Vesmír plný barev: Pestrobarevné mlhoviny okem Hubbleova dalekohledu
Doslova fantastickou paletu odstínů a barev dodávají vesmíru nejrůznější mlhoviny. A zatímco z některých se rodí nové hvězdy, jiné mají původ ve stálicích v posledních stadiích jejich života.

AG Carinae: Vanutí hvězdných větrů
Hubble pořídil nádhernou fotografii jasné modré proměnné hvězdy AG Carinae ze souhvězdí Lodního kýlu, kterou od Země dělí 20 000 ly a jejíž stáří se odhaduje na 5–6 milionů roků. Snímek se skládá ze dvou různých expozic, pořízených ve viditelném světle a v oboru UV záření. Stálici obklopuje expandující obálka plynu a prachu, tvarovaná intenzivními hvězdnými větry. Průměr mlhoviny dosahuje asi 5 ly, přičemž rozlehlá struktura vznikla před pouhými několika tisíci let. (foto: Wikimedia Commons, ESA/Hubble, CC BY 2.0)

Mz3: Vesmírný mravenec
Plyn proudící z hvězdy podobné Slunci vytváří planetární mlhovinu Mz3, jež připomíná gigantického mravence. Proč však není kulová? Mezi náznaky možných příčin patří vysoká rychlost vyvrhovaného plynného materiálu dosahující 1 000 km/s, světelný rok dlouhá struktura a magnetismus stálice viditelné ve středu útvaru. Je možné, že se v mlhovině ukrývá ještě druhá hvězda a obíhá blízko jasné složky. Podle další hypotézy usměrňuje plyn vlastní rotace a magnetické pole centrální stálice. Vědci přitom doufají, že se studiem Mz3 dozvědí víc o budoucím osudu Slunce. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)

DEM L 190: Pozůstatek supernovy
Snímek z Hubbleova teleskopu alias HST ukazuje vlákna trosek masivní hvězdy, která explodovala jako supernova ve Velkém Magellanově mračnu. Materiál mlhoviny DEM L 190 se nakonec začlení do nových generací stálic ve zmíněné trpasličí galaxii, vzdálené od nás asi 160 000 ly neboli světelných let. Stáří mlhoviny se odhaduje na pět tisíc roků a její průměr dosahuje 75 ly. Plyn v jejím středu má teplotu okolo milionů stupňů, ale ve vnějších částech je chladnější, mezi 8 000 K a 300 000 K. Jádro původní stálice představuje neutronová hvězda, jež se otáčí s periodou osmi sekund. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)

NGC 1535: Kleopatřino oko
Hubble pořídil také snímek Kleopatřina oka: Planetární mlhovinu NGC 1535 od nás dělí 5 500–7 500 ly, promítá se do souhvězdí Eridanu a poprvé ji spatřil slavný astronom William Herschel roku 1785. Kleopatřino oko má neobvyklou strukturu, podobnou známější mlhovině Eskymák – s vnější oblastí a jasnějším středem, kde leží dvojhvězda. Planetární mlhovina vzniká, když „zemře“ hvězda přibližně o velikosti Slunce, své vnější vrstvy odhodí do okolí a její jádro se změní na bílého trpaslíka. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)

NGC 6302: Na křídlech motýla
Hubbleův teleskop se nedávno zaměřil i na Motýlí mlhovinu alias NGC 6302, jež se nachází ve vzdálenosti minimálně 2 500 ly v souhvězdí Štíra. HST ji pozoroval od blízkého ultrafialového až po blízké infračervené světlo, což výzkumníkům pomohlo lépe porozumět jejím „křídlům“. Blízká infračervená emise jednou ionizovaného železa pravděpodobně sleduje poslední výrony plynu centrální hvězdy, které se pohybují mnohem rychleji než dříve vyvržená hmota. Křídla dosahují teploty 36 tisíc stupňů a tamní plyn proudí rychlostí 965 000 km/h. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)

M57: Prstenec v Lyře
Fotografie dobře známé prstencové mlhoviny M57, jež leží zhruba 2 000 ly daleko v souhvězdí Lyry, odhaluje mnohem víc než pohled malým dalekohledem. Snadno viditelný centrální prstenec měří asi 1 ly, přičemž tato pozoruhodná expozice kombinuje data ze tří velkých dalekohledů – konkrétně z HST, Large Binocular Telescope a Subaru. Kompozitní obraz zkoumá smyčkovité struktury zářícího plynu, jenž sahá z centrální hvězdy mlhoviny mnohem dál, a obsahuje snímky úzkopásmové emise vodíku, emise viditelného a infračerveného světla. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)