Vojevůdce Stalin (2): Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Útok německé armády z 22. června 1941 zastihl Sovětský svaz i jeho vedení nepřipravené. Stalin dokonce opustil Kreml a uchýlil se na svou daču (venkovskou vilu).

Předchozí část: Vojevůdce Stalin (1): Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Po dlouhých debatách se Molotov, Berija, Malenkov a Vorošilov rozhodli Stalina navštívit (ačkoliv bez pozvání takový krok podléhal zákazu) a předložit mu návrh na ustavení nejvyššího orgánu dohlížejícího na vedení války: Státního výboru obrany (GKO). V čele by zasedl Stalin, zbytek by sestával ze čtyř navrhovatelů. Už 30. června vyslovil diktátor s tímto plánem souhlas.

Energický diletant

Vznik výboru se stal první z dlouhé řady změn. V polovině července se Vrchní velení Rudé armády (Stavka), v jehož čele stál Timošenko, přerodilo v Nejvyšší velení pod přímým Stalinovým vedením. Následně jmenovalo politbyro diktátora lidovým komisařem obrany i vrchním velitelem. Své obnovené sebevědomí Stalin demonstroval 3. července 1941 v proslulém rozhlasovém projevu, kdy válku nazval „všelidovou a vlasteneckou“.

Zároveň se nerozpakoval nalézt obětního beránka za selhání obrany v prvních dnech invaze. Stal se jím velitel Západního frontu generál Dmitrij Pavlov, jehož zatkli a zastřelili. Novou Stalinovu rozhodnost potvrdil i fakt, že od nynějška opět rozkazy podepisoval osobně. I když organizační novinky představovaly krok správným směrem, na frontě se v nejbližších měsících projevily pramálo a Rudá armáda do ledna 1942 odepsala 4,5 milionu mužů. Přes mnohé případy osobního hrdinství se v jednotkách šířila demoralizace.

Stalin se sice opět chopil iniciativy, jenže přijímal rozhodnutí pomalu a mnohdy zcela chybně. Velel nepružným způsobem, kdy většinu času trávil ve speciální místnosti, odkud vedl telegrafická jednání. Šlo o nepohodlný a neefektivní systém komunikace, v němž přetrvávalo řízení armády i týlu prostřednictvím zplnomocněných osob. Problémy generálům způsoboval též absolutní nedostatek Stalinových zkušeností s moderním válčením. Místo výstupů vojenské vědy spoléhal spíš na „selský rozum“ a kupříkladu lokálním velitelům osobně posílal rady, kam rozmístit tanky, děla a pěchotu.

Bič bez cukru

Angažovanost na taktické úrovni namísto určování celkové strategie dokresluje diktátorovu nekompetentnost v rané fázi války. Projevila se i ve způsobu, jímž se rozhodl zastavit všeobecný ústup Rudé armády. Sovětští velitelé většinou disponovali jen mizivými znalostmi, jak minimalizovat ztráty taktickým stažením do předem připravených pozic. Proto na ně Stalin začal vyvíjet nátlak, aby za jakoukoliv cenu hájili každý metr mateřské půdy – byť to v dané situaci nedávalo smysl.

Důstojníci nesměli ustupovat, a pokud k tomu svolení z Moskvy nakonec dostali, bývalo už pozdě. Wehrmacht totiž mezitím sevřel obránce ve smrtícím objetí a zajal statisíce mužů. Místo vlastním chybám Stalin tyto katastrofy obvykle připisoval panice, hromadným kapitulacím, dezerci nebo omylům velitelů. Jeho důvěra v důstojnický sbor klesala a rozhodl se vytvořit nové struktury, jež měly kontrolovat způsob velení přímo na frontě a dohlížet na indoktrinaci mužstva idejemi o kázni a vůdcovství.

Návrat komisařů

V létě 1941 tak obnovil zrušenou instituci vojenských komisařů – loajálních představitelů komunistické strany, kteří měli pracovat s veliteli všech úrovní. Opírali se o tajnou policii a disponovali značnou mocí, na jejich rozkaz byly pro údajnou zbabělost zastřeleny tisíce zoufalých a vyčerpaných vojáků. To však byl teprve začátek represivních opatření. Aby přiměl jednotky bojovat do posledního muže, postavil Stalin zajetí mimo zákon.

Pokračování: Vojevůdce Stalin (3): Jak diktátorovy rozkazy ovlivnily vývoj války?

Rozkaz č. 270 z 16. srpna 1941 nařizoval, že rudoarmějce, kteří se nechali zajmout, je třeba zabít „jakýmikoli prostředky, pozemními i vzdušnými“. Rodinné příslušníky „záludných dezertérů“ měla policie odříznout od státních příspěvků, když šlo o velitele, tak rovnou zatknout. Brutální nařízení měla vyvolat vůli k trvalému odporu i v situacích, kdy byla bitva předem ztracena. S cynismem sobě vlastním využíval diktátor tuto vnucenou vlastnost svých vojáků jako politický kapitál při jednáních se západními Spojenci.