Vesmírná dobrodružství Evropy: Vznik kosmické agentury ESA (1.)

Jakýsi skutečný raketový program – tehdy však naprosto nesouvisející s vesmírem – odstartoval v Evropě za druhé světové války v režii nacistů. Rakety se vyráběly coby válečná zbraň pro údery na velkou vzdálenost, přičemž hovoříme především o legendární V-2. Byť se její vývoj a výroba odvíjely poměrně ztuha a válku se díky ní nijak výrazně zvrátit nepodařilo, představovala zmíněná raketa důležitý mezník na cestě lidí do kosmu – už jen proto, že Wernher von Braun a jeho lidé padli do rukou Američanů, spolu s několika exempláři střel.

Německý základ

Úspěšná premiéra nacistické rakety A4, jakési dřívější verze V-2, se uskutečnila koncem roku 1942, nicméně trvalo skoro další dva roky, než byla připravena k bojovému nasazení. Zdržení způsobilo například stěhování vývoje a výroby do příznivějších lokalit, pokud šlo o dolet bombardérů západních Spojenců. Hlavním střediskem masové výroby raketových komponent se stal tunelový komplex Mittelwerk pod horou Kohnstein ve středním Německu; v důsledku nelidského zacházení však zaplatily za účast na výrobě V-2 životem tisíce vězňů a zajatců. Také tým von Brauna přicházel se stále novými vylepšeními a úpravami, což přirozeně vedlo k dalšímu zdržení výroby (první exempláře V-2 se rozpadaly za letu ještě před dosažením cíle). Střely V-1 a V-2 se tak dočkaly reálného nasazení až v létě 1944, kdy už Spojenci poráželi Němce na evropské pevnině. 

O změnu názvu útočné střely z A4 na V-2 se zasloužil ministr německé propagandy Joseph Goebbels – písmeno V přestavovalo zkratku slova Vergeltungswaffe neboli Zbraň odplaty. Méně dokonalý létající stroj V-1 se někdy též nazývá „létající bombou“ s proudovým pohonem, jež startovala z betonových ramp, připomínajících můstky pro skokany na lyžích. Když začaly V-1 v červnu 1944 dopadat na britskou metropoli, varoval Angličany vždy charakteristický svist motoru rakety. 

O tři měsíce později se (především) Londýn stal i terčem V-2, jež teprve představovala skutečné zlo. Šlo o balistickou střelu, takže její raketový motor (jehož autorem byl Němec Walter Thiel, který roku 1943 padl za oběť americkému náletu) hořel pouze do dosažení nejvyššího bodu dráhy; pak se raketa snášela na cíl z výšky až 100 km rychlostí mach 4. Nebyla tudíž prakticky slyšet (už jen díky nadzvukové rychlosti), takže možnost ji detekovat a zneškodnit zůstávala velmi omezená. Raketa nesla přes tunu trhavin, a přestože neměla dobrý navigační systém, Němci ji vždy zaměřili na hustěji obydlenou oblast, kde mohla při dopadu zabít až stovky lidí. 

Odpálit V-2 z pojízdné plošiny však zabíralo německým jednotkám hodiny času a rychlý postup Spojenců ze západní Evropy na Říši znemožňoval nacistům efektivní využití odpalovacích základen. Definitivně se zbraně V přestaly proti Londýnu a dalším cílům nacistických útoků používat v březnu 1945, kdy už měly západní armády pod kontrolou všechny lokality, které by vzhledem k doletu V-2 mohly sloužit jako odpalovací stanoviště pro útoky na Británii. Němci stihli vyrobit asi šest tisíc kusů V-2, nicméně průběh války to již nijak neovlivnilo. 

Po válce neměla Evropa zdecimovaná válkou na nějakou kosmonautiku ani pomyšlení, navíc Wehrner von Braun padl do rukou Američanů a spolu s ním i program V-2, takže nacistické raketové projekty po válce na starém kontinentě již de facto nepokračovaly. Nebo ano?

