Slánský, Laušman a Škutina: Političtí vězni tří komunistických prezidentů

Jedním z pilířů demokratického státu je oblast justice, která má být z principu nezávislou na představitelích států. Zcela jiná situace nastala po převratu v únoru 1948. Totální vláda komunistické strany zasáhla také soudní svět. A dokonce bylo žádáno, aby soudci byli „politicky uvědomělí“, tedy poslušní komunistickým vládcům. „Soudní moc nebyla oddělena od moci státní, lidé si nebyli rovni a v extrémních projevech je jasné, že soudní rozhodnutí více záleželo na lidech z bezpečnostních struktur, než na vlastním rozhodnutí,“ konstatuje historik prof. Michal Stehlík a dodává, že „nenalezneme období, kdy justice nebyla ovlivněna komunistickou mocí“.

Trojka prezidentů

Ještě do června 1948 byl alespoň formálně v prezidentském úřadě Edvard Beneš, těžce nemocný a nemohoucí muž, jenž už nemohl cokoliv ovlivnit. Události likvidující prvky demokratického státu šly jedna za druhou a pro něj samotného byla tou poslední pomyslnou kapkou komunisty nově připravená ústava 9. května, kterou měl jako prezident podepsat. Odmítl to a na prezidentskou funkci abdikoval.

První tři jeho nástupci bývají označováni jako dělničtí prezidenti. Právě dělnická třída byla proklamovanou hlavní hybnou a rozhodující silou ve společnosti. Co na tom, že praxe se s teorií rozcházela. Z dělnických prostředí také všichni tři dělničtí prezidenti pocházeli, společnou měli také dlouholetou aktivní činnost v komunistické straně. Prvním nastupujícím prezidentem byl od června 1948 Klement Gottwald. Když roku 1953 umřel, po týdnu byl zvolen jeho nástupcem Antonín Zápotocký. Tento jeden z nejbližších Gottwaldových spolupracovníků v prezidentské funkci zůstal rovněž až do své smrti, která přišla už o čtyři roky později. Pomyslný trojlístek dělnických prezidentů uzavřel Antonín Novotný. Jeho prezidentování skončilo na začátku roku 1968 za Dubčekova Pražského jara.

Rudolf Slánský

Gottwaldova éra zahrnovala desetitisíce vykonstruovaných politických procesů, které do věznic či na popraviště posílaly bývalé demokratické politiky, kněží i řádové sestry, skautské vedoucí, sokoly a vůbec všechny, kteří nebyli s komunisty zajedno. Historik Michal Stehlík konstatuje, že „Gottwaldovo období je spjato s nejhorší diktaturou, vězňů byly tisíce, desetitisíce, ale jeho emblematickým vězněm byl Rudolf Slánský“.

Hledání vnitřního nepřítele totiž dospělo až ke Slánskému, který patřil k organizačním mozkům převratu v únoru 1948. A to přesto, že šlo o dlouholetého komunistu, považovaného za druhého nejmocnějšího muže poúnorového Československa, a dokonce blízkého přítele samotného Gottwalda. Absurditou zůstává, že Slánský sám zodpovídal za smrt řady lidí. Zřejmě tehdy netušil, že na popravišti může skončit i on sám.

Velký metař

Ještě večer 23. listopadu 1951 se Rudolf Slánský družil na večírku u předsedy vlády Antonína Zápotockého. Loučili se tam sovětští poradci, kteří se vraceli do Sovětského svazu. Návrat domů musel Slánského šokovat: čekali tam na něj estébáci a po zatčení jej odvezli do vězení v pražské Ruzyni. Málokdo tehdy věděl, co se vlastně odehrálo a proč Gottwald s uvězněním svého osobního přítele souhlasil.

To se brzy změnilo. Bylo svoláno předsednictvo komunistické strany a četl se na něm dopis Velkému metaři. Adresátem měl být právě Slánský a dopis obsahoval nabídku k emigraci. Celá záležitost ovšem byla hrou zpravodajských stanic. Slánský žádný dopis neobdržel a o žádném ani nevěděl. Přesto – stejně jako další obvinění – svou údajnou vinu přiznal. Ocitl se před soudem a hrůzyplné divadlo před soudním tribunálem končilo vynesením jedenácti trestů smrti. Jeden z nich obdržel i Rudolf Slánský.

