Vědci poprvé zaznamenali „ledotřesení“ v největším ledovcovém proudu Grónska
Vrstva vulkanických částic z dávné erupce přispívá ke vzniku otřesů v Grónském ledovci a souvisí s pohybem ledovcových proudů.
Ledové příkrovy nemusejí být homogenní masou ledu. Občas se v nich vyskytují ledovcové proudy, tedy rychle se pohybující oblasti ledu, které mohou mít šířku až 50 km a bývají dlouhé i stovky kilometrů. Představují většinu ledu, který při tání opouští ledový příkrov. Většina ledovcových proudů klouže po vrstvě vody, což zrychluje jejich pohyb.
Geofyzik Andreas Fichtner ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu a jeho kolegové nedávno zkoumali Grónský ledový příkrov. V rámci výzkumu pomocí optického kabelu, který umístili do vrtu o hloubce 2,7 kilometrů v Severovýchodním grónském ledovcovém proudu, jako první detekovali „ledotřesení“ – otřesy k nimž dochází při pohybu ledu.
Grónská řeka ledu
Jde o nejmohutnější „zmrzlou řeku“ v Grónsku, která představuje hlavním tok, jímž se ubírá led z vnitřní části ledového příkrovu do vod severního Atlantiku. Detekce ledotřesení podle badatelů potvrzuje, že se tento ledovcový proud i další takové proudy přepínají mezi trhavými pohyby a prouděním, které připomíná pohyb medu. Pdrobnosti výzkum ledového proudu zveřejnil vědecký časopis Science.
Jak upozorňují vědci, otřesy ledu v Grónsku doposud unikaly pozornosti, hlavně kvůli tomu, že je tlumí nápadná vrstva vulkanických částic, která se nachází v hloubce asi 900 metrů pod povrchem ledu. Částice pocházejí z masivní erupce, k níž došlo asi před 7 700 lety na sopce Mount Mazama v dnešním Oregonu.
Fichter k tomu dodává, že zmíněné vulkanické částice ledotřesení nejen tlumí, ale vlastně ho také vyvolávají. Otřesy totiž zřejmě vznikají díky nečistotám v ledu, jako jsou právě tyto částice. Destabilizují strukturu ledu a vedou ke vzniku malých prasklin, jimiž to začíná. Podle Fichtera jde o pozoruhodný vztah mezi dynamikou ledovcových proudů a vulkanickými erupcemi.
