Vakcína proti pravým neštovicím: Sérum, které změnilo svět
Nemoci jsou dodnes jedním z největších strašáků civilizace. Oč strašnější muselo být setkání s neštovicemi, když léky chyběly úplně a nemocní umírali po tisících? Této skutečnosti se neohroženě postavil i lékař Francisco Balmis, když se vypravil na první humanitární misi v historii
Nejničivější chorobou, která v minulosti decimovala lidské pokolení, nebyl mor ani lepra, ale takzvané pravé neštovice. Ve snaze o jejich vymýcení se na přelomu 18. a 19. století semkl doslova celý svět a v roce 1803 zorganizoval španělský král výpravu do Ameriky s cílem hromadně očkovat tamější obyvatelstvo. Šlo pravděpodobně o vůbec první humanitární misi v dějinách.
Jen v průběhu minulého století měl virus pravých neštovic na svědomí půl miliardy životů a v historii celkem usmrtil zřejmě víc lidí než všechny války dohromady. Na rozdíl od podobně ničivých onemocnění z nich ovšem dnes již strach mít nemusíte, jsou totiž považovány za definitivně vymýcené. A to díky vakcíně, kterou v roce 1796 vynalezl britský venkovský lékař (viz box Začalo to u krav). Ta byla vůbec prvním očkováním v pravém slova smyslu a zcela bez nadsázky lze říct, že zachránila miliony životů.
Nemocná královská rodina
S odstupem staletí si lze jen obtížně představit, jaký strach asi prožívali naši předkové, když jejich blízcí hromadně umírali s kůží posypanou boláky způsobujícími tak intenzivní bolest, že znemožňovala jakýkoliv pohyb. Obdobně děsivý obraz by se naskytl při pitvě, kdy lékař spatřil, že stejně postižené často bývají i vnitřní orgány (viz box Vředy, které zabíjejí). Takový osud potkal i tříletou infantku Marii Teresu, dceru španělského krále Karla IV. – nemoci podlehla v roce 1794. Nebyla jediným členem královské dynastie, jenž se stal obětí nemoci: Bourbonský panovník již dříve přišel o bratra Gabriela a jeho manželku, portugalskou královnu Marii Annu Victorii. Dvě další Karlovy dcery sice chorobu přežily, zůstaly však do konce života ošklivě zjizveny.
Smrtící virus tehdy nepředstavoval vážnou hrozbu jen na starém kontinentě, s obdobnou intenzitou řádil i v zámořských koloniích. Byli to právě Španělé, kdo pravé neštovice zavlekl na území Jižní Ameriky, kde nemoc zdecimovala původní indiánské obyvatelstvo, nemoci tehdy podlehlo celých 90 % populace. Dnes se má za to, že příčinou této zkázy byla jedna konkrétní expedice z roku 1520 a pravděpodobně stačil pouze jediný nakažený, nejspíše otrok. Uvádí se, že před příchodem Španělů čítala aztécká populace 26 milionů lidí. Během sta let se vinou pravých neštovic snížil jejich počet na 1,6 milionu.
Velkolepý úkol
Zvlášť silná epidemie vypukla v roce 1800 na území dnešní Kolumbie. Tamější místokrál ze zoufalství požádal o pomoc španělského krále a Karel IV. v reakci na to oslovil největší odborníky u svého dvora. Tou dobou už se i na Pyrenejský poloostrov donesla zpráva o objevu očkování a sám král o dva roky dříve vydal nařízení, aby veškeré civilní obyvatelstvo vakcinaci podstoupilo. Nyní neváhal podpořit svého dvorního lékaře Franciska Javiera Balmise v zorganizování výpravy s cílem zabránit dalšímu šíření smrtícího viru v Jižní Americe. Výsledkem byl plán humanitární mise, jaká do té doby neměla v dějinách obdoby.
