Velmistr proti počítači: Památná šachová bitva mezi Garry Kasparovem a počítačem Deep Blue

V současnosti již není pochyb, že ani nejlepší hráč světa Nor Magnus Carlsen by v šachové partii proti nejsilnějšímu počítači neobstál. Ať už se jedná o Stockfish, AlphaZero, Leelu nebo třeba Torch, všechny elektronické supermozky dokážou hrát na úrovni, která je pro člověka nedosažitelná. Ne vždy ovšem platilo, že stroje s lidmi udrží krok, nebo je dokonce překonají. Šachy totiž na jedné straně představují ideální hru k programování umělé inteligence, na straně druhé však na nejvyšší úrovni vyžadují obrovské množství výpočetního výkonu. A zatímco náš mozek ho má, neživí protivníci k němu museli pomalu dospět.

Úhlavní nepřítel počítačů

Ještě v 80. letech neměly počítače proti velmistrům šanci. Změna přišla až díky jistému Feng-hsiung Hsuovi původem z Tchaj-wanu, který se ve vysokoškolské absolventské práci zaměřil na počítačové šachy. Jeho výtvorem se stal speciální čip, tvořící srdce stroje ChipTest: V základní verzi dokázal vyhodnotit padesát tisíc možných tahů za sekundu a po vychytání much a technologických vylepšeních již zvládal půl milionu možností, přičemž jeho rychlost stále rostla. Ve verzi ChipTest-M se počítač v roce 1987 zúčastnil amerického šampionátu šachových strojů a veškerou konkurenci doslova rozdrtil. 

Úžasných úspěchů Hsuova týmu si všimla firma IBM a nabídla jemu i jeho kolegům práci: Hsu a Murray Campbell na návrh kývli, načež se k nim přidal Jerry Brody a odborným poradcem se stal šachový velmistr Joel Benjamin. Společnost jim dala jediný cíl, a sice vyvinout stroj, který by dokázal porazit nejlepšího hráče světa. 

Garry Kasparov platil ve své době za nedotknutelného génia, pomyslného Einsteina šachového světa. Zároveň uměl pracovat s médii, nebál se mluvit na kameru a mimo jiné měl za sebou dlouhé roky zápasů proti strojům – a ve všech zvítězil. Porazit jej by znamenalo triumfální úspěch. A IBM v 90. letech zazářit potřebovala, protože její pověst nejdůležitější výpočetní firmy světa značně trpěla pod tlakem Microsoftu a dalších společností.

Udolat a porazit

Esem v rukávu IBM se měl stát superpočítač Deep Blue, který díky práci Hsuova týmu vyhodnocoval 200 milionů pozic za sekundu. Záhy se však ukázalo, že výkon není všechno. První duel se odehrál mezi 10. a 17. únorem 1996: V herní místnosti seděli u šachovnice Kasparov a jeden člen týmu Deep Blue. Druhý zmíněný měl na své straně terminál s klávesnicí a zadával do něj tahy, přičemž reakce počítače přenášel na herní plochu. Střetnutí se těšilo značné mediální pozornosti, neboť nešlo jen o pověst velmistra, nýbrž o ochutnávku budoucnosti, v níž autoři sci-fi předpovídali naprostou dominanci strojů. Jednalo se tak trochu o osud lidstva: Dokud se počítače nedokázaly vyrovnat lidskému mozku, stál náš svět pevně v základech. Pokud by však člověka v jeho vlastní hře překonaly, nemusely se zastavit jen u ní…

Navzdory závažnosti situace si Kasparov udržoval dobrou náladu. S hraním proti programům měl zkušenosti a upřímně si nedokázal představit, že by jej Deep Blue porazil. O to větší překvapení zažil, když ho stroj hned v úvodní hře přiměl rezignovat, čímž se oficiálně zapsal do dějin jako první superpočítač, jenž v turnajových podmínkách pokořil velmistra.

Kasparov se ovšem nenechal zaskočit a druhý den se vrátil připravený. Během let hraní proti strojům si vytvořil systém, který jim výrazně komplikoval život: Programy excelovaly v krátkodobém uvažování a velmi přesně vyhodnocovaly agresivní hru. Nicméně pasivní utkání, kdy jim protihráč nechával dostatek prostoru k manévrování, jim činilo potíže. S každým dalším tahem se totiž situace na šachovnici komplikovala a pro neživé hráče byla velmi nepřehledná. Kasparov proto vždy hledal rovnováhu mezi pasivitou a snahou nedat soupeři výhodu. Ve druhé hře tak zvítězilo lidstvo, následovaly dvě remízy a poté šachista vyhrál ještě dvakrát. První utkání tedy ukázalo, že počítač sice může být zákeřný, ale na živého velmistra zatím nemá.

Dvě věže

Kasparov získal za svůj výkon 700 tisíc dolarů, ale s prázdnou neodešla ani firma IBM: Jediný vyhraný duel proti velmistrovi stačil, aby se náležitě zviditelnila a její akcie vyrostly o závratných 20 %. Není proto divu, že chtěla střetnutí zopakovat, a sebejistý šachista se nebránil. Tým vývojářů Deep Blue tak dostal rok, aby na superpočítači zapracoval a přichystal ho na boj s velikánem.

