Válka o přístavy: Boj o hegemonii ve Středomoří vyhráli Osmané
Na konci 15. století na sebe na mořích i na pevnině Balkánského poloostrova narazila dvě impéria s ambicemi expandovat. V pořadí již druhá válečná konfrontace Benátské republiky a Osmanské říše trvala čtyři roky a skončila osmanským vítězstvím, které na tři století předurčilo vývoj ve východním Středomoří
Mezi Benátskou republikou svatého Marka, největším hegemonem ve východním Středomoří, a Osmanskou říší, rozpínající se na anatolském a balkánském poloostrově, vládl po většinu 15. století mír. Oběma stranám totiž vyhovovala vzájemná obchodní spolupráce, která umožňovala čilou výměnu zboží mezi břehy Středozemního moře. Limity tohoto soužití však postupně vypluly na povrch, až nakonec v rozmezí let 1499–1503 vygradovaly do ozbrojeného střetnutí, označovaného jako druhá osmansko-benátská válka.
Klíč k obchodnímu úspěchu ve východním Středomoří na Blízkém východě představovalo držení základen v Jónském, Adriatickém a Egejském moři. Tato skutečnost nebyla žádným tajemstvím a výbojný turecký sultán Bájezíd II. ( 1481–1512) si jí byl dobře vědom. Začal proto benátské pevnosti, zejména pak obchodní přístavy na západním pobřeží Peloponéského poloostrova, považovat za sféru vlastního vlivu. Primární příčinou sváru mezi křesťany a muslimy tedy nebyla vzájemná náboženská odlišnost, nýbrž turecká touha oslabit námořní moc Benátek ve východním Středomoří.
Podceňovaní nováčci
Zatímco ctižádostivý osmanský sultán osnoval rozsáhlé útočné plány, benátská dóžecí rada, jež město zastupovala, hleděla na bobtnající konflikt bez větších obav. Byla si totiž jista silou vlastní válečné flotily, a navíc se spoléhala na případné posily od křesťanských spojenců. Představitelé městského státu sdíleli předpoklad, že půjde o krátkou válku, po níž benátský vliv ve východním Středomoří ještě vzroste. Přestože od památného dobytí Konstantinopole Osmany uběhlo ani ne půlstoletí a Benátčané už s muslimskými bojovníky v rámci prvního vzájemného střetnutí v letech 1463–1479 udělali určitou zkušenost, jejich pohrdání osmanským loďstvem lze pochopit.
Zdálo se totiž neuvěřitelné, že by pouhé dvě generace stačily potomkům tureckých kočovných kmenů na vybudování flotily námořních lodí schopné učinit z Osmanské říše významného hráče ve středomořském prostoru. Důvodů, proč turecké loďstvo dosáhlo tak rychlého vzestupu, lze najít více – jako zásadní se projevila jejich ochota ke spolupráci s dalšími etniky ve Středomoří, neboť takoví Řekové či Arméni toho o plavbě a navigaci hodně věděli. Taktéž se jim vyplatila učenlivost, když osmanští lodní stavitelé bez rozpaků kopírovali křesťanské modely – inspirovali se především u benátských a francouzských vzorů. Navíc dobové mapy prozrazují, že se Turci překvapivě obstojně orientovali v prostoru středomořského válčiště.
Střet neporažených flotil
Válečné akce zahájilo jako první turecké loďstvo, které v červnu 1499 vyplulo z cařihradského a gallipolského přístavu. Na širé moře se tehdy vydalo okolo dvou set lodí, z toho na 80 galér a téměř 30 galeon. Osmanská flotila se pyšnila i dvěma válečnými „velikány“ o výtlaku 1 800 tun, kteří by v té době v evropském prostoru nejspíš nenašli co do velikosti sobě rovná plavidla. Lodi flotily poháněla především dlouhá vesla, u nichž se střídalo téměř patnáct stovek veslařů, přičemž na rozdíl od benátských galér obsluhovaných otroky se na palubách tureckých veslic plavili výhradně svobodní muži. Sultán se každopádně nechtěl spoléhat jen na námořní síly, pod jeho osobním velením proto po souši směrem na Peloponéský poloostrov postupovala mohutná turecká armáda v počtu asi 70 000 mužů.