Francisco Balmis již dříve navštívil Mexiko, kde se zabýval studiem do té doby neznámých léčivých rostlin a jejich využití domorodou populací. Jistě mu tedy osud indiánů nebyl lhostejný, a když jej oslovil samotný král, neváhal. Spolu se svými lékařskými kolegy vymysleli rafinovaný způsob, jak přes Atlantik dopravit cennou vakcínu. Protože tou dobou ještě nebylo možné zakonzervovat ji a transportovat například v lahvičkách, potřebovali živé rezervoáry očkovacího séra, které umožní látku nejen uchovávat, ale především namnožit. Tomuto účelu podle nich mělo nejlépe posloužit dítě, jež samo nebylo očkované a ani nemoc neprodělalo. Lékař mu vpíchnul do těla virus kravských neštovic a počkal, až se na kůži vytvořil mokvající vřídek. Jakmile z něj po několika (obvykle devíti až deseti) dnech začala vytékat tekutina, odebral ji a vpíchnul dalšímu dítěti, čímž zajistil, že se vytvořila další zásoba. Zbytek odebral na skleněnou destičku, zapečetil voskem a uskladnil.
Z dnešního pohledu se tento postup jeví jako zcela nepřijatelný; v době, kdy neexistovala sterilizace ani chladicí systémy, však představoval pravděpodobně jedinou možnost, jak překonat časovou i geografickou vzdálenost. Přesto šlo o velmi kontroverzní a značně riskantní plán – třebaže dětem samotným teoreticky nehrozilo nebezpečí a neměla by u nich vypuknout ani slabá forma nemoci, bylo pochopitelné, že žádný svědomitý rodič by svého potomka neposlal na takto nejistou cestu do vzdálené Ameriky. Balmisovi proto bylo jasné, že bude potřebovat děti, které matku ani otce nemají.
Sirotci na palubě
Posledního listopadového dne roku 1803 vyplula z galicijského přístavu La Coruňa loď jménem María Pita s celkem 32 pasažéry. Vedle padesátiletého Balmise a jeho zástupce José Salvanyho se mise účastnili ještě dva pomocní lékaři, tři ošetřovatelé a dva asistenti. S nimi cestovalo 22 sirotků z coruňského útulku, za jejichž blaho a bezpečí zodpovídala mladá správkyně sirotčince Isabel Zendal Gomézová. Po celou dobu plavby to byla jediná žena na palubě. Jejím úkolem bylo mimo jiné dohlížet na to, aby se chlapci neškrábali a nepřerušili tak důležitý proces odehrávající se jim pod kůží v infikovaném místě. Cesta přes oceán trvala tři měsíce a zahrnovala i zastávku na španělských Kanárských ostrovech. V únoru 1804 pak María Pita zakotvila v přístavu Puerto Rico na stejnojmenném ostrově.
Balmis se okamžitě vrhl do práce. Na každém místě, kde se jeho výprava zastavila při postupu dále do vnitrozemí, zakládal očkovací centra. Jednání se zdejšími obyvateli však nebylo vždy jednoduché, k neznámé metodě se stavěli dosti rezervovaně. Třebaže v některých místech již byla vakcinace dříve aplikována díky dánským kolonizátorům nedalekých Panenských ostrovů, většina kontinentu zůstávala vůči viru nadále bezbranná.
Úkolem misionářů proto bylo mimo jiné naučit místní (obvykle kněží), jak mechanismus očkování funguje. Trpělivě a donekonečna vysvětlovali, jakým způsobem uchovávat a rozmnožovat sérum kravských neštovic a nabádali k tomu, aby se o provedených očkováních vedla řádná dokumentace. Balmis a jeho tým se během měsíce postupně propracovali na území dnešní Venezuely, kde se rozdělili na dvě skupiny.
Guvernér jde příkladem
Balmis měl od Karla IV. pověření zamířit ještě na Filipíny, tehdejší španělskou pacifickou kolonii. Salvany tedy zůstal v Novém Španělsku a zamířil plnit své poslání do Peruánského místokrálovství (zahrnovalo dnešní Venezuelu, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Chile a Bolívii). Zato Balmis v únoru 1805 zanechal v Mexiku skupinu původních 22 sirotků z La Coruňy a se zhruba stejným množstvím mexických chlapců, tentokrát ve věku pouhých 4–6 let, se vypravil na dva měsíce dlouhou cestu. Doprovázela jej i Isabel Gomézová. Do Manily připluli v dubnu téhož roku, a protože zdejší arcibiskup očkování nedůvěřoval, musel se do akce zapojit sám filipínský guvernér Rafael Aguilar, když demonstrativně nechal naočkovat pět svých dětí. To přispělo k tomu, že Balmisova expedice na Filipínách postupně naočkovala na 20 000 obyvatel.
