Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (2)

Jako první lord admirality Churchill neustále hýřil nápady a požadoval ofenzivní vedení boje. Prosazoval, aby britské válečné lodě narušily norské výsostné vody a zabránily dopravě železné rudy ze švédské Kiruny do Narviku a dále podél pobřeží. Chamberlain toto znásilnění mezinárodního práva neschválil a akce byla odložena. Němci takovými skrupulemi netrpěli, do Skandinávie vpadli a britské námořnictvo tomu nedokázalo zabránit. Vypukla vládní krize, Chamberlain podal demisi a král Jiří VI. pověřil Churchilla sestavením vlády. Ve svých 65 letech dostal vytouženou příležitost vést národ a impérium v boji proti mocnému nepříteli.

Předchozí část: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (1)

Zkušený organizátor 

Jakmile se stal ministerským předsedou, provedl reorganizaci kabinetu a ustavil funkci ministra obrany, jež byla v Británii do té doby něčím neznámým. V čele sekretariátu nového ministerstva stanul generálmajor Hastings Ismay, který sloužil jako přímé spojení mezi premiérem a náčelníky štábů – nejvyššími představiteli armády, námořnictva a letectva. To Churchillovi umožňovalo předkládat návrhy operací přímo těm, kdo je museli přijmout, upravit, anebo odmítnout. Důvěrné vztahy a téměř každodenní setkávání se spolupracovníky představovaly základní stavební kámen dobře zorganizovaného a účinného vedení.

Churchill se snažil vystupovat jako demokratický vůdce a v případě, že se náčelníci štábů postavili silně proti nějaké jeho iniciativě, byl schopen ustoupit. Zároveň se ale objevila i řada případů, kdy prosadil svou vůli navzdory odporu spolupracovníků. V průběhu války byl ministerský předseda zvyklý pracovat ve dne v noci. Každé ráno, než vstal z postele (často až v době oběda), se probíral zamčenými skříňkami ministerského předsedy obsahujícími veškeré dokumenty týkající se válečného úsilí. Odpoledne opět přibližně hodinu spal, aby se mohl večer znovu pustit do práce.

Jeho každodenní život se sice musel přizpůsobit požadavkům války, ale současně trval na dodržování pravidla, že když šel spát pozdě v noci, nesměl být ráno buzen kvůli žádné zprávě s výjimkou invaze do Británie. Navzdory tomu, že hněv považoval za plýtvání energií, zaznamenala Clementine v létě 1940 zhoršení jeho povahových rysů. V důsledku nervového vypětí často podléhal rozhořčení a nedůtklivosti. Nejčastějšími oběťmi jeho podrážděnosti se stávaly osobní sekretářky. Dokázal ale najít i slova útěchy a laskavosti. Jedna z asistentek, Marian Holmesová, uvedla, že po každém výbuchu vzteku říkával: „Toho si nevšímejte, za to nemůžete vy, ale válka.“ 

Určitě je porazíme 

Australský premiér Robert Menzies o Churchillovi napsal, že v nitru nezná porážku. Populární Winston smetl ze stolu plán ministerstva zahraničí na evakuaci členů královské rodiny a vlády do některé zámořské části impéria. Když byl dotázán na odeslání obrazů z londýnské Národní galerie do Kanady, odpověděl: „Ne, zakopejte je v kanalizaci a ve sklepech. Žádný nesmí pryč. Určitě je porazíme.“

Možná nejrazantněji se v této otázce projevil, když striktně odmítl snahy ministra zahraničí lorda Halifaxe uzavřít prostřednictvím Itálie mír s Německem. Byl si jist, že by se Británii dostalo podmínek znamenajících jediné – podmanění a zotročení. Neměl však právo na zvrácení rozhodnutí většiny. Rozhodl se o věci jednat nejen s malým válečným kabinetem, ale s celou vládou, tedy se všemi ministry a jejich náměstky. Poté, co během debaty odmítl jakékoli potenciální mírové podmínky a vyjádřil odhodlání pokračovat v boji, došlo k jeho překvapení ke spontánnímu projevu podpory od všech zúčastněných. Na to reagoval slovy: „Má-li dlouhá historie tohoto našeho ostrova skončit, nechť skončí teprve tehdy, až každý z nás bude ležet na zemi a zalykat se vlastní krví.“ 

Konference? Hnus!

Když Churchillovi předložili nótu australského komisaře v Londýně Stanleyho Bruce, jenž v ní žádal uspořádání mezinárodní konference, která by dosáhla mírového uspořádání, ministerský předseda ji přeškrtl a napsal na okraj jediné slovo: „Ne!“ A když si Bruce stál i nadále za svým, připsal ještě: „Hnus!“

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Churchillovo odhodlání neochablo ani v temných hodinách – po potopení bitevní lodi Prince of Wales a bitevního křižníku Repulse nebo po kapitulaci Singapuru v únoru 1942. Deptaly ho zprávy o nedostatku bojového ducha vojáků v Singapuru, v Malajsku či v Barmě, zatímco každým okamžikem očekával japonský útok. Mnohé z informací zatajoval nejen před lidem, ale i před samotným parlamentem. Pochopil, že Britové byli, i díky němu, navzdory sílícímu nebezpečí odhodláni bojovat dál.

Pokračování ve čtvrtek 11. července