V roce 1997 se v útrobách stroje skrývalo přes 500 procesorů a 480 speciálně navržených šachových čipů. Měl podobu dvou masivních věží, dohromady vážících 1,4 tuny. Zlepšilo se programové vybavení i schopnost hledat ideální tah, a tým si dal navíc záležet, aby zařízení připravil na úskalí Kasparovovy pečlivě promyšlené hry. Duel se uskutečnil ve 35. patře Equitable Building na Manhattanu a do místnosti mohlo spolu s hráči jen pár desítek významných osobností. Stovky dalších diváků se usadily u plátna v nižším poschodí a sledovaly přenos, který komentovali přítomní velmistři.

Stačí jeden tah

První hra začala podle očekávání: Kasparov postupoval zdrženlivě, zvolna si připravoval pozici a dostával Deep Blue do úzkých. Stroj sice ve 44. tahu zvolil tak neuvěřitelně chytrý a doslova lidský krok, že vyvedl z míry protivníka i komentátory v auditoriu, ale konec hry byl nadosah a počítač musel záhy rezignovat. Rok zlepšování, zkoumání nových strategií a zvyšování výkonu jako by vyletěl oknem. Kasparov oproti dřívějším střetnutím nejednal nijak výjimečně, a naopak to vypadalo, že si Deep Blue navzdory občasným zářným tahům počíná hůř než dřív. Opět se tak zdálo, že šachy zůstanou disciplínou, v níž lidský intelekt nad počítači převáží.

Jenže tým IBM se nevzdával a pracoval na kódu dlouho do noci. Když Kasparov druhého dne usedl k šachovnici, měl sice pochybný tah elektronického mozku stále na paměti, ale jinak nečekal nic speciálního a naprosto nepochyboval o své výhře. Třicátým šestým tahem pak připravil past s přesvědčením, že ji oponent neodhalí. Vyžadovalo by to totiž předvídání a plánování, kterého podle něj nebyly stroje schopny. Deep Blue situaci propočítával dlouhých patnáct minut a následným tahem se nástraze nejen vyhnul, ale zároveň velmistrovi zásadně zkomplikoval hru. Kasparov zůstal sedět v šoku, a přestože partie pokračovala ještě devět tahů, jeho mentální i herní situace byla tak zoufalá, že nakonec rezignoval.

Nová éra šachu

Šachista se však tentokrát nedokázal s porážkou smířit. Rozhodující tah počítače mu přišel natolik úžasný, že si nedovedl připustit, že by ho vymyslel umělý mozek. Celý jeho svět, v němž stroje proti lidem nemají šanci, se otřásal v základech. A podle něj existovalo jediné vysvětlení – Deep Blue podváděl: Na druhé straně seděl nějaký velmistr, který tah objevil a zadal. IBM samozřejmě obvinění popřela, Kasparov ovšem upadal do pochybností stále hlouběji a paranoia omezovala jeho schopnosti. Řada lidí se přitom stavěla na jeho stranu, protože v roce 1997 bylo jednoduše nemyslitelné, že by počítač podával takové výkony. Zároveň se však ozývaly hlasy rozumu a ptaly se, kdo z kolegů by dokázal proti nejlepšímu šachistovi planety tak drtivě vyhrát?

Následující tři hry ukončila remíza, ale Kasparov se při nich viditelně trápil. Problémy se přitom neodehrávaly ani tak na šachovnici, jako spíš v jeho hlavě. V rozhodující partii se opět uchýlil k riskantnímu manévru a doufal, že si s ním Deep Blue neporadí, jenže počítač zareagoval skvěle. V tu chvíli se šachista zhroutil, skryl tvář do dlaní, a nakonec po devatenácti tazích rezignoval. Z místnosti doslova utekl a lidskému zástupci svého oponenta ani nepotřásl rukou. Éra lidské šachové dominance tak skončila nesportovním chováním. 

Remíza na dosah

Ačkoliv Kasparov požádal firmu IBM o odvetu, korporace odmítla. Její představitelé prohlásili, že dosáhli všeho, po čem toužili – jinými slovy si udělali dobré jméno a cena jejich akcií výrazně vzrostla. Jednoduše už nepotřebovali další duel, který by mohl Kasparov teoreticky vyhrát… Deep Blue navíc odešel do křemíkového důchodu a přesunul se do muzea. Vítězství se tak zároveň stalo poslední hrou počítačového giganta. Šachista pak dlouhá léta odmítal porážku uznat a obviňoval IBM z podvodu. Teprve v roce 2017 pronesl na konferenci TED příspěvek nazvaný „Nebojte se chytrých strojů, spolupracujte s nimi“ a konečně připustil, že prohrál férově.

Vysvětlení zmíněných „příliš lidských“ tahů znělo přitom velmi prostě: Během první hry v roce 1997 byla Kasparovova taktika tak silná, že mimoděk odkryla chybu v naprogramování Deep Blue. Počítač se kvůli ní ve 44. tahu jednoduše nedokázal rozhodnout, jak se situací na šachovnici naložit, a provedl náhodný tah. Vývojáři nedostatek přes noc našli a opravili, takže následujícího dne hrál stroj výrazně líp a během patnácti minut přemýšlení skutečně odhalil nastraženou léčku, načež ji obrátil proti velmistrovi. 

Největší ironie zápasu pak spočívala v tom, že kdyby se šachista nenechal ovládnout podezřením a pochybami, viděl by, že druhou hru nemusí ztratit. Deep Blue totiž příliš dobře nebránil svého krále, a partie se tak dala relativně snadno zakončit remízou…