Válečné dilema Španělska: Od pomoci Němcům k přiblížení se Západu
Španělsko se sice v první fázi války přiklonilo k Ose a vyslalo na východní frontu jednu divizi dobrovolníků, ale oficiálně zůstalo neutrální. Po úspěších Spojenců ve vztahu k Německu postupně ochladlo.
V první fázi války se španělský diktátor Francisco Franco obával možného britského úderu z Gibraltaru, takže hlavní síly španělské armády (čítající asi 250 000 mužů) byly do roku 1941 rozmístěny na jihu země. V době kolapsu Francie v červnu 1940 využil Franco situaci a nařídil okupovat významný marocký přístav Tanger, který měl do té doby mezinárodní status. Jeho vojáci se přitom nesetkali s žádným odporem. Španělská média tehdy brojila proti bolševismu, který vykreslovala jako největší nebezpečí lidstva.
Mnoho občanů s touto propagandou souznělo a po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 povolil Franco účast dobrovolníků v boji proti Sovětskému svazu. Také Hitler nic nenamítal a mužů ochotných bojovat na opačném konci Evropy se našlo tolik, že byli schopni naplnit početní stav divize. Ta vešla do historie pod názvem Modrá divize (División Azul, pojmenována podle modrých košil vojáků) a její početní stav tvořilo 640 důstojníků, 2 612 poddůstojníků a 15 492 mužů. V červenci 1941 začal výcvik v bavorském Grafenwöhru. Prvním velitelem se stal generál Agustín Muñoz Grandes, od něhož funkci v prosinci 1942 převzal Emilio Esteban-Infantes Martín.
Dobrovolníci proti bolševismu
Modrá divize bojovala v rámci skupiny armád Sever a zapojila se do obléhání Leningradu, přičemž utrpěla těžké ztráty. Vojáci zvyklí na teplé klima se jen velmi těžko adaptovali na podmínky ruské zimy. Padlé či zraněné dobrovolníky nahrazovali další, takže celkem v rámci divize prošlo bojovým nasazením zhruba 45 000 Španělů.
Na podzim 1943 však už byl obrat ve vývoji války zřejmý, a právě tento faktor přispěl k rozhodnutí stáhnout vojáky z fronty domů. Nasazení Modré divize bylo navíc se zvyšující se intenzitou kritizováno v samotném Španělsku, mimo jiné i představiteli katolické církve. V říjnu 1943 se tak většina vojáků dočkala stažení z fronty a zůstalo jen asi 2 500 fanatiků, většinou příslušníků fašistické Falangy. Mnoho z nich následně padlo v krutých bojích na leningradské frontě. Dalších zhruba 500 dobrovolníků pak působilo v různých útvarech Waffen-SS. Celkové ztráty Modré divize dosáhly výše 5 000 padlých a 8 700 zraněných vojáků. Kromě toho se 372 Španělů dostalo do zajetí a z tohoto počtu 286 zůstalo v sovětských lágrech až do dubna 1954, kdy jim byl umožněn návrat domů.
Kromě pozemních bojů se Španělé na východní frontě také aktivně zapojili do vzdušné války. V jejich Modré letce (Escuadrilla Azul) se postupně vystřídalo pět skupin pilotů, kteří působili nejprve v rámci stíhací eskadry JG 27 a později JG 51. Po stažení Modré divize z fronty na přelomu října a listopadu 1943 už účinkovala v rámci JG 51 jen pár dní a poté ji velení rovněž odvolalo.
Celkem na východní frontě působilo 95 pilotů a zhruba 550 příslušníků pozemního personálu. Podle oficiálních záznamů sestřelili 165 sovětských strojů, přičemž 16 stíhačů získalo status leteckého esa. Vůbec nejúspěšnějším stíhačem se stal Gonzalo Hevia Álvarez de Quiñones, který dosáhl vzdušných 12 vítězství. Vlastní ztráty se pak vyšplhaly na 22 padlých, zraněných či zajatých letců.
Vztahy se Spojenci
Podpora německého válečného úsilí se projevila i v tom, že od ledna 1940 do dubna 1944 mohlo asi 25 ponorek Kriegsmarine využít přístavy Vigo, Las Palmas, Cádiz a El Ferrol. Tam jejich posádky provedly nutné opravy, načerpaly pohonné hmoty a Španělé dodali Němcům i maziva, vodu a jídlo. Důstojníci pak obdrželi navigační mapy a mohli si doplnit vybavení lékárniček. Ponorky obvykle připlouvaly v noci, aby jejich výskyt ve španělských přístavech vzbudil co nejméně pozornosti.
Na druhé straně však byl v letech 1939–1941 umožněn asi 350 000 Židů vstup do Španělska, odkud pak někteří zamířili do Portugalska a Británie. Jiní vyčkávali, jak se situace vyvine. Franco odmítal vydávat antisemitské zákony a prohlašoval, že by to bylo v rozporu s místní tradicí. Mnozí pronásledovaní Židé také našli útočiště na různých španělských konzulátech v zahraničí.
Když se potom roku 1942 dostavily první výrazné neúspěchy Němců na frontách, začali Francovi diplomaté navazovat opatrné, zprvu neformální kontakty se západními velmocemi. Od září 1942 působil ve funkci ministra zahraničí rozvážný politik hrabě Francisco Gómez-Jordana Sousa. Především díky němu dalo Španělsko jasně najevo, že nebude nijak bránit provedení operace Torch, tedy angloamerickému vylodění v Maroku a Alžírsku, k jejímuž uskutečnění došlo v listopadu 1942.
Sbližování Španělska s USA výrazně napomohl americký velvyslanec Carlton Hayes působící v Madridu od června 1942. Postupně došlo k uzavření různých obchodních dohod a po nátlaku ze strany Britů i Američanů nakonec Španělsko přestalo v roce 1944 dodávat Německu tolik cenný wolfram. A když pak došlo následujícího roku k masakrům španělských civilistů na Filipínách, přerušil Franco diplomatické styky s japonským císařstvím.
Vládcem až do smrti
Jak tedy celkově hodnotit pozici Španělska za druhé světové války? Existovaly zde vlastně dva pohledy. Na jedné straně chtěl Franco a jeho generálové aktivně působit proti bolševismu. I když se přímo do války proti Sovětskému svazu nezapojili, bojovaly na východní frontě desetitisíce Španělů v řadách Modré divize a leteckých útvarů. Na straně druhé došlo k postupnému sbližování se západními demokraciemi, které nabralo na intenzitě po neúspěších států Osy na frontách v letech 1942–1943. Franco nikdy proti Britům či Američanům otevřeně nevystoupil a především nenapadl svými vojenskými silami Gibraltar, jak po něm požadoval Hitler.
Díky tomu se nakonec udržel u moci, i když byl jeho režim vnímán negativně a po roce 1945 se na několik let ocitl v mezinárodní izolaci. Do Organizace spojených národů OSN mohla země vstoupit až deset let po válce. S nárůstem arogance politiky Sovětského svazu však nastalo sbližování s USA a probíhající studená válka napomohla Francovi udržet se u moci až do jeho smrti v listopadu 1975.
