Velká dáma šampaňského: Barbe Nicole Clicquotová vytvořila světoznámou značku bublinek
Jmenovala se Barbe Nicole Ponsardinová, do historie se ale zapsala jako vdova Clicquotová. Právě tak totiž po náhlé smrti manžela pojmenovala firmu na výrobu šampaňského, ze které vybudovala světoznámou značku. Právem si tak vysloužila přezdívku La Grande Dame de la Champagne.
První zmínky o šampaňském pocházejí už ze středověku. Na přelomu 16. a 17. století se na popud spotřebitelů, kteří vyhledávali lehčí vína, začalo ještě před ukončením fermentace rychle stáčet ze sudů do lahví, aby nápoj zůstal přirozeně perlivý. To ovšem výrobcům způsobovalo značné problémy, protože zátky pod tlakem často vystřelovaly a někdy vybuchla i celá lahev. S řešením přišel až koncem 17. století benediktinský mnich Pierre Pérignon, řečený Dom, který nechal zesílit stěny lahví a používal korkové zátky uchycené konopnou šňůrkou.
V 18. a 19. století se šampaňské rozšířilo do celého světa, hlavně díky firmám Heidsieck, Moët, Perrier-Jouët, Bollinger a Veuve Clicquot. Za úspěchem poslední jmenované značky přitom stála jedna z prvních podnikatelek na světě – Barbe Nicole Clicquotová Ponsardinová. Jejím hlavním krédem bylo: „Je jen jedna kvalita, ta nejvyšší.“
Sardinkový most
Barbe Nicole se narodila 16. prosince 1777 ve francouzské Remeši do bohaté a vlivné rodiny. Jejím otcem byl výrobce textilu Ponce Jean Nicolas Philippe Ponsardin, matkou pak Marie Jeanne Joseph Clémentine Huart-Letertre, jejíž rodina kdysi zbohatla na dovozu koření. Oba rodiče měli obchodní talent, otec se navíc zapojil i do místní politiky. Sám byl synem významného obchodníka a výrobce sukna Adriena Ponsardina, jehož podnikání koncem 18. století převzal. Podle dochovaných záznamů zaměstnával roku 1788 už tisíc dělníků, o které se velmi dobře staral. Zaměstnanci měli pevnou pracovní dobu, nárok na výsluhy a rodiny s malými dětmi navíc dostávaly zvláštní příspěvky.
Počátkem Velké francouzské revoluce se Ponsardin prozíravě přidal k jakobínům, díky čemuž svou firmu udržel. Roku 1801 se stal členem místní obchodní rady a od roku 1817 byl dokonce jejím prezidentem. Kromě toho zasedal v městské radě a v letech 1810 až 1820 vykonával i funkci starosty města. Roku 1814 byl povýšen na barona a mohl si zvolit vlastní erb. Do něj umístil most (franc. pont) a sardinku (franc. sardine), což byla milá slovní hříčka, vycházející z jeho příjmení. Barbe Nicole tedy vyrůstala v bohatství a přepychu, obklopena vybranou společností obchodníků i politiků. Dospívání strávila v klášterní škole, a protože ženy tehdy nemohly samy podnikat, jejím hlavním cílem bylo dobře se vdát.
Sázka na šampaňské
Roku 1798 se provdala za o tři roky staršího Françoise Clicquota, jehož otec Philippe byl známý remešský obchodník s hedvábím a látkami. Už roku 1772 navíc koupil i několik dobře položených vinohradů v Champagni a založil rodinný vinařský podnik. V něm se snažil o různé inovace a byl vůbec prvním vývozcem šampaňského do zahraničí. Zboží mířilo zejména do italských Benátek, dochoval se ale i záznam, podle kterého už roku 1777 putovalo sto lahví také do Prahy.
Koncem 18. století předal Philippe vinařství synovi a dále se věnoval pouze textilu. François chtěl rozšiřovat vývoz do dalších evropských států, což se mu záhy podařilo. Víno tak kromě Itálie brzy mířilo také do Švýcarska, Rakouska a Bavorska.