Britové ve vesmíru

Nejen USA, ale také Británie a Francie si z válečné kořisti uštíply malé kousky mozaiky technologií V-2 a začaly nacistické rakety zkoumat a rozvíjet. Britové vyvíjeli od roku 1954 nosič Modrý blesk a testovali jej v pouštních oblastech Austrálie. Výsledky se jim nedají upřít, nicméně rostoucí náklady a armáda, jež neprojevila zájem, projekt pohřbily. Ne však definitivně.

Británie se Modrého blesku nechtěla jen tak snadno vzdát a přemlouvala Kanadu a Austrálii ke spolupráci na třístupňové raketě Černý princ, jejíž první stupeň měl být odvozen od Modrého blesku. Nakonec na projekt kývly Německo a Francie: jimi dodané druhé a třetí stupně však při pokusných startech ve druhé polovině 60. let selhávaly a Británie se nakonec rozhodla program ukončit. Šlo o slepou uličku. Rozhodně se ovšem nejednalo o jediné britské želízko v ohni kosmonautiky. Angličané viděli velký potenciál v létání na peroxid vodíku a v roce 1964 jejich vláda schválila projekt vývoje menší rakety pro vynášení vlastních družic na oběžnou dráhu. Nová raketová síla pak dostala jméno Černý šíp. 

Její příběh je velmi pozoruhodný a tragikomický. Program od počátku trpěl politickou nedůvěrou a strádal, co se týče přísunu zdrojů. První zkušební start rakety v červnu 1969 neuspěl, protože se nosič příliš vychýlil z kurzu. Druhý pokusný vzlet však dopadl dobře, Šíp se osvědčil a Britové se začali těšit na vlastní „Sputnik“. První umělá družice vyrobená v Anglii a vynesená anglickou raketou odstartovala na palubě Černého šípu v září 1970. Sonda však skončila neznámo kde, jelikož se druhý stupeň vypnul předčasně a oběžné dráhy nedosáhl. 

Šlo o poslední kapku pro podrážděné politiky, kterým se zdálo levnější využívat rakety americké – a projekt padl. Další start s novou družicí už ovšem pokročil v přípravách příliš daleko, a tak byl „milostivě“ povolen. Naprosto bizarní situace poté nastala 28. října 1971, kdy Černý šíp dopravil úspěšně na orbitu první britskou družici nazvanou Prospero, vypuštěnou vlastními silami. Zanedlouho byla zastavena také výroba dalších anglických satelitů, které vynášely americké rakety. Od 70. let se tak ostrovní království zapojilo pouze do společných činností Evropské kosmické agentury (ESA). 

Pokračování příště

Britská družice Prospero

Sonda Prospero vzlétla z Austrálie 28. října 1971 na raketě Černý šíp při jejím posledním startu a stala se prvním britským satelitem úspěšně vypuštěným na britském nosiči. Nešlo však o první družici ostrovní země jako takovou – tou byla Ariel 1, kterou v roce 1962 vynesla americká raketa. Prospero (o hmotnosti 66 kg) absolvovala sérii experimentů, jež sledovaly působení kosmického prostředí na komunikační družice, a zůstala v provozu dva roky. Podařilo se ji kontaktovat ještě více než 25 let po startu.

Raketa místo výfuku

Počátky raketového nadšení v předhitlerovském Německu se neomezovaly pouze na sny o vesmírných cestách: 15. března 1928 dosáhl řidič Kurt Volkhart rychlosti 75 km/h v automobilu RAK 1 s raketovým pohonem! Šlo o dílo německého magnáta Fritze von Opela, který se spojil s výrobcem raket na střelný prach Friedrichem Sanderem a s rakouským spisovatelem Maxem Valierem, jemuž se nakonec stala stavba raketových aut osudnou – v roce 1930 ho totiž v laboratoři zabila střepina z exploze nového motoru na kapalné palivo.