Jaké předměty zanechali na lunárním povrchu astronauti misí Apollo?

Expedice Apolla po sobě na lunárním povrchu zanechaly mnoho artefaktů, přístrojů a dalšího vybavení, které buď mělo pracovat i po jejich odletu, nebo bylo pro úspěšný návrat domů postradatelné. Paleta pomyslné skládky na Měsíci je velmi pestrá, od nejrůznějších senzorů přes použité nástroje pro sběr vzorků a nepotřebné části skafandrů až po americké vlajky. Seznam nicméně zahrnuje také nečekané či bizarní položky, o nichž široká veřejnost často téměř nic neví. Připomeňme si nejpodivnější předměty, které po lidech na Měsíci zůstaly.

Lehce čpící artefakty

Pro někoho možná půjde o šokující zjištění, ale jako první předmět umístil Neil Armstrong na měsíční povrch… pytel s odpadky! Buzz Aldrin mu jej podal, když jeho parťák opustil průlez modulu Eagle a klečel na „verandě“ zajišťující přístup k žebříku, po němž měl sestoupit dolů. Armstrong pytel s prázdnými obaly od potravin a dalšími drobnostmi převzal a hodil na zem. Nedlouho poté, co otiskl svou stopu do věčného prachu, ho pak odkopl pod přistávací stupeň lunárního modulu, aby se jim nepletl pod nohy.

Na konci výstupu, když už byli oba v bezpečí kabiny, ještě jednou vypustili z kokpitu atmosféru a znovu otevřeli průlez. Z něj pak vyhodili batohy zajištění životních podmínek, galoše, v nichž se procházeli po povrchu, a další položky – včetně sáčků s odpadními produkty vlastního metabolismu. Jinými slovy po sobě posádka Apolla 11 zanechala na Měsíci rovněž pytlíky s močí a výkaly. A nedošlo k tomu naposled.

Také následující lunární výpravy pokračovaly v praxi odhazování vaků s exkrementy na povrch. Pro start z Měsíce se počítalo s každým dekagramem hmotnosti, takže se nepotřebné položky musely obětovat ve prospěch co největšího množství odvezených vzorků hornin. Celkem se tudíž na našem souputníkovi nachází 96 vaků na metabolický odpad, přestože ne všechny jsou naplněné. Každopádně tím vznikla poměrně bizarní kolekce biologického materiálu, o nějž poslední dobou projevují zájem astrobiologové. Rádi by totiž zjistili, v jakém stavu se nyní obsah vaků nachází, jestli se v něm ještě vyskytují nějaké bakterie, a pokud ano, zda a jakým způsobem za několik dekád zmutovaly.

Rodinka na Měsíci

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí cílevědomá žena. A platilo to i pro astronauty misí Apollo. Rodiny jim poskytovaly klidný přístav v kolotoči výcviků a nekonečného cestování, nicméně manželky si musely se vším poradit víceméně samy, a to od rodinného rozpočtu až po zajištění oprav domácích spotřebičů. Navíc existoval kontrakt s časopisem Life, jehož reportéři měli do rodinného soukromí přístup. Přidáme-li neustálé pochybnosti, čím se manžel na druhé straně Spojených států ve volném čase zabývá, asi nikdo by nechtěl se ženami a dětmi astronautů měnit.

Mnozí členové oddílu si to uvědomovali a snažili se svým blízkým neustálý tlak a vlastní nepřítomnost alespoň trochu vynahradit. Všichni astronauti měli možnost v osobních balíčcích, označovaných jako PPK neboli Personal Preference Kit, dopravit na Měsíc drobné šperky či jiné upomínkové předměty pro své drahé. Někteří šli ovšem ještě o kus dál a rozhodli se tam dovézt celou rodinu.

Podpisy i otisky

Samozřejmě není řeč o černých pasažérech, nýbrž o rodinných snímcích. Víme o dvou případech, kdy astronauti nechali fotografie svých nejbližších přímo na povrchu zemského průvodce, a prvním z nich se stal údajně pilot lunárního modulu Apolla 15 Jim Irwin. Během jedné z vycházek měl do regolitu položit snímek své rodiny, přestože v dobových zdrojích nelze dohledat podrobnosti. Mlčí i oficiální katalog objektů na Měsíci, který v roce 2012 zkompilovala NASA, a neexistuje ani záběr, jenž by něco podobného dokazoval.

Faktem zůstává, že na zmíněnou epizodu vzpomínal pilot lunárního modulu „šestnáctky“, kterého prý Irwin inspiroval ke stejnému kroku. Charles Duke se proto domluvil s fotografem Ludym Benjaminem, aby jej společně s rodinou zachytil na zahradě jejich domu v El Lagu. Na rub snímku pak napsal: „Toto je rodina astronauta Charlieho Dukea, který přistál na Měsíci 20. dubna 1972.“ Všichni zvěčnění příbuzní fotografii podepsali a přidali také otisky palců.

