Virginii Hallovou považovalo gestapo za jednoho z nejnebezpečnějších spojeneckých agentů ve Francii
V letech druhé světové války se v britských a amerických tajných službách ve velkém měřítku uplatnily ženy. Jednou z nejúspěšnějších byla také Američanka Virginie Hallová, která ve Francii organizovala shozy materiálu odbojářům a pomáhala při návratu sestřelených letců.
Pozdější proslulá vyzvědačka přišla na svět 6. dubna 1906 v Baltimore v USA. Její otec, úspěšný bankéř, se navzdory dobovým společenským konvencím oženil s vlastní sekretářkou. Hmotné poměry rodiny umožnily Virginii získat kvalitní vzdělání a řadu cenných kontaktů. Část vysokoškolských studií strávila ve Vídni a zejména ve Francii, kde se seznámila s jazykem a kulturou. Tyto znalosti se jí měly o dekádu později velmi hodit.
Po studiích se v roce 1931 dala do diplomatických služeb a působila na amerických ambasádách ve Varšavě, Tallinu, Vídni a tureckém Izmiru. Tam při lovu utrpěla vážné zranění, když se při neopatrné manipulaci se zbraní střelila do levé nohy. Ta jí následně musela být amputována pod kolenem. Hallová se tak do konce života neobešla bez protézy.
Ačkoliv ji zdravotní hendikep omezoval v pohybu, pokračovala ve své práci. V září 1939 služebně pobývala v Paříži, a ačkoliv USA po vypuknutí války v Evropě zachovávaly neutralitu, sympatie k Francii vedly mladou diplomatku k rozhodnutí pomoci při její obraně. Proto se přihlásila jako pomocná síla ke zdravotní službě.
Američanka v britských službách
Po porážce Francie na jaře 1940 se dostala přes Španělsko do Londýna, kde nastoupila do práce na americkém velvyslanectví jako administrativní síla. Nespokojenost s dosavadní pasivitou USA ji podnítila k hledání vlastní cesty, jak pokračovat v boji proti nacistům. Řešení se nabídlo v podobě nově založené britské zpravodajské a diverzní služby Special Operations Executive (SOE). Pro tu Hallová jako občanka neutrálního státu představovala ideálního agenta, jelikož se mohla na nepřátelských územích pohybovat legálně a bez složitě vytvářeného krytí. Navíc již z předválečné doby dobře znala Francii a další evropské země.
Virginia Hallová prošla zpravodajským výcvikem a v srpnu 1941 odcestovala do Vichy, oficiálně jako novinářka. Ve skutečnosti zde však vytvářela zpravodajskou síť a shromažďovala informace o poměrech na území francouzského loutkového státu. K jejím úkolům patřil také výběr lokalit pro seskoky parašutistů a shozy materiálu pro podzemní hnutí, stejně jako hledání únikových cest přes Španělsko. Těmi se mohli následně evakuovat Židé, pronásledovaní odbojáři a také sestřelení spojenečtí letci.
Ačkoli se USA na konci roku 1941 ocitly ve válce s Německem, vichistické úřady přítomnost americké „novinářky“ nadále tolerovaly, byť se ocitla pod přísnějším dohledem. Navzdory tomu se jí v únoru 1942 podařilo zorganizovat setkání agenta SOE Petera Churchilla (1909–1972) s předákem francouzského odboje Georgesem Duboudinem (1907–1945), jemuž britský zpravodajec kromě instrukcí předal také značné finanční prostředky. Hallová Churchilla doprovázela během dvou misí a vydávala se za jeho partnerku, jelikož samotný cestující by budil větší pozornost policie.
Na útěku
Během roku 1942 již nacisté z řady zdrojů věděli o „kulhající dámě“, jak jí francouzští odbojáři přezdívali, a gestapo usilovně pátralo po její identitě. Když na podzim 1942 Němci obsadili celé území vichistické Francie, následovala rozsáhlá vlna zatýkání. Za mřížemi se ocitlo i několik spolupracovníků Hallové, jíž nezbylo než uprchnout do Španělska. Náročný přechod Pyrenejí s dřevěnou nohou se pojí s humornou historkou: Hallová své protéze přezdívala Cuthbert. V poslední zprávě pro SOE před opuštěním Francie vyjádřila naději, že „Cuthbert nebude dělat potíže“. Operátor ve Velké Británii, který nechápal smysl poznámky, odpověděl: „Bude-li Cuthbert dělat potíže, eliminujte ho.“
Ve Španělsku zatkla Hallovou policie za ilegální přechod hranic, jako americkou občanku ji ale zastupitelské úřady USA rychle vyreklamovaly z vězení. Následující měsíce strávila – patrně s tichou podporou amerických diplomatů – organizováním únikových tras ve Španělsku. Během práce v ilegalitě obdržela Řád Britského impéria a na podzim 1943 požádala o možnost vrátit se do Francie.
