Ve stínu totality: Kolísavá neutralita Španělska na začátku války
Během druhé světové války se Španělsko pod autoritativní vládou Francisca Franca vyhnulo přímému zapojení do konfliktu. Země se sice v první fázi války přiklonila k Ose, ale Hitler s Mussolinim nedokázali kolegu diktátora přemluvit, aby vyhlásil válku Spojencům.
Občanská válka probíhající v letech 1936–1939 přinesla Španělsku obrovské ztráty na životech, nezměrné utrpení a materiální škody. Konflikt mezi levicovými republikány a nacionalisty vedenými generálem Franciscem Francem si vyžádal přes 400 000 mrtvých a oficiálně skončil v dubnu 1939, tedy nedlouho před vypuknutím druhé světové války.
Frankisté zvítězili, protože je aktivně podporovalo Německo a Itálie. Obě totalitní mocnosti vyslaly na španělská bojiště mohutné vojenské síly a testovaly nové druhy zbraní včetně letectva. Republikánský tábor byl navíc roztříštěn na různé frakce, jež se jen těžko shodly na společném postupu. Občanskou válku doprovázela velká krutost včetně mučení a hromadných poprav zajatců i civilistů. Také po jejím ukončení probíhaly represe a postiženi byli prakticky všichni lidé, kteří se nějak angažovali ve prospěch republiky.
Kruté represe
Franco sám disponoval tituly vůdce (caudillo) a generalissima všech druhů vojsk. Měl také legislativní pravomoci, takže jeho rozhodnutí získala po projednání ve vládě a na návrh ministra příslušného rezortu váhu zákona. To caudillovi umožňovalo držet rozhodující moc ve vlastních rukou.
V únoru 1939 nechal vydat zákon o politické odpovědnosti, který fakticky znamenal konec činnosti mnoha politických stran, odborových organizací a různých sdružení. V březnu 1940 následoval zákon namířený proti komunismu a svobodným zednářům a o rok později zákon o bezpečnosti státu, na jehož základě bylo možné udílet trest smrti za velezradu a další politické „zločiny“. Opozice byla prakticky zlikvidována a ve vládě seděla řada generálů či důstojníků, takže můžeme hovořit o vojenské diktatuře. Franco vyžadoval od svých podřízených „věrnost a poslušnost“.
Pokud jde o budoucí podobu státu, často mluvil o „čištění území, na kterém bude vybudována naše stavba“. Španělský autoritativní režim ale nelze srovnávat s nacistickým Německem či Stalinovým Sovětským svazem, protože v těchto totalitních systémech panovaly nesrovnatelně horší poměry. Oficiálně bylo od roku 1940 až do Francovy smrti v listopadu 1975 provedeno ve Španělsku 165 poprav na základě soudního rozsudku. Ale tato čísla nejsou přesná a údajně jen v Barceloně skončilo do roku 1952 před popravčí četou 1 706 osob. Kromě zastřelení se k popravám v některých případech používal zvláštní nástroj zvaný garota, jímž byl sedící odsouzenec udušen, nebo mu zlomil vaz. Represe ale zdaleka nedosáhly masového vyhlazování praktikovaného nacisty a komunisty.
Nikomu nevěřit
V politice se Franco řídil heslem, že je především třeba „nikomu nevěřit a pořád se mít na pozoru“. Podle toho také jednal. Sám choval velké sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu, jimž koneckonců za pomoc během občanské války dlužilo Španělsko velké sumy peněz. Ve Francově vládě se však vyskytovali také anglofilové, mezi něž patřil například ministr zahraničí generál Juan Luis Beigbeder. Ten vykonával funkci do října 1940, ale v té době se Německo nacházelo na vrcholu moci. Pragmaticky uvažující Franco tedy Beigbedera nahradil svým švagrem Ramónem Serranem Suñerem, který Říši obdivoval a měl také dobré vztahy s Mussolinim. Takový postup byl pro španělského diktátora typický.
Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se Španělsko ke konfliktu stavělo jako neutrální země, ale v červnu následujícího roku se prohlásilo „neválčící stranou“. Franco tehdy vážně uvažoval o zapojení po boku států Osy a tisk i rozhlas rozjely tvrdou protibritskou a protifrancouzskou kampaň. A jaké byly cíle, kterých chtěl caudillo dosáhnout? Jednak připojení Francouzského Maroka ke Španělsku, dále obsazení Gibraltaru ovládaného Brity a také zisk Kamerunu.
Právě poslední požadavek se kryl s Hitlerovými plány, jelikož ten chtěl tuto bývalou vilémovskou kolonii ztracenou po první světové válce získat zpět. Němci by také rádi k vojenským účelům využívali letiště ve Španělském Maroku a na Kanárských ostrovech, ale o něčem takovém nechtěl caudillo ani slyšet. Bylo zřejmé, že se Francovy i Hitlerovy záměry v mnohém rozcházejí, a rozpory mělo vyřešit osobní setkání. Zejména führer si od toho hodně sliboval.
Setkání v Hendaye
Oba diktátoři se sešli 23. října 1940 na železniční stanici Hendaye, nedaleko španělsko-francouzských hranic, doprovázeni svými ministry zahraničí Serranem Suñerem a Joachimem von Ribbentropem. Bouřlivá diskuse trvala plných sedm hodin. Francovy požadavky se totiž Hitlerovi jevily jako vyděračské, jelikož požadoval předání Gibraltaru pod španělskou správu, dále zisk celého Maroka a části Alžírska (hlavně přístavu Oran, který patřil Španělsku téměř tři staletí), připojení Kamerunu ke španělské kolonii Guinea a k tomu dodávky německých zbraní, pohonných hmot a potravin. Španělská ekonomika se po občanské válce nacházela v kritickém stavu a zahraniční pomoc nutně potřebovala.
Okupace francouzských kolonií by však přinesla konflikt s vichistickým režimem maršála Phillipa Pétaina, a právě to si Hitler nepřál. Výsledek schůzky v Hendaye byl tedy nakonec dost hubený. Franco poněkud neurčitě slíbil vstoupit do války v den, který si sám zvolí, a Hitler na oplátku poskytl vágní záruku, že Španělsko získá „území v Africe“. Nacistického diktátora caudillův přístup velmi zklamal a o několik dní později řekl naštvaně Mussolinimu: „Raději si nechám vytrhnout tři nebo čtyři zuby, než abych s tím člověkem znovu mluvil!“
Franco si dobře uvědomoval, že občanskou válkou zdecimované Španělsko není připraveno na aktivní účast v dalším rozsáhlém konfliktu, a možná právě proto záměrně přeháněl své požadavky. Ministr Serrano poté navštívil Hitlera v jeho sídle v Obersalzbergu 19. listopadu 1940, ale ani jejich rozhovor nepřinesl hmatatelný výsledek.
Série jednání „tváří v tvář“ byla nakonec završena 12. února 1941 Francovým setkáním s Mussolinim v italském městečku Bordighera. Hitler možná doufal, že když Franca nevtáhl do války on sám, tak se to snad podaří výřečnému ducemu. Jenže italská armáda už měla v té době za sebou porážky v severní Africe i v Řecku a jednání opět vyzněla do ztracena.