Tatíček Zápotocký

Snad pro jeho odborářské angažmá nebo pro spisovatelské aktivity nazývali Antonína Zápotockého „tatíčkem“. Vypadal dobrácky a starostlivě, přesto také on stál v nejužším vedení komunistické strany v době všech politických procesů. A jak připomíná profesor Stehlík: „Jeho jméno je spjato s měnovou reformou v roce 1953, s milostmi pro nacistické zločince a byl to také on, kdo bránil rehabilitacím.“ Jeho vězněm se stal sociální demokrat Bohumil Laušman, rovněž jeho bývalý spolupracovník a spolustraník. Zápotocký totiž sám ze sociál­ně-demokratického prostředí pocházel a Laušmana musel dobře znát i z éry jeho předsednictví této strany. Působil také jako ministr a platil za výraznou osobnost politického světa po roce 1945.

Únos

Únor 1948 nastartoval likvidaci demokratických stran, mezi které patřili také sociál­ní demokraté. V té době byl Bohumil Laušman dokonce předsedou této strany. Po necelých dvou měsících ale na tuto funkci rezignoval. Sociální demokraté byli začleněni mezi komunisty a Laušman toto členství odmítl. Stáhl se do ústraní a na přelomu let 1949 až 1950 emigroval. Žil v Rakousku a Jugoslávii, nakonec se usídlil nedaleko Salzburgu. Právě ze salzburského bytu kolem vánočních svátků v roce 1953 záhadně zmizel. Jen dvě sklenice v jeho bytě naznačovaly, že měl u sebe doma nějakou návštěvu.

Bohužel pro sebe hostil agenta československé tajné služby, který zorganizoval jeho únos do Československa. „Rozhodnutí vydal tehdejší ministr vnitra Barák s vědomím prezidenta Zápotockého a můžeme to považovat za největší únos v historii Československa. Laušman byl ve vězení týrán, posléze byl propagandisticky využit a následně v roce 1956 odsouzen k 17 letům vězení.“ O šest let později Laušman ve vězení za podivných okolností umřel. Dodnes netušíme, zda šlo o běžné úmrtí, či cílenou vraždu.

Prezident je vůl

Hospodská partička se jako obvykle sešla v říjnu 1960 v restauraci U Jelínků. Patřil do ní také zábavný třicetiletý spisovatel a publicista Vladimír Škutina. Nebral si servít­ky a navážel se také do prezidenta. „Novotný je vůl, gauner a vyložený despota,“ tvrdil. Jeden z jeho kolegů ovšem spolupracoval s estébáky, a tak na sebe trestní stíhání proti Škutinovi nedalo dlouho čekat. Nejprve jej odsoudili podmíněně.

Ovšem na pusu si Škutina pozor nedal ani poté, jak píše ve své knize. „Sešel jsem se s několika přáteli a rekapitulovali jsme celou záležitost. Znovu jsem opakoval, že jsem nikdy neřekl, že prezident republiky Novotný je vůl, ale když jsem byl za to odsouzen, je to jako bych to měl předplacené, a proto prohlašuji s plným vědomím, že vůl je.“ A tak jej v květnu roku 1962 zatkli znovu a následně odsoudili. Poslali jej do věznice ve Valdicích. Dostal se odtud až po třech letech a krátce pracoval jako stavební dělník. K literární činnosti se vrátil až později.

Po vzoru Moskvy

Svět rozdělený po druhé světové válce na Východ a Západ zasáhl do všech oblastí života. Československo zůstalo na dlouhá čtyři desetiletí součástí komunistického bloku. Totalitní praktiky se staly součástí života společnosti. Spravedlnost dostávala – jak se říkává – na frak. Nikdo si ne­mohl být ničím jistý, nikdo nevěděl dne ani hodiny, kdy se může dostat do soukolí režimu. 

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Každý z příběhů oněch prezidentských vězňů charakterizuje svou dobu. Jednotlivé dekády komunistického státu se od sebe lišily, ale principy zůstávaly stejné. „Všichni tři dělničtí prezidenti se účastnili převzetí moci v roce 1948. Všichni se podíleli na tom, že komunistický režim byl budován po vzoru Moskvy,“ shrnuje profesor Michal Stehlík.