Benátčané se tureckého loďstva nezalekli a přichystali k útoku flotilu o síle asi 125 válečných plavidel. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že osmanští útočníci měli značnou přesilu, ale lodě křesťanů byly robustnější, a tím pádem se na ně vešla početnější posádka. Tento systém dokonce představoval výhodu například během palby z luků, kuší a arkebuz na přibližující se nepřátele.
Zatímco muslimské flotile velel zkušený admirál Kemal Reis (1451–1510), ta křesťanská se musela spokojit s méně schopným vůdcem Antoniem Grimanim (1434–1523). Příslušník bohaté benátské rodiny byl sice obratným diplomatem, ale zkušenostmi s námořní plavbou a velením válečnému loďstvu se pochlubit nemohl. Jeho nedostačující schopnosti dokázal částečně vykompenzovat druhý z velitelů Andrea Loredan (1455–1499). Oba muži se sice špatně snášeli a odmítali respektovat jeden druhého, nicméně Loredanovy válečné lodě posílily Grimaniho sestavu, takže počet bojeschopných plavidel se na benátské straně před očekávaným střetem vyšplhal na sto padesát.
Plameny na hladině
Sultánovo pozemní vojsko z velké části ovládlo Peloponéský poloostrov, jenž se tehdy nazýval Morea. Nedokázalo však dobýt klíčové pevnosti na západním pobřeží, které díky neutuchající podpoře ze strany benátského námořnictva suchozemské obléhání úspěšně přestály. Osmané se rozhodli vyřešit patovou situaci rozšířením blokády i na vodní cesty, ale k tomu potřebovali Benátčany porazit v námořní bitvě. Nepřátelské flotily se v Jónském moři poprvé přiblížily na dohled v srpnu 1499. Velitelé obou stran si uvědomovali sílu protivníka a netroufali si riskovat. Následovalo tedy několik dnů opatrného manévrování, kdy obě strany vyčkávaly na vhodnou chvíli k útoku. Vzhledem ke vzrůstající naději benátské strany, že jim na pomoc přispěchá francouzské loďstvo nebo posily vypravené papežem, to nakonec byli Osmané, kteří se rozhodli dále neotálet a během několika dní Benátčany zaskočili hned čtyřmi separátními útoky.
První, a zároveň největší ze střetů, označovaných souhrnně jako bitva u mysu Zonchio, proběhl 12. srpna. Konflikt, v jehož rámci obě strany poprvé v historii použily kanony na palubách lodí, se doslova a do písmene rozhořel naplno, když se jedna z tureckých galeon v průběhu zápolení vznítila. Dvě křesťanské galeasy následně ve snaze o zteč osmanské paluby manévrovaly tak blízko, že oheň přes plachtoví přeskočil i na ně. Velká benátská plavidla, již značně poničena řadou zásahů, postupně vzplanula a spolu s tureckou lodí klesla ke dnu. Přestože se část tonoucích námořníků podařilo posádkám dalších lodí vylovit, pohled na ztrátu dvou mohutných plavidel značně podlomil počáteční bojové nadšení křesťanských válečníků.
Osmané naopak hbitě využívali své početní převahy a na lodě protivníků útočili hned z několika stran. Jejich strategie, ne nepodobná taktice vlčí smečky, se v konečném důsledku ukázala být vítěznou.
Rány benátskému sebevědomí
Po první benátské porážce následovaly ve dnech 20., 22. a 25. srpna ještě další tři námořní střety, všechny s nepříznivým výsledkem pro křesťanskou stranu. Nešlo o drtivé prohry, takže loďstvo si dokázalo udržet svou bojeschopnost a s posílením o francouzskou flotilu bylo Osmanům stále nebezpečným soupeřem. Přesto se obezřetný velitel Grimani rozhodl s námořnictvem stáhnout, za což ho po návratu do Benátek čekal pobyt v žaláři.