O výrobu se přitom zajímala i Barbe Nicole. Z jejích zápisků vyplývá, že se věnovala pěstování a šlechtění vína, boji se škůdci, křížení odrůd a péči o vinice. Podnikání se počátkem 19. století velmi dařilo, což dokládá i zvyšování výroby. Zatímco roku 1800 firma vyrobila a vyexpedovala zhruba 10 tisíc lahví, o pět let později to bylo už jedenáctkrát tolik a šampaňské putovalo na císařský dvůr do Paříže i do pobaltských států. Pak ale přišel zlom, který málem znamenal konec výroby. François Clicquot totiž 23. října 1805 v pouhých jednatřiceti letech náhle zemřel na tyfovou horečku. Rodina stála před nelehkou volbou. Françoisův otec chtěl podnik zavřít, Barbe Nicole ale zvolila jinou variantu – rozhodla se v podnikání pokračovat.
Víno komety
Využila k tomu jednu kličku z nového občanského zákoníku. Ten podnikání dovoloval mimo jiné i vdovám, a ačkoliv jako Barbe Nicole Clicquotová vést podnik nesměla, jako vdova Clicquotová (franc. veuve Clicquot) mohla. Roku 1805 se tedy oficiálně začala podepisovat Veuve Clicquot Ponsardin a vedení celého vinařství převzala.
Barbe Nicole nebyla ovšem na podnikání úplně sama. Jejím společníkem byl zpočátku obchodník s vínem a textilem Jérôme Alexandre Fourneaux, firma proto několik let nesla název Veuve Clicquot Fourneaux & Cie. Pro společnost navíc pracovali i tři rodilí Němci – obchodní zástupce Ludwig (Louis) Bohne, sklepmistr Anton von Müller a zmocněnec Georg Christian von Kessler. Každý z nich mladé vdově v podnikání výrazně pomáhal. A pomohla i náhoda, respektive její dobré využití.
Roku 1810 se Barbe Nicole rozhodla vyrobit vůbec první ročníkové šampaňské, tedy z hroznů různých vinic, ale pouze z jednoho ročníku. Na trh se dostalo o rok později, právě v době, kdy byla na nebi několik měsíců dobře viditelná kometa (šlo o kometu C/1811 F1, která se dala pouhým okem pozorovat celých 260 dnů). Firma proto svoji prvotinu nazvala Cuvée de la Comète a slavila s ní obrovský úspěch. Ten ale netrval dlouho…
Rusko za to zaplatí
Když v roce 1812 skončilo francouzské tažení do Ruska katastrofou a o rok později utrpěl Napoleon v bitvě u Lipska drtivou porážku, tržby společnosti klesly o 80 procent a o práci přišla řada zaměstnanců. Na jaře 1814 byla dokonce Remeš obsazena ruskými a pruskými vojsky, což se neobešlo bez rabování. Vojáci vtrhli i do sklepů vinařství Veuve Clicquot, což vyvolalo ve firmě zděšení. Barbe Nicole ale údajně zachovala klid a pronesla něco ve smyslu: „Nechte je pít. Celé Rusko za to zaplatí.“ A měla pravdu.
Rusové patřili už v minulosti k největším odběratelům, car Alexandr I. ovšem během napoleonských válek dovoz francouzských vín zakázal. Barbe Nicole proto s Louisem Bohnem připravila plán, jak šampaňské do Ruska propašovat. Sama šikovně odváděla pozornost vojáků, zatímco Bohne koordinoval nakládku více než deseti tisíc lahví na nizozemskou obchodní loď kotvící v Rouenu.
Po příjezdu do Königsbergu (dnešního Kaliningradu) se šampaňské setkalo s obrovským nadšením. Zákaz dovozu byl záhy zrušen a další zásilky už putovaly přímo do Petrohradu. Louis Bohne se dokonce osobně spřátelil s carem Alexandrem i carevnou Alžbětou Alexejevnou, což prestiž firmy Veuve Clicquot v Rusku ještě zvýšilo. Země se brzy stala po Francii druhým největším spotřebitelem šampaňského na světě a zákazníci za něj neváhali platit vysoké částky.
