby odpověď na efektivitu bitevníků AH-1 Cobra, ovšem sovětská armáda žádala víc. Jestliže AH-1 byl cosi jako „létající tank“, kancelář Mil navrhovala „létající bojové vozidlo pěchoty“, neboť její stroj může přepravovat až osm vyzbrojených mužů. Jeho osádka je většinou dvoučlenná a stejně jako u AH-1 ji tvoří pilot a střelec, nabízí však místo také pro třetího letce v roli technika a radisty. Poprvé se vznesl 19. září 1969, přičemž jeho první verze Mi-24A se od dnes známé podoby hodně lišila, neboť měla prosklenou hranatou kabinu, v jejímž čele se nacházel jednohlavňový 12,7mm kulomet A-12,7.

Předchozí část: Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind (1)

Teprve u verze Mi-24D byl použit čtyřhlavňový kulomet 9A624 (čili Jak-B) ve věžičce pod dvěma zakulacenými kokpity, což se stalo standardním řešením i u všech dalších verzí. „Déčko“, pro vývoz označované také Mi-25, mohlo nosit i protitankové řízené rakety Falanga s naváděním po drátě, avšak sovětské vzdušné síly považovaly za definitivní podobu až helikoptéru Mi-24V (exportní jméno Mi-35) se schopností nést výkonnější střely Šturm s bezdrátovým naváděním.

Obě tyto verze prodělaly intenzivní nasazení v Afghánistánu, ačkoliv tam přišly protitankové řízené rakety ke slovu jen omezeně. O to větší význam ale měly jiné položky z arzenálu „Krokodýla“, jenž se v praxi uplatňoval značně podobně jako první verze amerického AH-1, a tudíž pro pozemní síly plnil především roli „létajícího dělostřelectva“.

Nejužívanější bitevní vrtulník

Ve srovnání s AH-1 totiž mohl dopravit mnohem více výzbroje, například čtyři raketnice, každou se 32 neřízenými raketami ráže 57 mm či 20 raketami ráže 80 mm. Dodnes zůstává jediným bitevním vrtulníkem, do jehož standardní výzbroje náležejí i letecké pumy (v současnosti už se užívají jen výjimečně). V praxi se nejvíce uplatňovala právě kombinace neřízených raket a příďového kulometu, občas přicházely ke slovu i zavěšené kontejnery s 23mm kanony, kulomety ráže 12,7 a 7,62 mm a 30mm granátomety.

Takto se koneckonců vyzbrojovaly také bitevníky Mi-24D a Mi-24V v československém a pak českém letectvu, jež dosud provozuje lehce modernizované stroje Mi-35 (byť se o nich většinou dosud hovoří jako o Mi-24V). „Krokodýl“ je nepochybně nejpoužívanějším bitevním vrtulníkem světa, protože získal znaky ozbrojených sil více než padesáti různých států a prodělal nasazení ve zhruba třiceti ozbrojených konfliktech.

Mi-24D

• OSÁDKA: 2–3 muži
• CELKOVÁ DÉLKA: 21,35 m
• DÉLKA TRUPU: 17,51 m
• PRŮMĚR NOSNÉHO ROTORU: 17,30 m
• PRŮMĚR OCASNÍHO ROTORU: 3,91 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 8 340 kg
• MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 11 500 kg
• TYP MOTORŮ: Izotov TV3-117V
• VÝKON MOTORŮ: 2× 1 640 kW
• MAX. RYCHLOST: 320 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 595 km
• DYNAMICKÝ DOSTUP: 4 800 m
• INTEGRÁLNÍ VÝZBROJ: 12,7mm kulomet 9A624
• EXTERNÍ VÝZBROJ: max. 1 500 kg 

Proti šáhovi

Mezi nejintenzivnější se řadila irácko-íránská válka, do které mohlo promluvit celkem zhruba 40 exemplářů na straně Iráku, jenž disponoval stroji variant Mi-24A a Mi-24D (formálně značenými Mi-25). Iráčané si je velice oblíbili díky jejich rychlosti, doletu, odolnosti i velké nosnosti zbraní, zatímco slabinu reprezentovaly málo účinné protitankové rakety Falanga. Postupně ale byla vypracována taktika, v rámci níž irácké Mi-24 s neřízenými raketami spolupracovaly s vrtulníky SA 342 Gazelle, které nesly výkonné řízené střely HOT.

Iráčtí piloti si nárokovali 53 sestřelených íránských helikoptér (z toho asi deset AH-1J), a dokonce jednu nadzvukovou stíhačku F-4 Phantom II, byť tento poslední údaj se leckdy zpochybňuje. Stroje Mi-24 se však v každém případě osvědčily, což nepřímo dokazuje i fakt, že nově dodané stroje Mi-35M dnes ve službách Iráku bojují proti zbytkům Islámského státu. 

Výsledky vzájemných soubojů

K prvnímu střetnutí iráckých a íránských helikoptér došlo už krátce po vypuknutí války, a sice v listopadu 1980. Dvojice AH-1J vypustila své rakety TOW proti dvěma Mi-24, z nichž jeden byl zničen ihned a druhý utrpěl poškození, kvůli němuž záhy havaroval. Podobně tomu bylo v dubnu 1981, kdy Íránci údajně opět zničili dva Mi-24 bez vlastních ztrát. V průběhu let 1983 a 1984 se naopak dařilo Iráčanům, kteří si nárokovali celkem sedm sestřelů AH-1J, jichž dosáhli palbou kulometů 9A624, neřízenými raketami S-5 ráže 57 mm a střelami Falanga.

Pak došlo 13. února 1986 k souboji, v němž každá strana přišla o jeden bitevník. O tři dny později, tedy 16. února, byl íránský AH-1J sestřelen kulometem Mi-24, avšak dva dny poté byl naopak irácký Mi-24 zničen raketami íránské cobry. K poslednímu utkání došlo 22. května 1986, kdy vítězství patřilo iráckému stroji.

Celkově bylo ve vzájemných soubojích sestřeleno deset íránských a šest iráckých vrtulníků. Íránské AH-1J byly obratnější a měly k dispozici moderní rakety TOW, kdežto irácké Mi-24 mohly těžit ze své větší rychlosti a odolnosti. Se srovnáním technických parametrů ovšem nevystačíme, protože (jako obvykle) hrály velkou roli i osádky. Írán měl totiž zpočátku výtečný personál, ale nový islamistický režim se pilotů z šáhových časů postupně zbavoval a střídal je ideologicky spolehlivějšími, jenže odborně méně zdatnými letci. Patrně také proto se íránským helikoptérám AH-1J nejdříve značně dařilo, později se karta obrátila ve prospěch iráckých bitevníků Mi-24.