Turecká strana využila ústupu oslabeného protivníka k pokusu ovládnout významnou pevnost a obchodní základnu Lepanto. Přístav s pevností se vzdal už 28. srpna, když obránci dostali po krátkém obléhání nabídku na ušetření jejich životů. Benátky tak utržily další ránu, neboť ztratily kontrolu nad klíčovým opěrným bodem.
Srpnovými střety hlavní válečné akce roku 1499 skončily, přesto nelze tvrdit, že by v oblasti zavládl úplný klid – Turci i nadále podnikali bleskové útoky na osady pod benátskou kuratelou, čímž ekonomiku dóžecí republiky dále oslabovali. Sice své nájezdy soustřeďovali primárně na dalmatské pobřeží, ale některé jízdní oddíly pronikly až do okolí samotných Benátek. Na zimu se pak většina pozemního vojska stáhla do bezpečí vzdáleného tábora u někdejšího hlavního města osmanské říše Edirne, zatímco loďstvo se rozhodlo přečkat nehostinné měsíce v nedalekém Korintském zálivu.
Bez pomoci souvěrců
Benátčané se Lepanta nehodlali vzdát tak snadno a jeho znovudobytí se následujícího roku stalo prvořadým válečným cílem. Optimistické předpoklady, že po vítězné odvetě budou Osmané ochotní uzavřít mír výhodný pro Benátky, však brzy vzaly za své. Turecké Portě totiž po nedávných úspěších nechyběla sebejistota, a tak její představitelé rozhodně neměli v úmyslu Benátkám dobytá území či získané bohatství vracet – naopak v domovských přístavech zahájili rozsáhlou výstavbu nových válečných plavidel. Republika sv. Marka se na další konfrontaci taktéž připravovala velmi intenzivně. Znásobila svou diplomatickou aktivitu, na kterou městská rada uvolnila většinu zlatého pokladu.
Největší část z celkové sumy, činící více než sto tisíc dukátů, tehdy putovala do Uherského království, které vedlo s Osmanskou říší dlouhodobé územní spory. Tato skutečnost z Uher v benátských očích činila velmi slibného koaličního partnera, ale navzdory darům se uherský král Vladislav Jagellonský ( 1490 až 1516) držel spíše zpátky. Dobře si totiž uvědomoval, že v případě války s tureckou říší by jeho křehké soustátí muselo čelit útokům divokých tatarských nájezdníků. Důvěra v pomoc ze strany spojenců se Benátkám příliš nevyplatila – křesťanští monarchové se až na výjimky zmohli především na symbolickou podporu a některé městské státy jako Milán, Florencie či Neapol dokonce otevřeně podpořily válečné úsilí Vysoké Porty.
I ve druhém roce války velel osmanské pozemní armádě sultán Bájezíd II. osobně. Turecké jednotky od severu opět napochodovaly na Peloponéský poloostrov, na jehož západním pobřeží oblehly významnou pevnost Modon. S významným přispěním loďstva získali Osmané v srpnu 1500 přístav pod kontrolu, čímž se Benátky ocitly bez své nejsilnější základny v Jónském moři. Turci začali sklízet plody svého dosavadního snažení, když obsadili další benátské pevnosti včetně měst Koroni a Navarino, důležitých přístavů v jihozápadním cípu poloostrova. Republika sv. Marka tak byla z celého regionu prakticky vytlačena.
Vleklá jednání
Rok 1501 se nesl v poklidnějším duchu a obešel se bez významnějších válečných operací. Turecká flotila zůstala zakotvená u Bosporu a sultán, spokojený s dosaženými úspěchy, nehodlal více riskovat. Koneckonců již získal prakticky vše, co zamýšlel, a jeho pozornost se přesunula k jiným záležitostem – například k potenciální hrozbě války s Uherským královstvím. Ve vzduchu ovšem stále visela možnost spojené křesťanské invaze na území dnešního Řecka. I když lodě krále Ludvíka XII. ( 1498–1515) připluly až k Neapoli, k žádné kolektivní akci francouzské, španělské či portugalské flotily nakonec nedošlo. Napjatá situace sultána nicméně nutila vydržovat značné vojenské síly k případnému použití. Bojové akce se toho roku omezily především na turecké drancování Dalmácie a nájezdy až do okolí řeky Pád.