Znovu do akce
Koncem roku SOE Hallovou evakuovala zpět na britské ostrovy, aby se připravila na další misi. Jelikož Spojené státy již byly ve válce s Německem, mohla Hallová v březnu 1944 přejít pod velení Office of Strategic Services (OSS), americké obdoby SOE. Američané rádi využili služeb již zkušené agentky, která nepotřebovala další výcvik. V době, kdy se blížilo vylodění Spojenců ve Francii, se zpravodajská činnost v okupované zemi zintenzivňovala a o schopné operativce byla nouze.
Hallová obdržela falešné doklady na jméno Marcelle Montagneová. Jelikož s protézou nemohla seskočit padákem, na místo určení v Bretani ji dopravil motorový člun. Pod krycím jménem Diane brzy navázala kontakt s odbojem ve střední Francii. Stejně jako při předchozím nasazení patřil k jejím úkolům výběr vhodných zón pro výsadky a úkrytů pro agenty a osoby pronásledované gestapem.
V červnu 1944, v souvislosti s vyloděním v Normandii, SOE a OSS spolu s francouzskou exilovou Ústřední zpravodajskou a operační kanceláří (Bureau Central de Renseignements et d’Action) spustily první velkou společnou operaci v Evropě. Akce s kódovým označením Jedburgh spočívala ve vysílání malých, zpravidla tříčlenných diverzních týmů do týlu nepřítele. Tyto skupiny měly zajišťovat spojení mezi odbojem a spojeneckým vedením a sabotážními akcemi podlamovat akceschopnost nepřítele. Právě pro tyto oddíly Hallová se svými spolupracovníky zajišťovala zázemí. Mimo to se podílela na výcviku tří praporů francouzských makistů (odbojářů). V neposlední řadě Hallová podávala do Londýna množství informací o pohybech a síle protivníkových jednotek.
S blížící se frontou nacisté stupňovali své úsilí k likvidaci odboje. Gestapo mělo útržkovité informace o americké vyzvědačce, pro niž používalo krycí jméno Artemis. Podle zachycených rádiových depeší ji nacisté považovali za nejnebezpečnější ze spojeneckých zpravodajců v oblasti. Sama Hallová ve styku s odbojem i v rádiové komunikaci s nadřízenými používala různá kódová označení včetně mužských jmen, což mělo zmást nepřítele.
Díky skvělé organizaci odboje se po vylodění v Normandii podařilo osvobodit region Haute-Loire vlastními francouzskými silami ještě před příchodem spojeneckých pozemních sil. Ty dorazily v září 1944, čímž mise Hallové skončila.
Z týlu nepřítele za kancelářský stůl
O rok později, krátce po porážce Japonska, Hallová obdržela Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross). Prezident Harry Truman si přál, aby k předání vyznamenání došlo při veřejném obřadu. Hallová však odmítla s tím, že jako stále činná agentka chce zůstat v utajení, protože doufá, že brzy obdrží další úkoly. Řád jí proto předal šéf OSS William J. Donovan při prosté soukromé audienci s vyloučením veřejnosti. Další ocenění přišla i z britské a francouzské strany.
Představitelé amerických tajných služeb v atmosféře nastupující studené války předpokládali, že se zkušenosti z tajných operací proti nacistům mohou brzy opět hodit. Veteránka SOE a OSS tak v roce 1951 přešla do služeb nově formované CIA. Zde se uplatnila především jako analytička se specializací na francouzské prostředí, které v 50. letech čelilo několika krizím v souvislosti s rozpadem koloniálního panství a válkami v Indočíně a Alžírsku. Američané se tak obávali rozšíření komunistického vlivu do Francie.
Hallová sloužila v Sekci zvláštních operací (Special Activities Division, SAD), která navazovala na činnost OSS a zaměřovala se na přípravu a realizaci diverzních a gerilových akcí. SAD během 50. a 60. let podporovala protikomunistická hnutí v Tibetu, Koreji, na Kubě a jinde a pracoval v ní rovněž bývalý operativec OSS Paul Gaston Goillot (1914–1987), za něhož se Hallová v roce 1950 provdala. Rodák z Paříže odešel již před válkou za prací do New Yorku, kde ho později naverbovala americká tajná služba, a prošel bojovým nasazením ve Francii. V době sňatku s Hallovou se v rámci CIA podílel na přípravě podkladů pro protisovětskou propagandu v zemích východního bloku. Brzy však agenturu opustil, protože začal pochybovat o přínosu své práce. Hallová dále sloužila u CIA do svého penzionování v roce 1966. Jako důchodci manželé žili na farmě v Marylandu. Virginia zemřela 8. července 1982, manžel Paul ji přežil o pět let.
Příběh Virginie Hallové se stal námětem pro film režisérky Lydie Pilcherové Liberté: A Call to Spy (Špionky) z roku 2019.