Vesmírný panteon: Astronauti zanechali na Měsíci upomínky na zesnulé kolegy

Cesta lidí do kosmu nebyla snadná. Mezi léty 1961 a 1969 zahynuli v souvislosti s výcvikem či misí tři Sověti a osm Američanů. Do roku 1972, tedy do konce lunárních výprav, přibyly ještě tři oběti na sovětské straně. Smrt vesmírné cestovatele zastihla nejčastěji v kabinách kosmických lodí (tři muži z USA a čtyři ze SSSR), následovaly letecké nehody (pět Američanů a jeden Sovět) a nešťastný Valentin Bondarenko zahynul v důsledku požáru v izolační komoře, ještě než Jurij Gagarin absolvoval svoji historickou premiéru. 

Členové posádek odcházeli také ze zcela pozemských příčin: Pavel Beljajev například podlehl zánětu pobřišnice po operaci žaludečního vředu, Grigorije Něljubova srazil vlak a Edward Givens se stal obětí autonehody. Kolegové zesnulých chtěli pochopitelně jejich památku uctít a ti, kteří se dostali na Měsíc, tak učinili nejlogičtějším možným způsobem. Na lunárním povrchu bychom tudíž našli celý soubor předmětů, jež mají padlé připomínat.

Odznak na památku

První memento zanechali na lunárním povrchu již Armstrong s Aldrinem. Eventuální návštěvníci místa jejich přistání by tam našli nášivku s emblémem Apolla 1 – připomínku Guse Grissoma, Eda Whitea a Rogera Chaffeeho, kteří přišli o život v lednu 1967 při požáru na startovací rampě. NASA byla ovšem v daném ohledu nestranná, proto „jedenáctka“ přivezla na Měsíc také další dva medailony: jeden na památku Gagarina tragicky zesnulého při letecké katastrofě a druhý za Vladimira Komarova, jenž zahynul v závěru letu Sojuzu 1.

Dojemné gesto učinili rovněž muži z Apolla 12. Původně měl být pilotem lunárního modulu Clifton Williams, zemřel však při leteckém neštěstí v říjnu 1967, dva roky před startem mise. Na jeho místo si Conrad vyžádal Beana, ale na zesnulého kolegu posádka nezapomněla: Emblém „dvanáctky“ nesl čtyři hvězdy, přičemž tři patřily Conradovi, Beanovi a Gordonovi, zatímco poslední připomínala Williamse. Asi měsíc před startem se navíc astronauti obrátili na jeho ženu Beth s tím, že by rádi vzali na Měsíc pilotní křidélka jejího manžela. Vdova souhlasila, a Bean tak při první vycházce položil na povrch upomínku na kamaráda, bez jehož tragického odchodu by se on sám na Měsíc zřejmě nikdy nepodíval.

Padlý astronaut

Muži z Apolla 15 se pak rozhodli vzdát hold všem kosmickým poutníkům, ať už stáli na jakékoliv straně a ať se nakonec do vesmíru podívali, či nikoliv. V červnu 1971, asi měsíc před startem, se proto setkali s Paulem Van Hoeydonckem, jenž vytvořil koncept sošky nazvané Padlý astronaut. Podle umělce měla symbolizovat vzestup lidstva a posádka chtěla devíticentimetrovou stylizovanou lidskou postavu z hliníkové slitiny uložit do namodralé průhledné akrylové kapsle, v níž by mohla na povrchu spočívat ve svislé pozici. Jenže záhy přišla stopka NASA, neboť akryl nesplňoval požadavky na nehořlavost. Proto na Měsíc v kapse skafandru velitele Davida Scotta putovala jen soška. K ní potom náležela hliníková plaketa se jmény všech veřejně známých kosmonautů a astronautů, kteří zahynuli ve vesmíru či na Zemi (viz Chybějící jména).

Na konci poslední vycházky umístil Scott sošku do malého kráteru, asi sedm metrů od lunárního vozítka, a vedle ní přidal i plaketku. Díky přirozené lidské sentimentalitě se tak na Měsíci potkává triumf vyspělé technologie se vzpomínkou na ty, kdo se slávy Apolla nedočkali. Pro budoucí lunární turisty budou možná popsaná mementa představovat jen nesmyslný odpad. Ale pro dvanáct mužů, kteří na přelomu 60. a 70. let uplynulého století naplňovali odvěký sen lidstva, symbolizují propojení minulosti s budoucností.