Obě strany začaly pociťovat únavu z válčení, proto přišlo vhod zahájení mírových rozhovorů, které pokračovaly po dobu následujících dvou let. Vzhledem k neochotě Osmanů vydat Benátčanům zpět kteroukoliv z dříve získaných pozic však dialog opakovaně krachoval. I když se loďstva obou znepřátelených stran opět přesunula do Jónského moře, po většinu času se vyhýbala přímé konfrontaci. Až v srpnu 1502 zaznamenala benátská flotila, složená z celkem osmdesáti válečných lodí, úspěch v podobě ovládnutí ostrova Santa Maura (dnešní Lefkada) se stejnojmennou pevností. Rozlícený sultán chtěl nejprve přerušit veškerá probíhající mírová jednání, obměkčit se nechal až po přímluvě jednoho z velkovezírů. Diplomatický dialog pokračoval a Benátky tak mohly do Istanbulu vyslat svého zástupce Zaccariu de' Freschi (1456–1510). Sultán se mezitím snažil upevnit svou pozici skrz započatou diplomatickou ofenzivu, v jejímž rámci uzavřel předběžná mírová ujednání s uherským a polským králem. Pokoušel se tak oslabit alespoň některé z hrozeb, jimž by Osmanská říše v budoucnu mohla čelit.
Ztráta měst i moří
Po dvou letech intenzivních diplomatických styků, kdy osmanští i benátští vyslanci křižovali Balkánským poloostrovem a východním Středomořím, se zdálo, že je mírová dohoda na dohled. Benátčané se začali smiřovat s nepříjemnou realitou, ve které Osmanům přiznali územní zisky v oblasti Peloponésu i okolních řeckých ostrovů, a zároveň jim museli vrátit dobytou pevnost Santa Maura spolu s ostrovem Kefalonia. Pouze za splnění těchto podmínek totiž byl sultán ochotný uvažovat o propuštění křesťanských zajatců a opětovném navázání zpřetrhaných obchodních vazeb. Turecká strana předložila v prosinci 1502 návrh mírového plánu o 31 bodech, které se v benátském táboře staly předmětem usilovné diskuse.
Křesťanské straně se tehdy velmi osvědčil vyslanec Andrea Gritti (1455–1538), v jehož osobnosti se snoubil diplomatický takt s odhodláním a výbornou znalostí tureckého jazyka i místních poměrů. Benátčan předtím řadu let v říši půlměsíce pobýval, navíc se při mírových jednáních mohl opřít o jednoho ze tří zdejších velkovezírů, který mu vyjádřil podporu. Trvalo dobrého půl roku, než byla dohoda definitivně uzavřena a v srpnu 1503 podepsána. Jejím základem sice zůstal původní sultánův návrh, ale Benátkám se přece jen podařilo vymoci si od Turků drobné ústupky. Verdikt v každém případě určil nového „pána“ Egejského a Jónského moře. Osmanská říše tehdy získala kontrolu nad významnými základnami včetně Lepanta, Modonu, Koroni nebo Drače na albánském pobřeží, benátská námořní velmoc naopak jejich ztrátou inkasovala těžký úder, ze kterého se již nikdy plně nezotavila.
TIP: Uhry ve stínu půlměsíce: Jak se dařilo království pod správou Turků?
Představitelé republiky s nelibostí pozorovali, jak se jejich postavení ve východní části Středomoří trvale oslabuje a těžiště obchodu se přesouvá pod osmanskou kuratelu. Tento vývoj nicméně neměla na svědomí jen benátsko-turecká konfrontace, nepřímým viníkem byly i tehdy probíhající zámořské objevy. V jejich důsledku došlo k navázání nových obchodních tras směřujících k Orientu, kvůli kterým význam Benátek jako zásadního zprostředkovatele obchodu s Blízkým východem upadal.