Vybledlá vzpomínka

Třiadvacátého dubna pak mohl Charlie svůj plán uskutečnit. Třetí a poslední měsíční vycházka mise Apollo 16 se chýlila ke konci. Od startu z Floridy uplynulo 107 hodin a tři minuty, když Duke při vykládání vozítka LRV poodešel asi deset metrů od lunárního modulu a upustil na povrch rodinnou fotografii v průhledném plastovém sáčku. V hlavě mu běžela myšlenka na to, kdo ji jednou najde. Poté udělal dokumentační snímek a vrátil se ke své práci.

Z Dukeovy fotografie zbyl dnes vlivem slunečního záření nejspíš pouze vybledlý papír. A pokud se jednou někdo dostane do míst, kde se v dubnu 1972 procházeli astronauti Apolla 16, možná bude překvapen, proč tam lidé zanechali něco tak neúčelného. Pro Charlieho a jeho rodinu má však onen snímek nevyčíslitelnou hodnotu: Ukazuje totiž rodinné pouto, jež funguje i na vzdálenost 400 tisíc kilometrů…

Snímek, který se nekonal

Asi každý, kdo se někdy blíž zabýval personálním obsazením amerických lunárních misí, bez rozmýšlení potvrdí, že nejsehranější partu tvořila trojice Apolla 12. Jako osobnosti si Charles Conrad, Alan Bean a Richard Gordon dokonale „sedli“, takže výcvik i let provázela řada okamžiků, kdy se navzdory bezesporu těžké a dokonale profesionální práci královsky bavili.

Nebyla tedy nouze o žertíky nejrůznějšího druhu, jeden z nich však nevyšel tak, jak si měsíční cestovatelé představovali. Ještě během příprav někoho z nich napadlo, že by bylo ohromně zábavné tajně na Měsíc propašovat mechanický časovač pro fotoaparát Hasselblad. Jeho pomocí by pak Conrad s Beanem mohli pořídit společnou fotku se Surveyorem 3. Měli totiž v blízkosti sondy přistát, zkontrolovat ji a přivézt na Zemi některé její součástky. Kdyby se jim trik s časovačem povedl, jednak by nepochybně vznikl triumfální záběr, ale hlavně by si specialisté na Zemi lámali hlavu, kdo vlastně dvojici u robotického průzkumníka zvěčnil.

Prach a černý stín

Až do jistého okamžiku vycházel plán dokonale: Conrad koupil v obchodě s fotoaparáty malý mechanický časovač a při výcviku s Beanem nenápadně natrénovali, jak ho použít. V den startu nezapomněl Charles přístroj vložit do jedné z předních kapes skafandru a poté ho dal na dohodnuté místo ve velitelském modulu. Po příletu k Měsíci pak s Beanem časovač přesunuli do lunárního modulu a po přistání jej před druhou vycházkou vložili do vaku na vzorky, aby ho mohli v pravou chvíli vytáhnout.

Problém nastal, když dvojice dorazila k Surveyoru. Jakmile přišla chvíle, kdy mohli časovač našroubovat na fotoaparát a ten pak umístit na přepravku nástrojů, podíval se Bean do vaku na vzorky. Během nácviku na Zemi v něm lesklé chromované zařízení vždy bez problémů našel. Jenže na Měsíci pokrýval všudypřítomný šedý prach vnitřek vaku i kameny, které astronauti cestou nasbírali, a navíc byl stín uvnitř na rozdíl od prostředí na Zemi naprosto černý. Bean se dokonce spustil na čtyři a začal vzorky opatrně vyskládávat kolem sebe. Bál se však, že některý z nich ztratí, proto marné snahy zanechal. Neuspěl ani Conrad, a jelikož čas běžel, oba zklamaní muži další pátrání vzdali. Svět tudíž o mysteriózní foto přišel.

Nalezený, ztracený

Když Charles na konci vycházky přesypal obsah vaku na vzorky do speciálního kontejneru, v němž měly kameny putovat k Zemi, čekalo ho překvapení: Na vrcholu hromádky spočíval časovač. Conrad ho frustrovaně vzal a zahodil co nejdál, a teprve po chvíli oběma astronautům došlo, že jim mohl posloužit k perfektní fotografii s lunárním modulem v pozadí. Snímek dvojice potřásající si rukama před modulem Intrepid by byl snad ještě efektnější než ten původně zamýšlený.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Takto se nejspíš budoucí návštěvníci Měsíce při nálezu přístroje podiví, k čemu sloužil a jakou sehrál při raném průzkumu zemského souputníka roli. V té době už si možná nikdo nebude pamatovat, že měl malý kovový mechanismus splnit jedinou úlohu – a sice udělat si legraci ze všech, kdo na astronauty čekali na Zemi…