Pozemská fauna a flóra

Na lunárním povrchu se nachází nejen již zmiňovaný lidský biologický materiál, ale také pozemská fauna a flóra. Postarali se o to David Scott a Jim Irwin z Apolla 15, když první zmíněný na konci jejich poslední vycházky 2. srpna 1971 provedl na kameru zajímavý experiment.

Nápad se zrodil v hlavě Joea Allena, člena podpůrné posádky. Jednoho večera pár týdnů před startem Scott a spol. s blízkým okruhem spolupracovníků řešili, jak na Měsíci předvést nějaký snadný a současně užitečný pokus pro televizní diváky. A Joe přišel s myšlenkou dokázat postulát Galilea Galileiho, podle nějž objekty ve vakuu padají stejně rychle bez ohledu na svou hmotnost. Konkrétně Allen navrhoval porovnat dobu pádu geologického kladívka a ptačího pera.

Scott se pro ideu nadchl a díky známému získal dvě pera živého maskota Air Force Academy – raroha loveckého, největšího zástupce sokolovitých. Výběr nebyl náhodný: Posádku Apolla 15 tvořili výlučně členové vzdušných sil, kteří měli k akademii letectva vřelý a blízký vztah. Rovněž svůj lunární modul pojmenovali Falcon neboli sokol. Demonstrace Galileiho teorie tak měla i symbolický podtext.

Jásal by i Galileo

David si vzal na Měsíc obě pera s tím, že s jedním nejprve vše vyzkouší nanečisto, protože si nebyl jistý vnějšími vlivy. Co když se mu pero například v důsledku statického náboje přilepí k rukavici? Nakonec však na generálku nebyl čas a všechno muselo klapnout napoprvé.

Scott se postavil před kameru a prohlásil: „V levé ruce držím pero, v pravé kladivo. A myslím, že jedním z důvodů, proč tu dnes můžeme stát, je fakt, že jistý pan Galileo Galilei kdysi dávno učinil významný objev ohledně padajících předmětů v gravitačních polích. Říkali jsme si, že neexistuje lepší místo pro potvrzení jeho závěrů než Měsíc. A tak jsme se rozhodli, že to pro vás zkusíme. Pero příhodně pochází ze sokola, na počest našeho Falconu. Já teď oba předměty pustím a doufejme, že dopadnou na zem ve stejný okamžik.“ Na ta slova uvolnil sevření prstů a zhruba o 1,2 sekundy později dopadlo pero i kladivo na povrch unisono. Scott se neubránil nadšení: „Co na to říkáte? Tím se potvrzuje, že pan Galileo měl pravdu!“

Další osud obou propriet není úplně jasný. Podle všeho David pero i kladívko jemně postrčil botou směrem k modulu, aby na ně s Irwinem nešlápli – což se prý Jimovi vzápětí přece jen podařilo a nechtěně pero pohřbil pod vrstvou prachu. Scotta to trochu naštvalo, neboť si jej přál zachovat pro budoucí generace lunárních návštěvníků.

Čtyřlístek pro štěstí

Posádka pak přidala také zástupce pozemské flóry, a sice čtyřlístek, který s sebou přivezl Irwin. Poté co Scott provedl svůj experiment, Jim rostlinku upustil hned vedle pera. Pokud se tedy někdo vypraví na Měsíc do míst, kde se pochybovali astronauti Apolla 15, možná narazí na malé kousky naší biosféry. V nehostinných podmínkách z nich však již zřejmě nic nezbylo.

Lunární expedice za sebou zanechaly vskutku rozmanitou „skládku“, současně se ovšem jedná o jakousi improvizovanou časovou schránku. Budoucím generacím bude vyprávět, jakou technologii ovládalo lidstvo v 60. a 70. letech 20. století. Aby předměty zůstaly pokud možno nedotčené, přijal Kongres v roce 2020 tzv. One Small Step to Protect Human Heritage in Space Act. Zmíněný zákon poskytuje právní rámec pro to, aby se veškeré věci odložené kdy na Měsíci považovaly za významné historické památky.