Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem

Nejméně od roku 1269 užíval nemanželský syn krále Přemysla Otakara II. Mikuláš titul „pán Opavy“, aniž by byla známa jakákoli písemnost, která by jeho postavení přesněji definovala a zároveň vymezovala kompetence. Mikulášova držba Opavska se nejvíce podobala dávným přemyslovským údělům, kdy nebýval jejich zisk písemně fixován. Ničím samozřejmě nebyla zpochybněna vrchní moc českého krále a moravského markraběte nad tímto územím. To bylo praktické, protože suverénovi zde zůstávala možnost v případě nutnosti razantně zasáhnout. V té době byli sice Mikuláš a jeho sestry papežem Alexandrem IV. legitimováni, byla jim však upřena možnost dynastického nástupnictví na českém trůnu.

Nelze ani vyloučit, že Přemysl Otakar II. již při výběru výnosné provincie pomýšlel na celoživotní zajištění oblíbeného potomka a že se jednoho dne snad mělo Opavsko proměnit ve skutečné léno českého království i z právního hlediska.

Vévoda v zajetí

Na konci srpna roku 1278 doprovázel Mikuláš, v té době již zdatný mladý rytíř, svého otce na osudové pole u Suchých Krut. V bitvě byl zajat a odveden do Uher. V zajetí strávil téměř tři roky, v potupném postavení ale neměl zůstat navěky. Někdy v průběhu letních měsíců 1281 se mu podařilo obstarat výkupné a již 6. září byl v Nise, kde se přičinil o ukončení nepřátelství vratislavského biskupa Tomáše a bratří z Linavy, kteří napadali biskupské statky z hradu Edelsteinu. Z Uher se tedy musel vrátit někdy v červenci nebo srpnu, ne-li ještě o něco dříve, a zamířil ke dvoru svého příbuzného Jindřicha IV. Vratislavského. Zde se již označoval jako dux Opauie, tedy opavský vévoda. Nelze zcela vyloučit, že k jeho návratu napomohl také římský král Rudolf Habsburský. Odpověď na otázku proč není ani tak složitá: se znepokojením totiž sledoval sílící vliv ambiciózního Záviše z Falkenštejna. 

Podle sedleckých úmluv ze 17. října 1278 mezi králem Rudolfem a braniborským markrabětem Otou V. Dlouhým měla ovdovělá královna Kunhuta obdržet jako věno roční příjem 3 000 hřiven stříbra z Opavska, vlastně veškeré zeměpanské příjmy z toho regionu. Tak se stala svým způsobem opavskou paní, a když uprchla z dosahu braniborského markraběte, který ji i se synem Václavem internoval na Bezdězu, zamířila právě na Opavsko, kde vydala 31. srpna 1279 svoji první listinu. Označovala se nyní jako „Z Boží milosti česká královna a paní opavské země“.

Útočištěm se jí zde stal od Opavy nepříliš vzdálený zeměpanský hrad v Hradci (nad Moravicí). Kunhuta se chovala jako skutečná paní Opavska, vydávala listiny pro města i další subjekty a vzápětí ji obklopili příslušníci moravské elity. Zanedlouho však začal svým šarmem okouzlovat žádoucí královskou vdovu Záviš z Falkenštejna.

Prohnaný milenec

Záviš byl příslušníkem krumlovské větve Vítkovců, který způsobil množství potíží Kunhutinu královskému manželovi v letech 1276–1278, kdy se dal s dalšími příbuznými fakticky do služeb římského krále a českého Přemyslovce tak vlastně zradil. Již 11. února 1281 se o něm hovořilo jako o purkrabím na Hradci. Do královniny blízkosti se vetřel – zatím nebylo nalezeno výstižnější a přitom mírnější označení jeho přístupu – zřejmě již v předchozích měsících, tedy někdy ve druhé půli roku 1280.

Vzrůstající Závišův vliv mohli s nevolí sledovat mnozí moravští urozenci. Obzvláště ti, kteří se nezpronevěřili zemřelému králi, si při představě nepokojného Vítkovce ve veledůležitém postavení zřejmě potrhávali jílci svých mečů. Láska jakožto mocná čarodějka zde opět vykonala své velké dílo. Záviš se stal Kunhutiným milencem. 

Na návratu levobočného Přemyslovce na Opavsko tak mohl mít skutečně výrazný podíl Rudolf Habsburský. Dobře totiž věděl, jak Záviš zkomplikoval život jeho soupeři, králi Přemyslovi. Zřejmě ještě před odjezdem z Vídně do Porýní Rudolf obrazně uvolnil Mikulášova pouta a umožnil jeho návrat, snad s představou, že Mikuláš Závišův vliv důkladně oklestí, či alespoň s nadějí, že dva kohouti na jednom hnojišti jsou v tomto směru lepší než jeden. Zdá se, že Rudolfova kalkulace vyšla lépe, než sám předpokládal.

Když Mikuláš vydával 19. září 1281 listinu, jíž obdaroval patronátním právem kostela v Krnově řád německých rytířů, a další před koncem roku, byl již obklopen Benešovici v čele s Vokem z Kravař, byl u něj i Blud z Jičína, bratři z Linavy, několik Fulštejnů, i fojtové z Opavy, Krnova a Hlubčic s městskými konšely. Tou druhou písemností obdaroval v Hlubčicích krnovské měšťany 24 lány lesa u Opavice za to, že jej neprodleně po návratu na Opavsko uznali za pravého pána země, zachovali se věrně a prokazovali mu nejen pocty, ale vykonali také značné služby.

Návrat pána Opavy

Nabízí se samozřejmě otázka, jak na Mikulášův návrat zareagovala královna vdova Kunhuta a její milenec Záviš. Z pasti, již připravily prameny snad nechtěně tím, že umlkly, se pokusili starší autoři uniknout náznaky, že Kunhuta podporovaná Vítkovcem svedla s Mikulášem nepříliš úspěšný boj o Opavsko. Z něj jí zbyl nakonec snad jen Hradec, kde pak v ústraní žila společně se Závišem v jakési láskyplné idylce, jejímž plodem se stal synek Jan. Měla trvat až do prvních měsíců po návratu staršího syna, dědice českého trůnu, z Braniborska na konci května 1283.

Dokončení: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (2)

Jestliže se ovšem podařilo Mikulášovi fakticky obsadit či převést na svoji stranu tři nejdůležitější města údělu, totiž Krnov, Hlubčice a hlavně Opavu, pak lze jen stěží pochybovat, že by ponechal Kunhutu a Záviše v Hradci, navíc zcela odříznutém od zázemí, jímž bylo tomuto hradu právě město Opava. Záviš s Kunhutou se vlivem Mikulášova soustředěného tlaku v roce 1281 skutečně nejspíše stáhli, ovšem nikoli na Hradec, nýbrž na některý ze Závišových hradů či hradů jeho příbuzných. Je však téměř jisté, že do období krátce po návratu Mikuláše Opavského na Opavsko lze položit počátek jeho smrtelného nepřátelství se Závišem z Falkenštejna...