I zde se nakonec setkala s vřelým přijetím, o čemž se návštěvníci filipínské metropole mohou přesvědčit dodnes – v roce 1824 na zdejším Římském náměstí vztyčili sochu Karla IV. Španělského jako vyjádření díků za rozhodnutí, kterým zachránil tisíce životů. V Manile v současnosti sídlí i Výzkumný ústav tropické medicíny, na jehož fasádě od roku 2004 visí pamětní deska připomínající Balmise, Karla IV. a také 25 mexických sirotků. Samotný Balmis však na tom měl spíše okrajový podíl, neboť jeho práci komplikovala bolest v břiše, jejž ho upoutala na lůžko.
Úspěch a smrt
Ani José Salvany si v rámci jihoamerické expedice nedokázal zachovat zdraví. Náročné podmínky a neustálé cestování si vybraly svou daň – lékař při plavbě po kolumbijské řece Magdalena onemocněl a na jednom oku oslepl, posléze jej zachvátila tuberkulóza, jíž nakonec podlehl. Zmírnit zdravotní útrapy mu však pomáhalo vědomí toho, že jeho práce má reálný význam.
TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?
Jen v Peru během svého působení provedl Salvanyho tým na 197 000 očkování a takřka v každé cílové destinaci jeho skupinu přijímali s otevřenou náručí. Salvany zemřel sedm let po vyplutí ze Španělska v bolivijské Cochabambě, a na rozdíl od Balmise tedy už nikdy osobně nezažil vděčnost španělského panovníka.
To Balmis se v září 1807 dočkal slavného návratu do své vlasti poté, co misi v jihovýchodní Asii završil úspěšným působením v Macau, Kantonu a Číně. Karel IV. ocenil nejen jeho, ale rovněž všech 22 osiřelých chlapců, jimž zajistil vzdělání na státní náklady.
Začalo to u krav
Výzvu pustit se do boje se zákeřnou chorobou si v minulosti vytyčilo mnoho lékařů, a to pravděpodobně již v 7. století, odkud pochází první dochovaný popis charakteristických symptomů. Předchůdcům dnešních vědců neušlo, že pokud člověk chorobu přežije, zůstává již do smrti imunní. Již v 10. století se v Číně experimentovalo s vdechováním sušených neštovičných strupů, což lze označit za jistou primitivní formu očkování.
Tzv. variolizace (termín je odvozený od latinského názvu choroby, tedy variola) se s větší či menší mírou úspěšnosti posupně rozšiřovala po světě, nikdy však nedokázala nad pravými neštovicemi zcela zvítězit. I ten, kdo variolizaci absolvoval, totiž mohl onemocnět a šířit virus dál. Úspěšný byl nakonec až britský vesnický felčar Edward Jenner, který si na sklonku 18. století povšiml zajímavé souvislosti. Farmáři přicházející do styku s dobytkem často onemocněli kravskými neštovicemi, ty ovšem vzhledem k mírnější formě obvykle přežili. Následně však již nemuseli mít obavy z toho, že by v budoucnu podlehli pravé variole.
V květnu 1796 Jenner učinil odvážný pokus, dnes považovaný za první očkování v historii. Osmiletému Jamesi Phillipsovi vpravil do těla nejprve hnis z kravského vřídku a počkal, až u chlapce vypuknou kravské neštovice. Jakmile se uzdravil, infikoval jej dávkou pravých neštovic. Jak předpokládal, tentokrát hoch zůstal zdravý. Jenner tak otevřel cestu k jejich úplnému vymýcení, ale především položil základy celého principu očkování. Metodu nazval vakcinace podle latinského pojmenování pro krávu (vacca).
Vředy, které zabíjejí
První příznaky pravých neštovic připomínají průběh klasické chřipky – nemocný trpí horečkou, bolestí svalů a malátností. Toto stadium trvá zhruba tři dny, následně se nejprve na obličeji a rukou a posléze i na zbývajících částech těla začne objevovat vyrážka. Nejprve má podobu pouhých skvrn na kůži, postupně se ale mění na malé puchýřky, které začínají mokvat, praskají a vytéká z nich silně infekční sekret.
Extrémnější forma choroby je charakteristická krvácením do podkoží, kdy pacient umírá ještě před vytvořením puchýřků v důsledku ztráty krve. Úmrtnost je v tomto případě takřka stoprocentní, v případě mírnějších forem se hovoří zhruba o 30 %. Přežil-li pacient tuto nejakutnější fázi, zůstal už do konce života zjizvený.