Čiré a růžové
Šumivé víno bylo počátkem 19. století ještě kalné, což způsobovaly odumřelé kvasinky usazené na dně. Sklepmistr Anton von Müller chtěl tuto nedokonalost odstranit a kolem roku 1813 přišel na metodu, jak kaly z vína dostat. Spočívala v tom, že se lahve během zrání postupně otáčely dnem vzhůru, takže se zbytky kvasnic přesunuly k hrdlu. Po následném zchlazení a odšpuntování pak z lahve samy vylétly. Výsledné víno bylo krásně čiré, což při pití ocenily zejména ženy. Majitelka podniku proces roku 1816 vylepšila ještě tím, že sama navrhla takzvaný odkalovací stůl, na kterém se dalo otáčet více lahví naráz. To ale nebylo všechno.
Roku 1818 přišla firma s další novinkou – vyrobila vůbec první růžové šampaňské. Podobná vína sice už existovala, byla ovšem pouze tónovaná ovocnou šťávou. To se vdově Clicquotové nelíbilo a ke svému klasickému šampaňskému zkusila přidat trochu tichého červeného vína. Výsledkem bylo rosé, opět oblíbené hlavně u dam.
Nabyté jmění majitelka chytře vracela zpět do podniku. Ve správnou chvíli například nakoupila nové vinohrady, takže jich počátkem dvacátých let 19. století měla už bezmála 40 hektarů. Roku 1821 ale přišla pro firmu další rána. Louis Bohne uklouzl na zledovatělém mostku a na následky pádu zemřel. Jeho nástupcem se měl stát Georg Christian von Kessler, který několikrát pomohl podniku z finančních těžkostí. V témže roce ale nastoupil do společnosti mladý, teprve dvacetiletý Mathieu Édouard Werlé, jehož obchodní talent vdovu Clicquotovou natolik okouzlil, že si povýšení Kesslera nakonec rozmyslela. Zhrzený Němec to nesl velmi nelibě a roku 1826 se rozhodl z firmy odejít. Vrátil se do rodné vlasti, kde následně podnikal v textilnictví a zahájil zde i vlastní výrobu šumivých vín.
Žlutá je dobrá
Werlé nastalou situaci beze zbytku využil. Už roku 1822 nahradil Antona von Müllera ve funkci sklepmistra a po deseti letech ve firmě se vypracoval až na společníka. Snažil se proniknout na trhy v Anglii a především v Americe, což se mu záhy podařilo. Proto když se Barbe Nicole Clicquotová roku 1841 rozhodla vedení společnosti opustit, jmenovala ředitelem právě jeho. Werlé se velmi osvědčil a jeho vliv neustále rostl. V padesátých letech se stal starostou Remeše, byl prezidentem obchodní komory i poslancem parlamentu. Vše už zakladatelka podniku sledovala jen zpovzdálí. V letech 1843 až 1850 si nechala jižně od Remeše postavit zámek Boursault, kde strávila poslední roky života. Zemřela 29. července 1866 v úctyhodném věku 88 let.
Většinu majetku přitom zdědila její pravnučka Anne de Rochechouart de Mortemart, což byla vskutku renesanční dáma. Byla spisovatelkou, sochařkou, bojovnicí za práva žen a členkou mnoha charitativních organizací. Ráda se věnovala sportovnímu lovu a byla i průkopnicí automobilismu. Roku 1898 získala jako první Francouzka řidičský průkaz a o rok později dostala také první pokutu za překročení rychlosti, když jela 15 kilometrů za hodinu v místě, kde bylo povolených jen 12 kilometrů.
Firma Veuve Clicquot nadále prosperovala. V šedesátých letech 19. století prodávala už 750 tisíc lahví ročně a její produkce stále rostla. Roku 1877 pak poprvé použila i typické žluté etikety. Ty vznikly původně pro britský trh, kde měly odlišit suché víno od sladších, označených bílou barvou. Zákazníci byli z novinky nadšeni, společnost se proto rozhodla u žlutých etiket zůstat a dnes jimi označuje téměř všechna svá vína.
