Vladimír Remek: Rozhovor s prvním Evropanem ve vesmíru

Od vašeho kosmického letu uplynulo už 36 let. Byl jste ale naším prvním a zatím i posledním kosmonautem a do té doby navíc také prvním občanem jiné země než USA a SSSR, který se do vesmíru podíval. Na co z celého letu vzpomínáte nejraději?

Nejraději vzpomínám na skvělou atmosféru, která provázela nejen vlastní let s Alexejem Gubarevem a společnou práci s posádkou komplexu Saljut 6, tvořenou dvojicí Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, ale i čas přípravy na vesmírnou misi. Bylo to neuvěřitelně vzrušující, profesionální, plné nadšení a zápalu ze strany všech lidí, kteří se pohybovali kolem, a doslova nás vtáhla vidina toho, udělat další krok v letech do vesmíru – tedy uskutečnit úspěšně let první mezinárodní posádky. Atmosféra týmové práce, vzájemné podpory, respektu a přátelství, to má pro mě trvalou hodnotu…

Takže myslíte, že interkosmonauti byli pro program pilotovaných letů přínosem?

Určitě. Potvrdil mi to nedávno, při akci v Evropském parlamentu v Bruselu k třicátému výročí mého letu, francouzský kolega kosmonaut Jean-Francois Clervoy. Ten totiž konstatoval, že až v momentě, kdy jsem do vesmíru letěl já, skutečně uvěřil, že přišla éra mezinárodních kosmických posádek. A byl tu ještě přínos týkající se vědeckých experimentů, z nichž řada byla unikátní a mnohé pokračovaly i později při letech dalších posádek.

Vraťme se ještě o těch téměř třicet pět let zpátky: Co vás nejvíce překvapilo během výcviku? A co na oběžné dráze?

Výrazným překvapením pro mne bylo chování nosné rakety Sojuz při startu, což nejde dokonale imitovat kupříkladu ani na centrifuze. Vedle přetížení a chvění jsem totiž vnímal také určité kolébání projevující se v řízení, způsobované pulzováním řídicích trysek rakety. Kamera tento jev nevnímala, protože byla s raketou pevně spojena, tak jsem řídicímu středisku tento vjem signalizoval pomocí paže opřené o palubní křeslo. To bylo tedy něco, co mi bylo do té doby neznámé.

Také vlet do hustých vrstev atmosféry při přistání mne zaskočil. Naprosto jsem nečekal tak silné vibrace přistávacího modulu – bylo to, jako kdyby byla kabina tažena po železničních pražcích…

A byl jste pak schopen po přistání opustit loď vlastními silami?

V zásadě ano. To ale neznamená, že nebyla potřeba určitá doba k opětovné adaptaci na působení gravitace. A to přesto, že náš let byl jedním z těch kratších. Přistání bylo naštěstí výjimečně přesné, takže když jsme přistávací kabinu opouštěli, všechny vyhledávací i záchranné skupiny už byly na místě a jejich členové nám pomohli.

Zmínil jste působení gravitace. Stav beztíže je určitě předmětem mnoha otázek lidí, kteří ho nikdy nezažili. Jak moc komplikuje práci a život ve vesmíru?

Z mého pohledu je stav beztíže fantastická věc. Člověku dává pocit naprosté svobody. Je to unikátní zkušenost i proto, že ho v pozemských podmínkách nelze dlouhodobě napodobit a to ještě víc umocňuje originalitu a neopakovatelnost pocitů, kdy člověka nic neomezuje v pohybu prostorem. To naprosto kompenzuje některé potíže například při osobní hygieně nebo stravování ve vesmíru.

Zůstaly vám po kosmickém letu nějaké suvenýry, jako připomínka cesty do vesmíru?

O jeden jsem „přišel“ už na oběžné dráze. Figurku Švejka jsem si původně plánoval přivézt zpátky na Zem, ale protože se ukázalo, že člen posádky komplexu Saljut 6 Jurij Romaněnko je velký milovník Švejka, nakonec jsem mu ho ve vesmíru nechal. Létal tak vlastně déle než já a dnes má místo na poličce v bytě Romaněnkových. Jinak jsou pro mě jedním z nejmilejších suvenýrů náramkové sovětské mechanické hodinky Strela. Ty jsem si mohl po kosmickém letu nechat.

A jakou roli jste očekával po kosmickém letu? Jak jste viděl svoji budoucnost?

Určitě jsem se těšil na další dráhu pilota, létání jsem miloval. A také jsem tak trochu věřil, že se třeba ještě do vesmíru podívám znovu. Splnilo se mi to v podstatě na padesát procent. Aktivně jsem létal až do počátku devadesátých let, ale do vesmíru se už podruhé nepodívám…

Kolem kosmonautiky a vesmírných projektů se ale pohybujete stále, i teď, v Evropském parlamentu…

Je pravda, že se uzavírá jakýsi pomyslný kruh. Jsem rád, že jsem dostal příležitost, jako málokterý kosmonaut, ovlivňovat vesmírnou politiku Unie. A to jak z pohledu legislativy a dalších pravidel, tak z hlediska financování projektů. Za těch sedm let jsem už několikrát dostal otázku, co je těžší – jestli letět do vesmíru, nebo prosazovat vesmírnou politiku. Řekl bych, že to druhé, protože ani u nás někteří politici nechápou, že nejde jen o „nějaké létání na oběžnou dráhu“, ale že se jedná o důležité ekonomické i strategické odvětví. Které sice nemálo stojí, ale – podle mého – mnohem víc přináší.

Jsem rád, že se mohu podílet na budování evropského systému družicové navigace Galileo, že jsem mohl pomáhat při prosazování umístění agentury pro jeho řízení do Prahy i že jsem patřil mezi ty, kteří vždy podporovali náš vstup do Evropské kosmické agentury (ESA). Také se mi podařilo spoluorganizovat v Praze Mezinárodní kongres účastníků kosmických letů (ASE), na kterém se kupříkladu poprvé prezentoval i čínský kosmonaut. Daří se mi také čas od času pozvat do České republiky i některé z kolegů kosmonautů. A co je ještě důležité – vidím i velký zájem mladých lidí o vesmír a kosmonautiku.

Jakou roli podle vás dnes hraje Česká republika v tomto oboru?

Myslím, že docela důstojnou. Naše firmy se podílejí na řadě projektů ESA, zajímavé aktivity mají i vysoké školy a vědecká pracoviště, a co je důležité, tento obor začínají považovat za perspektivní i mladí lidé. Podívejte se třeba aktuálně na zájem o informace o Marsu.

Mars se nazývá i projekt pro mládež, který už roky podporuji a z něhož již vyšlo nemálo mladých lidí, kteří s vesmírnou tematikou spojují svoji profesní budoucnost. Nedávno skončil další ročník – Mars 2013, který byl zakončen simulovaným kosmickým letem v belgickém vesmírném středisku.