V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (2)
Zatímco o životě vojáků v zákopech už bylo napsáno mnoho knih, každodennosti jejich velitelů se věnuje méně pozornosti. Pojďme si ji přiblížit na příkladu britských generálů, o nichž se v tomto ohledu dochovaly nejpodrobnější informace
Na přelomu září a října 1915, během bojů u francouzského Loose (dnešní Loose-en-Gohelle), bylo třeba učinit klíčové rozhodnutí, které mohlo bitvu rozhodnout ve prospěch Dohody. Nikdo však nedokázal včas najít britského polního maršála Johna Frenche, a tak se osudný rozkaz opozdil o tři hodiny. Podle mnohých právě tato epizoda stála maršála kariéru a o šest týdnů později jej v čele Britského expedičního sboru nahradil Douglas Haig.
Předchozí část: V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (1)
Osm generálů za devět dní
Další britští velitelé měli u Loose ještě větší smůlu. Brigádní generál Bruce putoval do zajetí, když Němci obsadili jeho předsunutou pozici. Šestadvacátého září padl brigádní generál Nickalls, následujícího dne generálmajor Capper utrpěl smrtelné zranění při útoku na vilémovské linie. Ztráty se kupily a nakonec armáda Jeho Veličenstva odepsala u Loose osm generálů během pouhých devíti dnů.
V této souvislosti se nabízí srovnání s německou doktrínou – třeba proto, že vládnoucí dynastie v Německu a Británii byly propojeny a jejich ozbrojené síly se vzájemně ovlivňovaly. Dokladem budiž osoba císaře Viléma II. – byl nejen nejstarším vnukem královny Viktorie, ale až do vypuknutí války formálně držel šarži polního maršála v britské armádě. O to zajímavější je fakt, že německá doktrína od svých generálů naopak přítomnost na frontové linii vyžadovala. Ve výcvikovém manuálu z roku 1918 stálo, že „čím větší je mobilita útoku, tím víc vpředu by se měl pohybovat i velitel“. Výsledkem byly opět těžké ztráty generality.
Postavení gentlemanů
Samostatnou zmínku si zaslouží platové podmínky britských oficírů. Od důstojníků se očekávalo, že se budou chovat jako gentlemani a budou disponovat též soukromými prostředky odpovídajícími jejich postavení. Zejména v nejprestižnějších plucích důstojníci potřebovali od rodiny peníze dokonce i na zaplacení svých uniforem (vyžadovalo se hned několik stejnokrojů pro různé příležitosti), dalšího vybavení a „civilní oděv ušitý přiměřeně nákladným krejčím i dva jezdecké koně“.
Takové náklady se mohly vyšplhat skutečně vysoko. Proto se například „u nového poručíka jízdního regimentu očekávalo, že bude mít soukromý příjem přinejmenším ve výši ročního platu svého velícího důstojníka“.
Od vojína na maršála
Pokud potřebné zázemí scházelo, musel se důstojník spokojit s méně nákladnou službou v koloniálních plucích nebo indické armádě. Dokladem může být kariéra Williama Robertsona – náčelníka generálního štábu v letech 1916–1918 a jediného muže, který to v královské armádě od vojína dotáhl až na polního maršála. Nejprve sloužil právě v indickém vojsku, protože zjistil, že tamní vláda nabízí tučné prémie důstojníkům, kteří jsou schopni poskytovat tlumočnické služby.
TIP: Brusilov, Kerenskij a Kolčak: Nejslavnější Rusové Velké války
Jazykově nadaný Robertson se ve volném čase naučil šest řečí od perštiny po nepálštinu, aby si doplnil neuspokojivé příjmy. Než se vyšvihl do nejvyšších pater královské armády, neustále zápolil s nedostatkem peněz. Dokládá to vzpomínka jednoho ze současníků: „Jako nižší důstojník pil v kantýně vodu, zatímco jeho kolegové chlemtali šampaňské. Když se začalo kouřit, opustil místnost a zapálil si dýmku, protože uvnitř byly povoleny výhradně doutníky – a Robertson si mohl dovolit jen levnější dýmkový tabák.“
