Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (2)

V jaderných závodech každá akce záhy vyvolala protiakci a americká odpověď na masivní zavádění sovětských střel (známých v kódu NATO pod výmluvným označením Satan) nesla název LGM-118 Peacekeeper. Konstruktéři se snažili navrhnout raketu tak, aby přežila prvotní sovětský úder a poté mohla odstartovat k protiútoku.

Předchozí část: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (1)

Stejně raket, více cílů 

Měla proto splňovat tři hlavní kritéria. Za prvé možnost změny cíle během letu, aby došlo k napadení pouze těch sovětských sil, u nichž průzkum potvrdí „obsazenost“. Za druhé dostatečnou přesnost, aby i relativně malá hlavice stačila ke zničení hluboké šachty. A za třetí systém vlastních sil propracovaný tak, aby alespoň část peacekeeperů v podzemí přestála útok protivníka. Poslední problém se však nikdy nepodařilo vyřešit a stával se častým terčem kritiky LGM-118.

Kořeny projektu sahaly až do 60. let a před finálními zkouškami prošel Peacekeeper komplikovaným vývojem. Finální verze nesla deset hlavic W87 o jednotlivé účinnosti 300 kt. K cíli měla smrticí náklad dopravit třístupňová raketa na tuhé palivo, dosah činil 14 000 km. První peacekeepery se objevily v silech roku 1986 a vzhledem k enormní nákladnosti i mezinárodním smlouvám omezujícím jaderný arzenál jich bylo vyrobeno jen padesát, vyřazování začalo v roce 2005.

Střely koncepce MIRV poskytly americkým i sovětským generálům hned několik výhod. Strategické síly díky nim navýšily svou schopnost prvního úderu a nově mohly proti stejnému počtu cílů vypustit méně raket. To zároveň znamenalo efektivnější využití drahých štěpných izotopů – střela MIRV s několika menšími hlavicemi dokázala zničit více cílů než raketa s jedinou silnější termonukleární hlavicí. Jinými slovy, stejné množství uranu nebo plutonia odvedlo více destrukční práce a pokrylo rozlehlejší cílovou oblast. Zároveň se snížil počet nákladných podzemních sil nutných pro dosažení stejného ničivého účinku.   

Strategická rovnováha

Zavedení střel MIRV také výrazně proměnilo strategickou rovnováhu. Dokud se počet balistických střel rovnal počtu hlavic, každé navýšení útočného arzenálu šlo jednoduše kompenzovat obdobným množstvím antiraket. Příchod MIRV změnil pravidla hry, neboť každá nová balistická střela nyní vyžadovala od protistrany výrobu hned několika obranných raket. Ofenzivně laděné zbrojení tak bylo levnější než defenzivní protiopatření. 

Pozornost odpůrců jaderných závodů se v této situaci zaměřila právě na obranné systémy. Aby se zabránilo dalšímu kolu zbrojení, takzvaná Smlouva AMB (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972 výrazně omezila počty povolených systémů raket užívaných proti jaderným střelám. Washingtonu i Moskvě dokument povoloval jen dva antibalistické komplexy, z nichž žádný nesměl přesáhnout stovku střel. Zjednodušeně lze tuto filozofi i vysvětlit tak, že ten, kdo má sám zredukovanou obranu, si nedovolí zaútočit.   

I přes podpisy dalších omezujících dokumentů vývoj na obou stranách železné opony pokračoval a zaměřil se mimo jiné na eliminaci hlavní nevýhody střel MIRV odpalovaných z pozemních základen. Pokud totiž nepřítel zjistil polohu takového zařízení, nebylo možné rakety snadno přesunout do nového palebného postavení. Tuto schopnost nabízely stále výkonnější atomové ponorky, a tak se vznik MIRV určených speciálně pro podmořské čluny stal jen otázkou času. 

Smrt z hlubin 

Američané osadili své ponorky střelami Polaris s jedinou silnou hlavicí už roku 1961, jenže koncept MIRV učinil tuto munici přes noc zastaralou. Vývoj proto dostal značnou prioritu a první zkoušky mohly začít v roce 1968. Zrodila se dvoustupňová střela UGM-73 Poseidon s dosahem asi 5 000 km, jež mohla nést deset nebo dokonce čtrnáct hlavic W68 o účinnosti 50 kt. Zbraň vstoupila do služby na jaře 1971 a US Navy s ní – přes značné problémy a poruchy při cvičných střelbách – postupně osadilo 31 ponorek tříd Lafayette, James Madison a Benjamin Franklin.

TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra

Praxe však ukázala, že k tomu, aby čluny s polarisy zasáhly cíle ve vnitrozemí SSSR, musely by operovat v extrémních podmínkách arktických vod. Američané proto zahájili vývoj nové zbraně s podstatně delším dosahem, jenž dal do roku 1979 vzniknout třístupňové střele UGM-96 Trident I o dostřelu 7 400 km. Nesla osm bojových hlavic typu W76 po 100 kt a námořníci jí přezbrojili tucet ze zmíněných plavidel původně nesoucích polarisy.

Vrcholem vývoje ponorkových raket se v USA stal zdokonalený UGM-133 Trident II se zvýšenou přesností a dosahem 12 000 km. Zatímco první provedení neslo osm hlavic W88 po 475 kt, mladší pojalo 14 hlavic W76 s účinkem zredukovaným na 100 kt. Zvýšený počet hlavic umožnil pro hromadný útok nasadit menší počet ponorek, což z UGM-133 učinilo ideální prostředek prvního úderu.

Dokončení: Vícehlavé saně atomového věku: Balistické mezikontinentální střely MIRV (3) (vychází v neděli 10. listopadu)