Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (4)

Ministerský předseda se často setkával i s dalšími osobnostmi, mimo jiné s generálem Čankajškem, Charlesem de Gaullem nebo Josipem Brozem Titem. Povzbuzující projevy pronášel též při osobních inspekcích spojeneckých jednotek v Británii. Před vyloděním v Normandii se pravidelně setkával s vojáky a po skončení první fáze operace se opakovaně objevil i na frontě. 

Výběr spolupracovníků

Svým podřízeným poskytoval premiér plnou podporu, ale v případě neúspěchu v sobě musel nalézt dostatek rozhodnosti k jejich nahrazení. Takto musel lord Halifax odejít z funkce ministra zahraničí na velvyslanectví ve Washingtonu, přičemž na jeho místo nastoupil Anthony Eden. V zájmu vedení války také opakovaně vyměnil vysoké důstojníky v severní Africe – pro nedostatek elánu a energie odvolal generály Wavella i Auchinlecka a velení svěřil do rukou generálporučíka Montgomeryho, který mu imponoval svou bojechtivostí.

Churchill povzbuzoval velvyslance v Jugoslávii Ronalda Campbella, který se v Bělehradě snažil vrazit klín mezi proněmeckého regenta a protiněmecké ministry. Pobízel jej: „Neustále dotírejte, sekýrujte a kousejte. Požadujte audience. Nesmiřujte se s odmítavými odpověďmi.“ Do čela ministerstva letecké výroby prosadil kanadského podnikatele lorda Beaverbrooka, mnohými považovaného za oportunistu.

Ten se však zasadil o výrazné zvýšení produkce letadel a podle Churchilla sehrál rozhodující roli při záchraně Velké Británie. Výrobu celkově řídil šéf Statistického odboru a premiérův oblíbenec Frederick Lindemann. Ve výčtu dalších osob by šlo pokračovat ještě dlouho. Ministerský předseda si zkrátka na výběru schopných podřízených zakládal a vyžadoval od nich stejné nasazení a zaujetí pro věc, jaké denně prokazoval sám. 

Kontroverzní osobnost 

Válka jej postavila také před řadu těžkých rozhodnutí, která jej donutila chovat se až bezohledně. Šlo například o internaci desetitisíců „nepřátelských cizinců“ narozených v Německu. Ačkoli si uvědomoval, že mnozí z nich pociťovali vůči nacistům nenávist, drastický krok navržený válečným kabinetem odsouhlasil. Dalším příkladem je nařízení z července 1940 o potopení francouzských lodí v severoafrickém přístavu Oran. Britové nemohli dovolit, aby plavidla případně padla do rukou Němců, a když jejich nedávní francouzští spojenci odmítli ultimátum, zahájili palbu.

Winston Churchill si zároveň pamatoval utrpení v zákopech první světové války a varoval před „ztrátou dalšího pokolení“. Lehce pokrytecky ale působí jeho kritika bezohledného bombardování německých měst. Za ničivý nálet na Drážďany nese odpovědnost jeho zástupce Clement Atlee (Churchiil byl tehdy na cestě na Jaltu), ale ve svých vzpomínkách na válku přechází citlivé téma bombardování civilistů jen několika větami.

Dodnes budí silné emoce také nejasnosti ohledně premiérovy role v bengálském hladomoru z roku 1943. Churchill, stejně jako většina jeho současníků, trpěl rasovými předsudky a nepovažoval Indy za rovnocenné. Podle některých autorů schválně neřešil alarmující potravinovou situaci na subkontinentu, aby oslabil hnutí za nezávislost země. Počet obětí se nikdy nepodařilo přesně vyčíslit, ale odhady se pohybují v řádu několika milionů. 

Zachránce svobody

Podpora demokratických hodnot v Británii i v poválečné Evropě se stala s blížícím se koncem války Churchillovým úkolem a posláním. O síle západních demokracií si nedělal žádné iluze, ale přesto prosazoval právo širokých mas na podíl na správě země. Když v srpnu 1941 podepisoval Atlantickou chartu, deklaroval konečný cíl svého válečného vůdcovství. Stala se jím důvěra v demokratické státní zřízení, nutnost jeho zachování a naděje v jeho návrat do zemí, kde bylo nahrazeno totalitarismem.

TIP: S dudami vstříc kulometům: Dudáci britské armády ve Velké válce

Alespoň v části světa se mu povedlo tento cíl naplnit. Důkaz o Churchillově víře v demokracii přinesly prohrané volby v červenci 1945, po nichž přijal rozhodnutí voličů, nestěžoval si na nevděk a v rámci opozice vedl svou stranu až k opětovnému vítězství ve volbách v roce 1951. Churchillova dcera Mary ke konci jeho života napsala: „Vděčím Ti za totéž, zač Ti vděčí všichni Angličané. Totiž za samu svobodu.“